Knihovny současnosti

Na začátku září se v Jihlavě na Vysoké škole polytechnice konala největší knihovnická konference v České republice organizovaná Sdružením knihoven ČR. Byl jsem velmi rád, že jsem se jí mohl zúčastnit. Naše knihovny a zejména potom naše knihovnice a knihovníky obdivuji a zejména v mládí a v době svých studií jsem v knihovnách strávil spoustu času a moc rád na to vzpomínám.

Považuji za naše kulturní bohatství a výhodu, že máme u nás v České republice vůbec nejhustší síť knihoven ze všech evropských zemí a možná i na světě. Kromě toho, že Češi jsou národem čtenářů za to vděčíme také našim obcím a městům, neboť knihovny jako místo klidu nebo útočiště pro mladší i starší jsou dnes podporovány ve velkém množství malých obcí.

Na konferenci zazněla na první poslech vzletná slova o knihovnách jako centrech demokratickém vzdělávání nebo kritického myšlení. Osobně jsem však opravdu přesvědčen, že tomu tak skutečně je. Knihovny totiž zdaleka nejsou a nikdy nebyly pouze půjčovnami knížek. Role knihoven je mnohem širší a bohatší. Knihovny pořádají různé typy kulturních akcí. Ať jsou to setkání s autory, besedy o zajímavých knižních titulech, různé přednášky, vzdělávací činnost související s vyhledáváním a poskytováním ověřených a pravdivých informací, spolupráce se školami apod. Samozřejmě se součástí činnosti knihoven stává využívání moderních informačních technologií a ke slovu se nezadržitelně hlásí umělá inteligence.

Ne všichni vědí, že knihovnictví je samostatný univerzitní obor a že zvládnout plnohodnotně práci knihovníka vyžaduje i po ukončení studia od knihovníků každodenní sledování novinek a další vzdělávání.

Na závěr zopakuji, že mě velmi těší podpora našich knihoven ze strany obcí. Jsem přesvědčen, že činnost knihoven přispívá ke kultivaci společnosti a rozvoji komunitního života měst a obcí. Je radost pozorovat, jak v celé řadě našich knihoven si v dětském koutku hrají děti, kousek dál sedí o trochu starší u časopisu nebo počítače a v jiném místě si spokojeně čtou nebo potichu debatují jejich rodiče nebo prarodiče. Vnímám to jako jeden ze znaků a důkazů vyspělosti naši země a její kultury. Znovu se ukazuje, že máme být na co hrdi.

Zveřejněno v říjnových číslech obecních zpravodajů v senátním obvodu 52 – Jihlava.