Bude elektronická evidence tržeb efektivní?

Začínat útokem na nejslabší? S tím nesouhlasím.

Vláda přichází s návrhem zákona o evidenci tržeb s odůvodněním, že chce lépe vybírat daně a snížit rozsah šedé ekonomiky. Popravdě neznám v naší polistopadové minulosti vládu, ať byla pravicová nebo levicová, která by si nepřála lépe vybírat daně a snižovat rozsah šedé ekonomiky.

V čem je tedy problém? Kde se bere ten odpor k zákonu, který by měl těmto bohulibým cílům napomoci? Důvodů je více, dovolím si proto zmínit alespoň dva nejdůležitější.

Plošná povinnost na úkor svobody

Návrhem zákona o evidenci tržeb současná vláda rezignuje na účinnost a možnosti současné kontroly. Ještě horší ale je, že vláda proto, aby odhalila nepoctivé, se rozhodla, že bude v podstatě on-line kontrolovat téměř všechny podnikající právnické a fyzické osoby. O všech těchto podnikajících poplatnících – poctivých i nepoctivých – budou totiž shromažďovány průběžně milióny údajů a informací.

A tak mě napadá, na co stát potřebuje mít u všech – poctivých i nepoctivých – k dispozici živě takřka přímý přenos prodeje každého kousku zboží? Kdo zaručí, že dalším krokem nebude povinné hlášení hotovosti v pokladně na začátku a konci pracovního dne nebo povinné zasílání údajů o pokladním personálu nebo hlášení o druhu a případně dalších vlastnostech prodávaného zboží apod. Mimochodem první dvě povinnosti v Chorvatsku, které má být v zavádění evidence tržeb naším vzorem, již zavedeny mají.

Sečteno a podtrženo, zákon v podobě, jak je navržen, není ničím jiným než další regulací a dalším „zlodějem“ svobody a zároveň projevem paušální nedůvěry vůči všem daňovým poplatníkům. Zákon je bohulibými cíli chytře maskovaným velkým bratrem s významným potenciálem jeho dalšího zneužití.

Velcí podvodníci a velké podvody vládu nezajímají?

V samotné důvodové zprávě k zákonu o evidenci tržeb je uvedeno, že rozsah šedé ekonomiky v ČR je asi 15,5% HDP, tedy asi 600 miliard korun ročně a že zákon o evidenci tržeb zasáhne asi 400 miliard korun z této šedé ekonomiky s účinností 3%. Náklady na zavedení evidence tržeb se odhadují na 370 miliónů korun a náklady na každoroční provoz ve výši 240 miliónů korun.

Vláda se tedy rozhodla za cenu stamiliónových nákladů, zvýšení administrativy, paušálního omezení svobody a hromadění obrovského množství zneužitelných dat realizovat projekt, který by snad při konzervativním odhadu měl mít asi 3% účinnost a ročně by měl přinést do státní pokladny asi 12 miliard korun.

Nabízí se tedy otázky, zda by nebylo mnohem logičtější, efektivnější a snadnější vynaložit tyto nemalé prostředky v první řadě na snížení objemu „zbývajících“ 588 miliard z šedé ekonomiky, se kterými tento zákon nic neudělá? Zda by nebylo v současné situaci správnější soustředit se více na velké ryby a velké často notoricky známé typy daňových, dotačních a jiných podvodů, a tím se snažit získat při pravděpodobně mnohem nižších nákladech do státního rozpočtu ne jednotky, ale desítky miliard korun?

Nezbývá tedy než se na závěr opět ptát, proč se do toho vládě potažmo ministerstvu financí nechce? Proč ministerstvo financí důkladněji a důrazněji nezjišťuje a nepátrá po příčinách náhlého zbohatnutí a původu majetku například novodobých miliardářů nebo po podezřelém využívání stamiliónových dotací například v oblasti obnovitelných zdrojů energie nebo třeba biopaliv? Proč se namísto toho ministerstvo financí rozhodlo v první řadě zaútočit na ty nejslabší – živnostníky a drobné podnikatele? Odpověď ponechávám na čtenářově úvaze.