Jak jsem si to zavařil

Soudruhu, tvoje slova:

Senátor Vystrčil hlasovat schválně nešel. „Byl jsem přítomen, ale nehlasoval jsem, protože návrh považuji za nelogický,“ vysvětlil serveru IHNED.cz. „Jsem totiž pro, aby poslanci a senátoři byli trestně odpovědní i v období výkonu své funkce, to znamená, že preferuji tvrdší postup. Ten ale poslankyně Klasnová nepředložila, takže jsem pro její návrh nemohl zvednout ruku. Nechtěl jsem se ani zdržet hlasování, abych jedné skupině nezvýšil kvórum. Nechtěl jsem se takzvaně do toho plést.“

Je to neuvěřitelně odporný postoj. Zřejmě jsi nepochopil, nebo nechceš pochopit, že v našem svinském parlamentu se věci musí posouvat po kouskách.

Ale spíš to bude tak, že ty k těm sviním patříš a doživotní imunita ti náramně vyhovuje.

Takže závěr. Jsi odpornej grázl. 

To…(příjmení redakčně pokráceno)

Takovéto, ale i jiné slušnější e-maily jsem obdržel poté, co server IHNED.cz 26. 4. 2012 zveřejnil mé vyjádření k hlasování o imunitě poslanců, senátorů a ústavních soudců. I proto považuji za nutné, abych svůj přístup k hlasování vysvětlil.

Dlouhodobě jsem přesvědčen, že není důvod proto, aby existovala možnost, aby se poslanec nebo senátor vyjma dění v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu mohl vyhnout trestnímu stíhání (Pro pořádek upozorňuji, že se tak může stát pouze pokud se tak usnese o poslanci nebo senátorovi Poslanecká sněmovna nebo Senát, sami od sebe toto právo poslanci ani senátoři nemají.). Proto jsem očekával, že některými poslanci navrhovaná změna ústavního zákona bude navrhovat úplné zrušení imunity poslanců a senátorů vyjma dění v Poslanecké sněmovně a Senátu nebo bude novela alespoň poslancům nebo senátorům umožňovat se vydat k trestnímu stíhání, jestliže to bude jejich explicitně vyjádřené přání, a to i proti vůli Poslanecké sněmovny nebo Senátu.

Nic takového ale poslanecký návrh na omezení imunity neobsahoval. Poslanecký návrh se omezil pouze na dle mého názoru nelogickou úpravu, která umožňuje poslance nebo senátora, pokud nebyl vydán k trestnímu stíhání v době výkonu svého mandátu, trestně stíhat po skončení trvání mandátu.

Celý poslanecký návrh považuji tedy za nelogický, povrchní a podstatu problému s imunitou neřešící zejména ze dvou důvodů:

Prvním důvodem je, že zákon nenaplňuje mé přesvědčení, že člověk (poslanec nebo senátor), který spáchal trestný čin, nepatří minimálně do odpykání trestu do Poslanecké sněmovny ani do Senátu.

Navrhovaná novela však tuto věc nijak neřeší a stav oproti stávající situaci nijak nemění. Úplně stejně jako doposud by totiž platilo, že pokud Poslanecká sněmovna nebo Senát nevydají poslance nebo senátora k trestnímu stíhání v době výkonu jeho mandátu, bude poslanec nebo senátor samozřejmě svůj mandát dále vykonávat a teprve až skončí volební období (pokud nebude poslanec nebo senátor znovu zvolen) může být nakonec trestně stíhán a třeba i pravomocně odsouzen. Jinými slovy, člověk (poslanec nebo senátor), o kterém by se někdy později mohlo ukázat, že spáchal trestný čin a již dávno měl být tedy například tzv. „za mřížemi“ by i po přijetí novely zákona po celou dobu svého mandátu o nás, našich zákonech a naší budoucnosti z hlediska své vůle neomezeně rozhodoval.

Druhým důvodem, který situace oproti dnešní ještě zhoršuje, je, že zákon nenaplňuje mé přesvědčení, že člověk ve významné pozici, který se cítí ohrožen nebo je přinucen žít v nejistotě, nemá zastávat významné politické pozice.

