Služební zákon

čas 16:52:32 - 16:54:44:

Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, já se přiznám, že některým částem této debaty úplně nerozumím, a zkusím to uvést na takovém jednoduchém příkladu. Představte si, že si nějaká skupina lidí domluví, že si v nějakém čase koupí nové větší kancelářské prostory. Když ten čas pomalu přichází, tak se zjistí, že na to prostě nemá, že na nákup nových prostor nejsou peníze. A nikdo z těch lidí, co v těch kancelářích pracují, to nezpochybňuje. Přesto, když se potom má hlasovat o tom, zda se nové kancelářské prostory budou nebo nebudou kupovat, tak někteří nejsou pro to, aby se nekoupily, byť na ně není. A teď uvádějí různé argumenty, například ty, že vlastně neví, co si ti ostatní myslí, jestli vůbec si to někdy chtějí koupit, a tudíž, že pro to raději hlasují. Někteří zase uvádějí argumenty, že ti, co měli vyjednat nákup těchto prostor, tak nic nedělali, takže je velká šance, že zase nebudou nic dělat, a že proto pro to hlasují. A někteří říkají: nám to vlastně vůbec nevadí, protože když se ta firma nebo skupina více zadluží, tak to bude dobré, protože my pak získáme pozice, které dneska nemáme. Čili čím hůře, tím lépe.

Takhle nějak při vší úctě k těm, co tady mluvili a navrhovali zamítnutí, mi ta argumentace připadá. Nikdo nezpochybnil, že na to dneska nemáme. Přesto z těchto důvodů, že na to nemáme, nezpochybní a nevyvrací, říkají, pojďme zamítnout to odložení. V tomto smyslu mi tedy debata o tom, kdo si co myslí a kdo jaký má záměr, z hlediska toho, zda tento zákon schválit nebo neschválit, připadá naprosto irelevantní.