Učíme se pro sebe

Psát v době školních prázdnin o učení asi není nejlepší nápad. Přesto mi to nedá a pár vět inspirovaných mými červencovými zážitky si dovolím poznamenat.

Za prvé bych chtěl napsat, že jsem rád, že Poslanecká sněmovna neschválila kariérní řád pro učitele. Není to proto, že bych si myslel, že školství nepotřebuje nějaká motivační zásady či pravidla rámující možný profesní a platový růst učitelů. Rozhodně ale správné není založit takové zásady na nedůvěře v učitele, navíc s absencí jakékoliv pozitivní motivace pro začínající učitele. Právě mladé učitele totiž potřebuje naše školství jako sůl, přesto je tomu dnes tak, že někteří čerství absolventi pedagogických fakult namísto toho, aby učili, tak raději dělají například v Praze taxikáře.

Druhá věc, o které chci psát, mě potěšila. Zájem o stáž v Senátu projevil mladý student právnické fakulty Karlovy Univerzity. Při našem společném rozhovoru o jeho představě o rozsahu a typu prací, které by jako stážista případně mohl vykonávat, jsem se ho také ptal, zda je připraven se smířit i s tím, že se může občas stávat, že výsledky jeho práce nikdo nevyužije. Že se může občas stát, že něco připraví, napíše a nakonec si to z různých důvodů nikdo třeba ani nepřečte.

„To, že moji práci nevyužije nebo nepřečte nikdo další, přece neznamená, že jsem si to nepřečetl a nenastudoval já“, zazněla pro mě potěšující a zároveň překvapivá odpověď studenta.

Je to tak, učíme se pro sebe a je nemálo věcí a zkušeností, které nevyužijeme v okamžiku, kdy se je učíme nebo získáváme. Jak říkával jeden můj kolega nejhloupější je ten, kdo ve škole, když už tam je, nedává pozor. Hezký zbytek léta.