Představme si modelovou situaci, že senátor nebo poslanec v souladu s novelou navrhovaného zákona nebyl vydán Poslaneckou sněmovnou nebo Senátem k trestnímu stíhání (zde upozorňuji, že se tak teoreticky může stát i proti jeho vůli). Jak by se potom asi takovýto poslanec nebo senátor choval nebo mohl chovat při výkonu svého mandátu, zvláště pak při vědomí toho, co ho po skončení mandátu s velkou pravděpodobností čeká (mohl by to být i pobyt ve vězení)? Co všechno by se snažil takový poslanec nebo senátor pro sebe a svoji budoucí ochranu udělat ponechám na fantazii čtenáře, osobně jsem přesvědčen, že by často měl jiné priority než ty, které přísluší práci poslance či senátora.

Tedy opakuji svůj názor nevidím jediný důvod proč by neměli být poslanci nebo senátoři souzeni a stíháni jako všichni ostatní ihned. Je to lepší i pro ně samotné.

Zejména z těchto dvou důvodů jsem pro návrh na „omezení“ imunity poslanců a senátorů nehlasoval. Návrh totiž považuji za možná dobře míněný, ale zároveň povrchní, populistický a zejména hlavní problém imunity v podstatě neřešící. Naopak celá situace se stává ještě méně přehlednější a politice škodlivější.

Z toho, co jsem doposud napsal se tedy může zdát, že pro mě správným řešením bylo hlasovat proti. Situace ale není tak jednoduchá. Pokud bych totiž hlasoval proti návrhu zákona nebo se zdržel hlasování zařadil bych se i díky jednostrannému popisu této věci médii automaticky mezi odpůrce omezení imunity poslanců a senátorů a tak tomu u mě v žádném případě není. Opak je pravdou.

Zbylo mi tedy jediné řešení, také špatné, ale pro mě osobně v té chvíli nejlepší, řešením bylo nehlasovat. V Senátu je jakýmsi nepsaným pravidlem, že ten, kdo je přítomen a přitom nehlasuje (tzv. vytáhne hlasovací  kartu) dává najevo, že projednávaný zákon je tak špatný, že se o něm nedá hlasovat. Většinou je to zejména právě v případech, kdy navrhovatel návrhem zákona nedokáže třeba i dobrý úmysl správně vystihnout a popsat a mohl by způsobit více škody než užitku. A přesně takto jsem já vnímal předložený zákon.

Přesto bych chtěl také svým slušně se vyjadřujícím kritikům poděkovat. Číst kritické názory vůči vlastní osobě nikdy není příjemné, ale je to poučné. Nakonec především oni mě přinutili napsat tento poněkud delší článek.

Když se podívám nyní na situaci zpětně, asi nejjednodušší by pro mě bylo pro novelu zákona hlasovat. V podstatě by se skoro nic nezměnilo, když tak k horšímu, ale já bych měl klid a věděl bych, že žádná kritika nejspíš nebude. Navíc bych se zachoval, jak si přeje médií zmasírovaná a v této věci jednostranně informovaná veřejnost.

Neudělal jsem to, musel bych se sám před sebou stydět. Mojí povinností je číst zákony, přemýšlet o nich a snažit se, aby k něčemu vypadaly. Svůj názor samozřejmě zašlu i předkladatelům zákona do Poslanecké sněmovny, pokud ale přijde návrh ze sněmovny ve stejné podobě podruhé, bude to pro mě zejména po tom, co si nyní prožívám, opravdu těžká volba. Bohužel při ústavních zákonech nelze předkládat pozměňovací návrhy.

Možná se nyní nad mými posledními větami někteří usmíváte a říkáte si, že jsem to stejně udělal hlavně kvůli tomu, aby se naše poslanecká a senátorská „imunita“ nezměnila. I proto chci na závěr veřejně prohlásit, že jsem osobně dávno rozhodnut, že pokud by mě snad někdy potkala pro všechny jistě nepříjemná situace, kdy by byla podána žádost o mé vydání k trestnímu stíhání a já bych byl například ještě senátorem, požádal bych Senát o své vydání. Všechna ostatní řešení jsou totiž podle mého názoru horší. Imunitu proti trestnímu stíhání v běžném životě jsem nepotřeboval ani jako starosta Telče ani jako hejtman Vysočiny nepotřebuji ji tedy mimo vlastní dění přímo v Senátu ani jako senátor.

Miloš Vystrčil v. r.

V Telči 28. dubna 2012