Dlužníci a věřitelé

Že se dluhy musí a mají platit víme snad úplně všichni. Přesto dlužníci a tím pádem i věřitelé existovali, existují a budou existovat. Řešení situací dlužníků a věřitelů jsou součástí života mnohých a nebývají jednoduchá.

Nebudu se dnes ve svém článku zabývat dluhy právnických osob, tedy zejména firem a dalších institucí a organizací, neboť zde mezi zainteresovanými velké spory o způsobech a postupech řešení nenastávají. To samozřejmě vůbec neznamená, že všichni odchází ze vzniklých sporů uspokojeni.

Dovolím si však alespoň krátce okomentovat situaci, která se týká fyzických nepodnikajících osob v roli dlužníků. Všichni víme, že existují různé typy nepodnikajících osob, které jsou dlužníky. Mohou to být lidé, kteří si nezodpovědně půjčili na dovolenou nebo na auto či drahé oblečení, a potom nebyli schopni splácet. Mohou to být však také lidé, na které dluh spadl jako na ručitele nebo jako na osoby, které se provinily jako nezletilé aniž by to tušily, a následně v době dospělosti najednou zjistily, že včetně úroků a penále mají najednou povinnost splácet veliké částky. Mohou to být také lidé, kteří jenom přecenili své schopnost financovat uspokojování svých přání a potřeb a následně je splácet apod.

Při řešení situace nepodnikajících fyzických osob jako dlužníků se nabízí hned několik otázek. Máme rozlišovat dlužníky na ty, co se zadlužili vlastní nezodpovědností a na ty, kteří se do dluhů dostali tzv. nešťastně a bez vlastního zavinění? Jestliže ano, jak a kdo to bude rozeznávat? Asi je zřejmé, že takto obecně postupovat nelze.

Zásadní a mnohem důležitější je otázka, zda a za jakých podmínek má být dlužníkovi umožněno oddlužení aniž by splatil vše, co dluží. Odpověď, že by tomu mělo být vždy tak, že je dlužník povinen splatit vše, co dluží, je jistě optimální, ale bohužel v praxi nereálná. Jsou lidé, kteří dluží jednotky, desítky a někdy i stovky miliónů korun, a není tedy reálné, že budou schopni je někdy splatit.

Otázkou potom je, zda mají i takoví lidé mít šanci se vrátit do normálního života. Nebo, zda mají být na věky odsouzeni se pohybovat v šedé či černé zóně. To znamená v podstatě nepracovat nebo pracovat načerno, nepřiznávat příjmy nebo přiznávat jenom jejich nezabavitelnou část. Nemít možnost samostatně  disponovat vlastním účet, nemít možnost nabývat nemovitý majetek, nemít možnost normálně cestovat, žádat o různé typy veřejných služeb a podpor apod.

Diskuse o tom, jak hluboko a silně má být potrestán ten, který se zadlužil, je asi věčná a nebude tomu nikdy tak, že bychom se všichni shodli. Přesto závěrem této diskuse v Poslanecké sněmovně a v Senátu v dnešní době je změna insolvenčního zákona, která umožňuje dlužníkům za poměrně přísných podmínek vstoupit do oddlužení a během tří let dosáhnout oddlužení, které dlužníkovi umožní se zbavit dluhů a zařadit se zpět do normálního života ve společnosti.

Ano děje se tak zpravidla za podmínek, které věřitelům zaručují navrácení relativně malé části dlužné částky. To samozřejmě není správné. Problém je však v tom, že neexistuje pro věřitele žádná lepší varianta, neboť zaplacení celého dluhu bývá vzhledem k jeho výši pro dlužníka naprosto nereálné. Pokud bychom tedy dlužníkovi cestu k oddlužení při zaplacení alespoň části dluhu (určuje insolvenční soud) nenabídli, jediné, co by se stalo je, že by dlužník navěky zůstával v šedé nebo černé zóně. Nesplácel by tak věřiteli vůbec nic a navíc by se ocitl navěky na okraji společnost bez možnosti se vrátit do normálního života.

Uvědomuji si velmi dobře, že vše, co jsem napsal je velmi zjednodušený popis změn insolvenčního zákona. Zároveň doufám, že se jedná o popis – zprávu, která jasně říká, že život věčného dlužníka je svízelným a naprosto neplnohodnotným životem. Rovněž tak platí, že věřiteli bohužel není možné ze strany státu zajistit, že se mu půjčené peníze vždy všechny vrátí. Proto je dobré být opatrný a před půjčkou, ručením nebo investicí vždy velmi přemýšlet a zvažovat možné dopady i v širších souvislostech.

Zveřejněno 23. 7. 2024 v Jihlavských listech.