Češi v Japonsku. Máme společného víc, než se zdá, zní z Expo 2025

V japonské Ósace odstartovala světová výstava Expo 2025. Voxpot se do země už v předstihu vydal se senátní delegací, aby zjistil, v jakém stavu jsou česko-japonské vztahy. Proč jsou pro nás důležité i z bezpečnostního hlediska?

Na jednom z ostrovů třetího největšího města v Japonsku stojí zvláštní městečko uzavřené do masivního dřevěného kruhu. Od moře tam pofukuje slaný vítr, který rozevlává vlajky tyčící se ze střech pavilonů.

U Ósackého zálivu vyrostlo Expo 2025, světová výstava mezinárodního průmyslu a kultury, která se do města vrátila po pětapadesáti letech. A stejně jako v roce 1970 je na ní i letos zastoupeno Česko.

Svým nynějším pavilonem odkazuje právě na původní československý, který vynikal českým sklem.

„Pavilonem chceme ukázat Česko jako kreativní zemi a Čechy jako talentovaný národ s globálním přesahem,“ popsal Voxpotu v Ósace při návštěvě pavilonu Ondřej Soška, prezident české účasti. Na ni vláda vyčlenila okolo 290 milionů korun.

„Praktickým cílem je představit český byznys, protože má Japonsku i celému regionu Indo-Pacifiku co nabídnout,“ uvedl Soška s tím, že se chystají obchodní konference, které mají tuzemské firmy propojit s japonskými protejšky.

Český pavilon stojí v těsné blízkosti nizozemské budovy nebo účasti Rakouska a Švýcarska.

„Všichni se skrze pavilony snaží ukázat, co je pro ně typické,“ řekl Voxpotu předseda Senátu Miloš Vystrčil.

„Dosáhneme toho, že Japonci zase více nasají Česko, kam pak třeba budou více jezdit a uvědomí si znovu naši sounáležitost. Může to mít kladný vliv na byznys i export naší kultury do Japonska“ vyjmenoval pozitiva, která podle něj Expo přináší.

Tak blízko, přitom tak daleko

Do Japonska se Vystrčil vydal se senátní a podnikatelskou delegací s cílem utužovat česko-japonské vztahy na politické i obchodní úrovni. Početná skupina navštívila po Ósace ještě historické Kjóto a nakonec šinkansenem odjela do Tokia.

Ačkoliv země dělí půlka světa, blízko k sobě mají už víc než jedno století. Tradice vztahů s Japonskem se táhne do první republiky, kdy v roce 1920 asijská země uznala prvního československého velvyslance a o rok později v Praze otevřela své velvyslanectví.

V posledních dekádách pak vzájemné vazby nabyly na významu. Japonsko je momentálně druhým největším zahraničním investorem v Česku a i letošní česká účast na Expu potvrzuje, že máme zájem nejen ekonomické spojení dále posilovat.

Také Japonci vedle sebe mají někoho, kdo je neustále ohrožuje.

Předseda Senátu odůvodňuje dobré vztahy podobným osudem a zkušeností s permanentní hrozbou – v případě Japonska v podobě Číny.

„Ačkoliv jsou oproti nám velcí, také Japonci vedle sebe mají někoho, kdo je neustále ohrožuje a kdo jim tlačí čínskou kulturu. Nám pořád někdo tlačí buď kulturu anglosaskou, nebo z druhé strany tu slovanskou, s čímž se musíme nějak vypořádat,“ připomenul Vystrčil.

Jsme tedy podle něj zvyklí na hledání identity a dělání kroků, které nám pomáhají přežít a rozvíjet se – stejně jako Japonsko.

Vzájemná blízkost se přesto může zdát trochu překvapivá. Kromě geografické polohy ji nabourává i rozdílná velikost obou zemí nebo odlišné společenské zvyky.

Ne nadarmo se nakonec o Japoncích traduje, že mají silný vztah k řádu a pravidlům – Češi si naopak hýčkají pořekadlo „pravidla jsou od toho, aby se porušovala“.

