Po krajských a senátních volbách

Přestože to nadpoloviční většina potenciálních voličů nakonec ignorovala a svého volebního práva nevyužila, proběhly v polovině října krajské a ve třetině senátních obvodů i senátní volby.

I přes všechna následná intenzivní a někdy časově náročná politická jednání o programových prioritách o rozdělení a obsazení pozic o budoucí spolupráci koalice či opozice musí zároveň obce, města, kraje i stát, tedy náš politický systém fungovat.

Když se pod tímto úhlem pohledu podíváme na volební kampaň, samotné volby a následně to, co následuje bezprostředně po volbách, možná i někde tam nalezneme jednu z příčin narůstající nedůvěry občanů v politiky a politiku vůbec.

Důvěra v občanů v politiky a politiku se totiž nemůže zrodit ani posílit jednáním na stranických sekretariátech nebo různých typech stranických schůzí. Jsem přesvědčen, že důvěru v politiku a politiky ani nijak významně neposilují například „bilboardové“ nebo „inzerátové“ volební kampaně.

Nutnou podmínkou vzniku důvěry v politika či program politické strany je totiž konkrétní zkušenost z konkrétních kontaktů a zároveň také pochopení a znalost konkrétních činů politika či politické strany a pochopení jejich smyslu.

Pravda, někdy to bývá složité. Sympatický politik může být na kandidátce nesympatické strany. Sympatická strana může mít na kandidátce nesympatického politika. Diskuse, kdo na koho doplácí, bývá nekonečná, ale nic neřeší.

Možná i proto si někdy politik usmyslí, že nechce mít nic společného s žádnou „zavedenou“ politickou stranou a vytvoří si svoji vlastní kandidující skupinu nebo kandiduje jen tak sám za sebe. I to má svoji logiku a při rostoucí neoblibě „zavedených“ stran to může být i výhodný krok. Otázkou je, kam nás tato postupná ztráty důvěry v zavedené demokratické strany a jejich představitele může dovést.

Článek 5 naší ústavy říká, že „Politický systém v České republice je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

A tak se dostáváme k jádru problému. Občané ztrácí důvěru v demokratické politické strany a ty namísto toho, aby si uvědomily nebezpečí se ztrátou této důvěry spojené, se nadále čím dále více utápějí ve vzájemných sporech. Na trpělivou každodenní práce pro obyvatele doprovázenou důsledným vysvětlením a zdůvodněním jim „logicky“ přitom nějak nezbývá čas.

Závěr z toho je smutný, bohužel jediný možný. Pokud se chování zavedených politických demokratických stran v brzké době nezmění, může se stát, že se díky zásadnímu oslabení našeho demokratického politického systému zanedlouho mezi poražené zařadíme všichni.

Možná i proto si někdy politik usmyslí, že nechce mít nic společného s žádnou „zavedenou“ politickou stranou a vytvoří si svoji vlastní kandidující skupinu nebo kandiduje jen tak sám za sebe. I to má svoji logiku a při rostoucí neoblibě „zavedených“ stran to může být i výhodný krok. Otázkou je, kam nás tato postupná ztráty důvěry v zavedené demokratické strany a jejich představitele může dovést.

Článek 5 naší ústavy říká, že „Politický systém v České republice je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

A tak se dostáváme k jádru problému. Občané ztrácí důvěru v demokratické politické strany a ty namísto toho, aby si uvědomily nebezpečí se ztrátou této důvěry spojené, se nadále čím dále více utápějí ve vzájemných sporech. Na trpělivou každodenní práce pro obyvatele doprovázenou důsledným vysvětlením a zdůvodněním jim „logicky“ přitom nějak nezbývá čas.

Závěr z toho je smutný, bohužel jediný možný. Pokud se chování zavedených politických demokratických stran v brzké době nezmění, může se stát, že se díky zásadnímu oslabení našeho demokratického politického systému zanedlouho mezi poražené zařadíme všichni.