Jsme na jedné lodi. Američané oceňují, co Česko dělá pro Ukrajinu, říká šéf Senátu Vystrčil

HN.cz | Rubrika: Archiv / Rozhovor | Autor: Daniel Anýž

Předseda Senátu Miloš Vystrčil byl tento týden nejvyšším českým ústavním činitelem, který od začátku války na Ukrajině navštívil Spojené státy. Američané podle něj „registrují a rozlišují“, jak se jednotlivé evropské země k Putinově agresi staví. V Chicagu a ve Washingtonu, kde jednal v Kongresu a na ministerstvu zahraničí, šéfa Senátu doprovázela delegace podnikatelů z více než 20 českých firem.

HN: Byla válka na Ukrajině hlavním tématem vašich politických jednání ve Washingtonu?

Šlo o jeden ze stěžejních bodů. Bylo to téma všech našich jednání a Američané vždy ocenili roli Česka, které Ukrajinu vojensky podporuje, poskytuje humanitární pomoc a přijímá uprchlíky. Zcela konkrétně jsme se bavili o tom, jakým způsobem a které zbraně můžeme poskytovat Ukrajině a jak při tom ještě těsněji spolupracovat s USA. Jednali jsme o náhradě za některé těžké zbraně, jež jsme už poskytli Ukrajině. My se teď snažíme tyto dodávky zbraní z USA do Česka maximálně urychlit. V souvislosti s uprchlíky nás pak zajímalo, jestli Američané nadále počítají s tím, že by podporovali evropské státy, které je přijímají.

Miloš Vystrčil (61)

Je absolventem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Od roku 1991 je členem ODS, v letech 2014 až 2022 byl jejím místopředsedou.

V letech 1998 až 2001 byl starostou Telče, v letech 2004 až 2008 hejtmanem Kraje Vysočina.

V letech 2009 až 2021 působil jako akademický pracovník na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.

Od roku 2010 je senátorem a v roce 2020 byl zvolen předsedou Senátu.

HN: Tam byl ovšem problém, že tato pomoc šla jen do nárazníkových zemí, například do Polska, Maďarska a na Slovensko, ale do Česka, kde je 350 tisíc uprchlíků, nikoliv.

Já jsem na jednáních vysvětloval, že na počet obyvatel je to stejné, jako kdyby do USA najednou přišlo 10 milionů uprchlíků. V Americe ovšem už o tomto problému vědí a jsou připraveni to řešit. Pokud přijde další podpora, tak by to mělo být i pro další země podle toho, kolik uprchlíků přijaly.

HN: Od začátku války poskytly USA na pomoc Ukrajině 54 miliard dolarů. To jsou obrovské peníze. Jaký je váš dojem, vydrží Američanům politická vůle Ukrajině pomáhat?

My samozřejmě Američanům nemůžeme říkat, že mají dávat další peníze, a takto jsme o tom ani nemluvili. Ale pro mě ze všech jednání jednoznačně vyplývá, že jsou odhodláni Ukrajinu proti Putinově armádě dále podporovat. To je naprosto zřejmé. V jaké míře to bude, o které další prostředky půjde, to jsme neprobírali.

HN: Když jste během jednání s republikánským kongresmanem Michaelem McCaulem, který je spolupředsedou zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů, zmínil, že jste navštívil Buču, kde jste stál nad otevřeným masovým hrobem, bylo vidět, jak silně to na něj zapůsobilo. Lze to zobecnit, že tato konkrétní věc Američanům imponuje, že to u nich vzbuzuje respekt?

Já jsem to nezmiňoval na všech schůzkách. Ale to, že jsme byli přímo na Ukrajině, se do našich jednání v Kongresu promítlo. My jsme v této souvislosti naznačovali možnost setkání zákonodárců – českých, amerických a ukrajinských – na podzim v Česku, v době českého předsednictví EU. A mě překvapilo, že o českém předsednictví vědí a že jsou připraveni, pokud přijdeme s konkrétními projekty, spolupracovat, berou to jako možnost posílení transatlantického vztahu.

HN: A návštěva premiéra Petra Fialy v Bílém domě? Dojde na ni v rámci předsednictví, tedy nejpozději do konce roku?

Já nerad říkám nějaké termíny…, my jsme se ovšem v rámci našich jednání snažili, aby ta pravděpodobnost byla co nejvyšší.

HN: Nicméně válka na Ukrajině je evropská válka, pár set kilometrů od českých hranic. Zatímco pro Američany je to vzdálený konflikt v zámoří. Vidí váhu a nebezpečí Putinovy agrese skutečně tak silně a vážně?

Já mám pocit, že to vnímají, jako by to byla i jejich válka. Je to válka za hodnoty, které Evropa vyznává stejně jako Amerika. Jsme na jedné lodi, i když oni jsou od té samotné války mnohem dále než my. Senátoři a kongresmani, s nimiž jsme mluvili, to berou velmi vážně, a to napříč politickým spektrem. A možná si uvědomují hlouběji, o co vše na Ukrajině jde, než co by jim mohlo vyplývat z vyjádření některých evropských politiků.

HN: Jak tyto postoje, které znějí z Francie nebo i z Německa, američtí politici hodnotí?