Kvůli podobným zkušenostem s minulými i současnými hrozbami se Japonci podle Vystrčila dokážou vcítit do emocí, které u nás vyvolává ruská invaze na Ukrajinu.

„Mají na paměti, že Čína neustále něco chce, mají tam Severní Koreu a vidí ohrožení Tchaj-wanu – že by na něj mohla Čína v nějakém okamžiku nastoupit jako Rusko na Ukrajinu,“ shrnul předseda Senátu.

Strach, nebo možná vysoká obezřetnost, je ale jedna věc a realita v globalizovaném světě věc druhá. Japonsko nejvíce vyváží do Spojených států, Číny a Jižní Koreje a je tedy ekonomicky závislé na v prvních dvou případech silnějších zemích.

Japonsko je například na Spojené státy silně navázané nejen z hlediska ekonomiky, ale i bezpečnosti.

Jejich spojenectví se v průběhu dekád stalo pro japonskou stranu jádrem její národně bezpečnostní politiky, což je něco, co se posledních zhruba deset let snaží obě země posunout směrem k větší samostatnosti.

Osamostatnit se, ubránit

O alternativách mluvil předseda Senátu v Tokiu. „V Japonsku máte čtvrtou nejsilnější ekonomiku a Evropská unie je jako celek taky velmi silnou ekonomikou,“ naznačil směrem ke svému japonskému protějšku při zahájení byznysového fóra.

Bývalý premiér Šinzó Abe, který zemřel při atentátu před necelými třemi lety, prosadil v roce 2015 několik zákonů souvisejících s obranou, dávajících Japonsku možnost účasti na kolektivní sebeobraně. Umožnil tak reinterpretaci poválečné mírové ústavy.

Co k tomu tehdejšího předsedu vlády vedlo? „Čínské a severokorejské jaderné zkoušky a také testování raket, stejně jako výrazný nárůst čínského rozpočtu na obranu. Čína ukazuje svou sílu v Jihočínském i Východočínském moři a samozřejmě nijak nepopírá, že se snaží získat Tchaj-wan silou,“ popsal Voxpotu bezpečnostní analytik Atsushi Tago z Waseda University v Tokiu.

Stejně jako v Evropě na unijní i národní úrovni, i v Japonsku se vede intenzivní debata, jak větší výdaje do obrany vlastně ufinancovat.

„Je to rozpočet v červených číslech, půjčujeme si peníze od příštích generací. To není dobré,“ varoval Tago. Japonská společnost podle něj nutnosti výdajů rozumí, avšak méně chápavá je vůči vyššímu zdanění.

Vystrčil potvrdil, že ačkoliv se závislost na Spojených státech na oficiálních jednáních nepojmenovala, při neformálnější příležitosti na ni otevřeně přišla řeč.

„S jedním ministrem jsme si řekli více na rovinu, že to cítí úplně stejně. Samozřejmě si uvědomují, že bez Spojených států nejsou schopní zajistit svoji bezpečnost – to my taky ne. Ale velmi dobře cítí, že musíme daleko víc posunout svou obranyschopnost.“

Kromě výdajů do obrany tím Vystrčil myslí i zlepšení energetické bezpečnosti země. Japonsko má totiž, především po havárii jaderné elektrárny Fukušima, jeden z nejméně soběstačných energetických systémů na světě a téměř veškerou svou primární energetickou potřebu pokrývá z dovozu.

Před katastrofou v roce 2011 generovalo čtyřiapadesát jaderných elektráren asi třetinu elektřiny v zemi, po havárii byly všechny uzavřeny kvůli bezpečnostním kontrolám. K letošnímu únoru bylo v provozu čtrnáct z nich, které splnily posthavarijní standardy.

Obezřetnost především

Cestu k osamostatnění hledá Japonsko i v navazování vztahů s dalšími zeměmi Indo-Pacifiku. Přišlo se strategií Free and Open Indo-Pacific (FOIP), tedy Svobodný a otevřený Indo-Pacifik, zabývající se především ekonomickou, ale i bezpečnostní spoluprací.

