Senátor Vystrčil: Oproti ostatním postkomunistickým zemím se nemáme za co stydět

parlamentnilisty.cz | Rubrika: Monitor | Strana: 0 | Autor: Kateřina Synková

S místopředsedou ODS Milošem Vystrčilem jsme si povídali nejen o uplynulých volbách a budoucnosti strany, ale především o změnách, kterými společnost prošla za posledních 25 let, včetně masové privatizace na počátku 90. let. Prozradil nám také, koho považuje za největší porevoluční osobnost. A nejen to…

„Tyto volby potvrdily, že ODS zůstává nejsilnější pravicovou stranou, je to začátek cesty k úspěchům a k volebnímu vítězství," řekl předseda strany k výsledku senátních voleb. Občanští demokraté ale neuhájili jediného kandidáta v Praze, která bývala dříve jejich tradiční baštou. Sdílíte i přesto optimismus předsedy? Co podle vás znamená výsledek pro budoucnost strany?

Ano, je pravdou, že senátorské mandáty v Praze jsme neobhájili. Na druhé straně všichni naši pražští kandidáti postoupili do druhého kola a v průměru získali v prvním kole 18 % hlasů. Právě tento poměrně vysoký procentní zisk našich kandidátů společně s kvalitou protikandidátů nás, myslím, opravňuje k mírnému optimismu do budoucna.

Hlavní zprávou těchto komunálních a senátních voleb pro mě je, že lidé dali opatrně najevo, že jsou ochotni ODS znovu dát šanci a že naše naděje získat zpět důvěru i většího počtu voličů vzrostla. Zároveň je jasné, že my si již nemůžeme a nesmíme dovolit naše voliče zklamat.

Co pro vás osobně bylo největším překvapením uplynulých voleb a proč?

Ne že by to pro mě bylo největší překvapení, spíše platí, že mě nejvíce potěšilo, že tam, kde za ODS kandidovali důvěryhodní lidé, za kterými jsou vidět konkrétní pracovní výsledky, jsme dosáhli ve volbách mnohem lepších výsledků, než předpovídaly různé průzkumy. Právě o tyto úspěšné komunální politiky se musíme do budoucna opřít a také jim musí vedení ODS mnohem více a pozorněji naslouchat.

V současnosti je pro ODS největším trnem v oku hnutí Andreje Babiše. U voličů ale boduje. Čím si to vysvětlujete, a domníváte se, že se udrží u moci i po nadcházejících sněmovních a komunálních volbách, kde bude obhajovat mandáty? Proč?

Nemyslím si, že naší hlavní starostí má dnes být hnutí Andreje Babiše. My se musíme nejdříve postarat sami o sebe, o svoji politiku, o svoje hospodaření a zejména o naše voliče. Jsem rád, že se nám to postupně daří. Program je hotový, zavládl systém a pořádek. Před námi je samozřejmě ještě spousta práce, přesto jsem přesvědčený, že kdo není slepý, tak musí vidět a cítit, že věci se hýbou správným směrem. Ano, někdy to i zabolí, ale to se nedá nic dělat. Málokterá léčba je úplně bezbolestná.

Co se týká hnutí Andreje Babiše myslím si, že je otázkou času, kdy lidé poznají, že kvalitu zboží nelze posuzovat jenom podle obalu.

Brzy oslavíme pětadvacáté výročí sametové revoluce. Jste spokojen s polistopadovým vývojem, nebo jste si to představoval jinak?

Popravdě jsem si v listopadu 1989 nic moc dopředu nepředstavoval. Byl jsem rád, že jsem se dočkal svobody a že již například nemusím povinně chodit do kina na sovětské filmy.

Z dnešního pohledu určitě platí, že celou řadu věcí šlo zvládnout lépe, ale také hůře. Když se podívám kolem sebe na situaci v ostatních postkomunistických zemích, tak se mi zdá, že se nemáme za co stydět. Přechod k demokracii a tržnímu hospodářství jsme zvládli lépe než většina našich sousedů.

Aby mi bylo dobře rozuměno, určitě je co napravovat a určitě šla řada věcí udělat lépe. Na druhé straně i ty chyby a komplikace jsou často paradoxně i naší „daní za demokracii“. Důležité je, abychom se dokázali poučit.

Často se hovoří také o tom, že se česká společnost nedostatečně vypořádala s komunistickou minulostí. Myslíte si, že měli politici na počátku devadesátých let postupovat jinak, nebo by to na polistopadový vývoj nemělo podstatný vliv?

Je to pořád o tom samém. Můžeme dnes dělat chytré a říkat, že měla být KSČ zakázána. Kdo si ale vybaví atmosféru listopadu 1989, tak si možná vzpomene a uvědomí, jak lehce se mohla sametová revoluce proměnit v nesametovou. Zároveň se jen málokomu v té době chtělo věřit, že by se komunisté v Československu znovu mohli stát významnou politickou silou. Nakonec v některých zemích se i ukázalo, že tento odhad postupné marginalizace komunistů byl správný. U nás je tomu bohužel zatím jinak.

Jak zpětně hodnotíte masovou privatizaci v první polovině 90. let? Řada kritiků dodnes tvrdí, že měla být provedena pomaleji, že se rozkradl majetek a položily se základy dnešní korupci. Co by se stalo s Českou republikou, kdyby privatizace probíhala jiným způsobem?

Odpovím asi takto. Kdybych dnes chodil do základní a potom střední školy, mnohem pilněji než tenkrát bych se učil cizí jazyky, věnoval bych se asi jinému sportu, rozhodně bych si mnohem pečlivěji čistil zuby a také bych například jedl více ovoce a zeleniny. Podobně je to s naší privatizací. Ano, mohli jsme spoustu věcí udělat lépe, ale to bychom nejdříve museli mít možnost nahlédnout do budoucnosti a potom se vrátit - a podle již nám známé budoucnosti se v té překotné současnosti zařídit. Všichni víme, že to nebylo a ani dnes není možné. Jako lidé jsme odsouzeni k chybám nebo nedokonalým postupům právě proto, že nejsme schopni nahlížet do budoucnosti. A asi je to tak správně.

Koho byste označil jako největší porevoluční osobnost?

Aniž bych hodnotil jejich klady a zápory, máte-li na mysli největší české politické porevoluční osobnosti, potom jsou to pánové Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman.

Co považujete dnes v české politice za největší hrozbu, která by mohla narušit demokratický vývoj? 

Největší hrozbou jsme si my sami. Pokud budeme zlehčovat význam svobody a demokracie a nadále znedůvěryhodňovat na demokracii vybudovaný parlamentní systém, potom nás nečeká nic dobrého.

Prozradíte nám na závěr, na čem aktuálně v Senátu pracujete?

Kromě běžné agendy studia senátních tisků se společně se senátorem Jaroslavem Zemanem začínáme hlouběji věnovat zákonům, které spadají do sociální oblasti. Naše sociální síť musí přednostně pomáhat a podporovat lidi, kteří chtějí pracovat, a samozřejmě také ty, kteří z různých důvodů pracovat nemohou. Není možné, aby dnes sociální dávky a různé výhody čerpali často přednostně ti, kterým se pracovat nechce.