Informace vlády ČR o pozicích vlády na jednání Evropské Rady

čas 17:36:40 – 17:41:33:

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, k investicím nebo financím do vědy a výzkumu. Myslím si, že první věc, kterou bychom si všichni měli uvědomit, je, v jaké jsme situaci a co si můžeme dovolit. Od toho by se měli odvíjet veškeré další investice.

V případě České republiky je to tak, že naším hlavním problémem dnes je poměrně vysoké zadlužení a hlavně jeho rychlý růst. Pokud ho chceme snižovat, a já věřím, že všichni chceme, byť na to máme z hlediska způsobů třeba různé názory, pak se to samozřejmě musí někde projevit. Vláda kromě jiného na to reaguje tím způsobem, že říká, že v roce 2020 chce zvýšit investice do vědy a výzkumu z 1,4 procent na 2,7 procent, což je dvojnásobek. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházíme, tak si myslím, že to je cíl velmi ambiciozní a držím palce, aby se to podařilo.

Jinak pro informaci jedna desetina procenta jsou asi tři miliardy Kč.

Když se podíváme na to, jak to dneska vypadá z hlediska jiných zemí, tak nad 3 procenta do vědy a výzkumu dneska dávají státy Finsko a Švédsko, nad 2,5 procenta dává Rakousko, Německo a Dánsko, pak je hned Praha a Středočeský kraj, teprve potom je například Francie. Takže regionálně na tom nejsme tak špatně. Problém je s Ústeckým krajem, s Vysočinou, s Karlovarským krajem, kde to je méně než půl procenta. I z tohoto hlediska je třeba se na to dívat. Je třeba se na to dívat i z hlediska schopnosti, rozumným a efektivním způsobem peníze přijímat. Protože není úplně jednoduché se připravit na to, efektivně přijmout investici do vědy a výzkumu. K tomu musíte mít lidi, kteří je umějí spotřebovat. Není to tak, že najednou řeknete „chceme vědce, chceme výzkumníky“ a oni tady budou. Problém je v tom, že my vědce a výzkumníky v tom množství ani někde mít nemusíme. Typický příklad je Kraj Vysočina. I kdyby nám dneska vláda navrhla miliardy Kč na vědu a výzkum, my tam ty lidi nemáme. Věřím, že i toto vláda musí brát v úvahu, možná i proto 2,7 procenta, ne 3 procenta, 3,5 procenta nebo 4 procenta.

Teď ta druhá věc, kvůli které jsem hlavně přišel sem, to je národní zájem. Musíme přesvědčit EU o tom, že by ho měla podporovat. Obecně platí, že v různosti je síla. Není možné a není pravdou, že všechny státy EU budou mít stejné národní zájmy. Nemůžou je mít. Eskymák nikdy nebude mít stejný zájem jako člověk, který žije v Africe. Ital nikdy nebude mít stejný zájem jako ten, kdo žije ve Švédsku. Je to o tom, abychom si uvědomili, a s tím souhlasím, jaký je náš zájem a jak případně ho budeme prosazovat v EU – ne tak, aby se stal evropským zájmem, ale abychom my na něj dostali peníze a aby tyto zájmy byly podpořeny. Byl bych velmi rád, abychom to tímto způsobem vnímali a souhlasím s tím, že je potřeba se na těchto společných zájmech domluvit.

Tady zase nemám pocit, že by v tom byl nějaký spor a už jsem to řekl jednou, není úplně správné, a možná nad tím někteří budou vrtět hlavou, a dle mého názoru ani možné, aby debata o tom, jakým způsobem budeme naše zájmy prosazovat a prezentovat, probíhala vyloženě na plénu a tady abychom si přednášeli, co a jak přesně budeme říkat, co budeme přesně požadovat. V tom okamžiku z hlediska vyjednávání – a já jsem vyjednávání s Evropskou komisí, resp. s jejími zástupci zažil – se dostáváte do méně výhodné pozice, neboť oni mají potom možnost se argumentačně velmi dobře připravit. To znamená, možná je tady můj apel na vládu, aby nějakým dalším způsobem k projednáváním docházelo. Na druhé straně bych byl velmi opatrný, abychom závěry naprosto jednoznačně formulovali, bez možnosti kamkoli ustoupit. Kdo z vás někdy vyjednával – pokud nemáte možnost kamkoli ustoupit, tak jste předem prohráli. Děkuji za pozornost.