Atsushi Tago představil situaci, kdy si například nějaký stát nárokuje území navzdory nesouhlasu ostatních zemí – a nutí je dělat to, co říká. Čína podle bezpečnostního analytika v kontaktu s ostatními zeměmi uplatňuje jakýsi dvojí metr.

„Může třeba říkat, že respektuje mezinárodní právo – ale ve stejnou chvíli nás varuje, ať si dáváme pozor. Něco podobného pak může dělat i administrativa Donalda Trumpa. A to je ta děsivá věc,“ myslí si odborník.

V Indo-Pacifiku je Japonsko součástí tábora společně se zeměmi jako Austrálie, Indie nebo Spojené státy. Druhý pomyslný tábor kolem sebe staví Čína, která se podle Taga snaží oslovit nejen státy jihovýchodní Asie, ale i asijsko-pacifické země, třeba Fidži.

„Obáváme se, že USA, Austrálie nebo i Japonsko sice těmto státům nabídly určité formy pomoci, ale pokud by se americká politika pod Trumpem výrazně změnila, mohlo by to tyto snahy narušit. A pak by Čína nad těmito ostrovními státy získala větší vliv,“ nastínil Tago.

První vlaštovky změn v Bílém domě už ostatně sledujeme. Cla, která Trump v posledních týdnech představil, přivedla Japonsko, Jižní Koreu a Čínu ke společné reakci a prvním ekonomickým jednáním za posledních pět let.

Indo-Pacifik je pro Spojené státy dlouhodobě priorita číslo jedna. A v zapojení se do nejrychleji rostoucího regionu na světě vidí i Česká republika – vláda ostatně před několika lety přijala Strategii pro spolupráci s Indo-Pacifikem.

Miloš Vystrčil oblast a posilování tamních demokratických zemí označuje za „náš bytostný zájem“.

„S Jižní Koreou jsme navázali kontakty, protože korejská firma bude s velkou pravděpodobností stavět blok jaderné elektrárny, a v Austrálii byl nedávno prezident Pavel. A snažíme se navázat vztahy i s těmi relativně rozumnými zeměmi, jako jsou Vietnam nebo Filipíny, byť jsou řízené jiným způsobem,“ vysvětlil politik.

Filipíny mají za sebou dekády s autoritářskými vůdci v čele, přičemž syn jednoho z nich, Bongbong Marcos, se stal v roce 2022 prezidentem. Přetrvala také „tradice“ věznění politických aktivistů nebo odborářů či novinářů a dochází k „vynuceným zmizením“ i útokům na ekologické aktivisty.

„Je nutné chovat se, a já to slovo nemám rád, obezřetně,“ míní Vystrčil.

„Ale není možné si myslet, že nekomunikace nebo ignorace něco vyřeší. Pokud jsme schopni zachovat vazby, v rámci kterých můžeme upozorňovat i na porušování lidských práv, tak si myslím, že to není chyba,“ je přesvědčený. Zlom podle něj přichází ve chvíli, kdy se na takových zemích staneme závislí – jako v případě Číny nebo Ruska.

Zatímco v některých indo-pacifických vodách se Česko teprve osměluje, s demokratickým Japonskem pokračují stabilní vazby na mnoha úrovních. Expo 2025 je má dále posílit a možná ještě upevnit více příležitostmi.

Otázkou zůstává, zda jsme pro Japonsko stejně důležití, jako je ono pro nás. Zatímco asijská země platí za druhého největšího investora do Česka, my se neřadíme ani do první desítky těch, které investují v Japonsku.

„Japonci si svůj vnitřní trh velmi chrání, těžko se nám tam proniká, což je nevýhoda. Už si ale uvědomují, že nemohou být takto uzavřeni, protože potom ztrácí dynamiku,“ řekl Miloš Vystrčil a je přesvědčený, že máme Japonsku co nabídnout.

voxpot.cz | 12:12 | Rubrika: Společnost | Autorka: Jolana Humpálová
Odkaz na článek.