20 bilionů

Evropská unie navrhuje si půjčit 20 tisíc miliard nebo chcete-li 20 miliónů milionů korun na obnovu Evropy po koronavirové krizi. Převedeno na počet obyvatel se jedná o půjčku 40 tisíc českých korun na každého obyvatele Evropské unie.

Nejsme tedy v tomto smyslu daleko od návrhu současné vlády zvýšit předpokládaný deficit Česka v roce 2020 na 500 miliard korun, což činí zhruba (dalších) 50 tisíc korun na každého občana Česka.

Má-li mít tento obrovský „evropský“ úvěr smysl a má-li mít vůbec šanci naplnit svůj účel, je třeba velmi rychle dát odpovědi na 3 základní otázky:

1. Zda je vůbec vůči budoucím generacím odpovědné a dostatečně zdůvodnitelné si takto velkou v podstatě pro normálního smrtelníka nepředstavitelnou sumu peněz půjčit? Učiníme tak totiž z velké části právě na úkor budoucích generaci, tedy našich dětí, které budou muset námi vytvořené dluhy splácet.
2. Jakým způsobem bude vypůjčená suma přerozdělena k využití jednotlivým členským zemím Evropské unie? Kdo dostane nejvíce a proč a kdo dostane nejméně a proč?
3. Jak budou vypadat pravidla, na jejichž základě budou moci jednotlivé členské země jim určené vypůjčené prostředky používat? Bude se jednat pouze o jejich rozhodnutí nebo bude dopředu určeno, na co lze a na co nelze vypůjčené prostředky využít?

Co se týká otázky první, tak osobně mám pocit, že je rozhodnuto, neboť naprostá většina členských zemí EU se již neoficiálně vyjádřila, že vznik tzv. fondu obnovy podporuje.

Co se týká otázky druhé a třetí asi je dobré si uvědomit, že evropská ekonomika je zejména v některých oblastech, jako je například automobilový průmysl, totálně propojená. Jinými slovy to znamená, že pokud více pomůžeme těm zemím, které na koronavirovou krizi doplatily nejvíce, tak tím zároveň nepřímo pomáháme i zemím, které byly koronavirem postiženy méně.

Jednoduše řečeno je tomu tak, že bez pomoci lidem a továrnám například v Itálii nebo ve Španělsku, které vyrábějí některé díly například pro v Česku vyráběná auta, nelze ani v mnohem méně koronavirem postiženém Česku tato auta normálně a bez problémů vyrábět. A platí to samozřejmě i naopak. Nebude žádná potřeba a důvod v Česku vyrábět díly například do aut (rozumějte zaměstnávat lidi), když finální výrobce v jiné zemi není schopen kompletovat a distribuovat finální výrobek. Značku auta či jiného výrobku si případně doplňte sami.

Sečteno a podtrženo je tomu tak, že někdy bývá pomoc těm více postiženým nebo třeba řekněme podle někoho i méně odpovědným nebo více nešťastným velmi důležitá a žádoucí nejen kvůli přirozené solidaritě, ale i kvůli tomu, že je to vlastně velmi důležité a žádoucí i z pohledu těch ostatních méně postižených a podle někoho třeba odpovědnějších partnerů.

Uvědomuji si, že tento pohled na celou věc nám všem nemusí být úplně vlastní a možná je škoda, že se o něm málo mluví a je málo zdůrazňován. Osobně jsem však přesvědčen, že společně s principem solidarity, který patří k jednomu ze základních hodnotových principů právě evropského společenství, by měl vést k tomu, že se „Evropa“ nakonec dokáže i v odpovědích na druhou a třetí otázku dohodnout.

Zveřejněno 30. 6. 2020 v Jihlavských listech.