Oni vědí, jak důležitý je jednotný postoj vůči Rusku, a zároveň je zřejmé, že pozorně sledují reakce těchto dvou států, konkrétně třeba francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. My jsme se v jednáních nepouštěli do hodnocení. Kongresmani a senátoři ovšem mají velmi dobré informace a je evidentní, že registrují a rozlišují, jak a co kdo prosazuje. Směrem k ruské agresi, podpoře Ukrajiny, možnému rozšíření EU, angažovanosti v NATO.

HN: Může to znít divně, ale je válka na Ukrajině, Putinova agrese a český postoj k ní impulzem pro povýšení, upevnění česko-amerických vztahů?

Mně z jednání s Američany vyplývá, že tato děsivá válka je skutečně zároveň příležitostí, abychom přenastavili vzájemné obchodní a hospodářské vazby. A to jak z hlediska závislosti na strategických surovinách a produktech, tak v naší dvoustranné spolupráci. Vidíme, že musíme klást mnohem větší důraz na to, abychom obchodovali se zeměmi, které jsou svobodné a demokratické, jimž důvěřujeme, které jsou ochotné společně s námi chránit naše bezpečí. Ze strany USA cítím jednoznačnou podporu, abychom se co nejrychleji vyvázali ze závislosti na totalitních zemích.

HN: Mluvili jste o vývozu zkapalněného zemního plynu (LNG) do Evropy?

Několikrát nám potvrdili, že chtějí export LNG významně navýšit. Problém je ovšem na naší straně, my teď v Evropě nemáme terminály. Ale to, že oni jsou připraveni, to zaznělo opakovaně, jak od demokratů, tak od republikánů. Zároveň je tam ovšem například i trend menších modulárních reaktorů, což chtějí Američané silně prosazovat. Ve spolupráci s Kanaďany už na nich pracují pro budoucí možné energetické zabezpečení měst zhruba o 100 tisících obyvatelích.

HN: Otevírá se možnost do tohoto projektu vstoupit?

Jednali jsme o možnostech spolupráce, konkrétně jsme o tom mluvili s demokratickým senátorem Joem Manchinem ze Západní Virginie, předsedou výboru pro energetiku a přírodní zdroje, což byla i jinak zajímavá schůzka. On musel jít asi po 10 minutách hlasovat, nechal nás čtvrthodinu čekat. Pak jsme se ovšem bavili další půlhodinu, kdy jsme rozebrali právě malé reaktory, zelenou energii, ale třeba i to, že jeho rodina má kořeny v Ostravě, nebo jeho možnou návštěvu Prahy.

HN: Pokud jde o jadernou energii, dotkli jste se účasti firmy Westinghouse v tendru na dostavbu Dukovan?

Takto konkrétně jsme se o tom nebavili, ale v rámci energetické bezpečnosti jsme mluvili o českém záměru výstavby jaderné elektrárny a o tom, že potřebujeme, aby to stavěl důvěryhodný a spolehlivý partner. Že už není možné, abychom byli závislí na čínských technologiích. Aby Čína nebo Rusko budovaly naše jaderné elektrárny, tak to už prostě nebude.

HN: Když zmiňujete Čínu, jak silnou přidanou hodnotou pro vaše jednání ve Washingtonu a obecně pro česko-americké vztahy je veřejná podpora Česka pro Tchaj-wan, v níž se i vy jako vysoký ústavní činitel angažujete?

Pro mě osobně bylo v našich jednáních asi vůbec nejpřekvapivější, jak velký respekt má Česko a český Senát v USA – respekt, který vyplývá právě z politiky, již jsme začali dělat vůči Tchaj-wanu. V jednáních to byli zpravidla sami Američané, kdo to jako první zmínil a vyzdvihl, včetně předsedy zahraničního výboru Senátu Roberta Menendeze. Věděli to ovšem takřka všichni kongresmani a senátoři, s nimiž jsme se setkali. Pro mě jako pro člověka, který je v zahraniční politice relativně krátce, je opravdu překvapivé, jak významný a silný impulz je to do česko-amerických vztahů.

HN: USA v Číně vidí globálního strategického konkurenta, což je s otázkou Tchaj-wanu přímo provázáno.

Je to tak, a my jsme nemluvili jen o Rusku, ale také o Indo-Pacifiku, právě o Číně, jako o dlouhodobě nejnebezpečnějším hráči coby reprezentantovi nedemokratických zemí. My jsme Američany upozornili, že jako jednu z priorit našeho předsednictví máme větší orientaci, větší aktivity EU v Indo-Pacifiku.

HN: Pokud se ještě vrátíme k česko-americkým vztahům. V Praze stále není americký velvyslanec. Vy jste na to v jednáních s americkou stranou upozorňovali. Dopadlo to na úrodnou půdu?

My říkáme, že je to chyba, symbolicky i procesně. Pokud se na jedné straně ubezpečujeme, že chceme posilovat vzájemné vazby, spolupráci, tak nemít už takřka dva roky velvyslance je prostě špatně. A v tom jsme se v Kongresu setkali s pochopením. Ve smyslu, my to sice nemůžeme přímo zařídit, protože velvyslance jmenuje Bílý dům. Ale budeme se snažit udělat vše pro to, abychom zjistili, proč tomu tak není, a aby se to co nejrychleji změnilo.

Odkaz na článek.