Den obětí komunistického režimu

Pomník obětem komunismu na Újezdě v Praze patří k nejznámějším pietním místům věnovaným obětem komunistického režimu v České republice.

V dolní části pomníku, jehož součástí je schodiště je umístěna kovová deska s nápisem shrnujícím rozsah represí v letech 1948–1989:

„205 486 odsouzeno, 248 popraveno, 4 500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 občanů emigrovalo.“

Tato čísla vycházejí z historických výzkumů a dokumentace Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Nápis je vyveden nejen na desce, ale i na bronzovém pruhu uprostřed schodiště, který symbolicky „prostupuje“ celým pomníkem jako nepřetržitá připomínka osudů obětí.

Myslím, že se příliš nezmýlím, když napíši, že jen málo našich občanů dnes ví nebo alespoň zaregistrovalo, že v sobotu 27. června si připomínáme jako významný den „Den obětí komunistického režimu“.

Pravidelně tento den nebo v jeho předvečer si v českém Senátu Den obětí komunistického režimu připomínáme vzpomínkou a položením květin. Datum 27. června bylo jako připomínka obětí komunistického režimu vybráno proto, neboť v roce 1950 v tento den v 5 hodin 35 minut ráno byla popravena oběšením jedna z mnoha obětí komunistického režimu Milada Horáková.

Stalo se tak po veřejném politickém procesu. Doktorka Horáková, se nepoddala a přes vynucenou režii procesu se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.

Možná je dobré připomenout, že během procesu (1950) byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory (v pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci). Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové proběhly poslední řeči všech odsouzených, která byla médiím cenzurována. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od 20 do 28 let.

Na závěr snad již jenom dvě zásadní poznámky.

Komunistický režim se u nás udržel dlouho, manipuloval s lidmi, předkládal jim lživé informace a vykresloval svět ve zcela jiné podobě, než byla podoba skutečná. Lidé to cítili, ale báli se. Komunismus je režime nejen prolhaný ale jako každý autoritářský režim také nesmírně krutý a nelítostný. Neměli bychom na to zapomínat.

Pokud se tedy ptáme, proč komunismus u nás vydržel tak dlouho a proč se autoritářům ve velké části světa stále dobře daří a jsou úspěšní. Odpověď zní, že jedním z hlavních důvodů určitě je, že v autoritářských zemích neexistují svobodná média a neexistují nezávislé soudy. V autoritářských zemích média a soudy slouží autoritářské moci, která je vlastní nebo zcela ovládá.

Vzkaz pro demokraty je tedy jasný. Nikdy nedopusťme oslabení nebo dokonce zánik nezávislých médií a nezávislých soudů. Pokud se tak stane, hrozí, že přijdeme o demokracii a následně i o svobodu.

Zveřejněno 30. 6. 2026 v Jihlavských listech.

Kovová deska s nápisem shrnujícím rozsah represí v letech 1948–1989.
Pomník obětem komunismu na Újezdě v Praze.