Lidice

První s kým jsem se 10. června v Lidicích potkal, byly lidické děti. V době počátku vyhlazování Lidic bylo nejmladšímu lidickému chlapci 16 dní, v tomto roce je mu o 78 roků více.

Znovu jsem si v té chvíli uvědomil, čeho všeho jsou lidé schopni, pokud selže ochrana základních hodnot a funkčnost demokratických principů, na kterých je založeno fungování naší evropské civilizace.

Památník Lidice připomíná dobu, kdy před 78 lety – 10. června 1942 vtrhli Němci do Lidic. Následně bylo 173 lidických mužů zastřeleno. Ženy a děti byly převezeny do tělocvičny nynějšího kladenského gymnázia, kde byly po třech dnech od sebe násilně odtrženy. Kromě dětí vybraných na poněmčení a dětí do jednoho roku, byly všechny bez milosti otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech v nacistickém vyhlazovacím táboře v polském Chełmnu. Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku.

Nacisté se rozhodli k likvidaci obce jako takové. Domy byly nejprve vypáleny a posléze ničeny plastickými trhavinami. Likvidační četa se nezastavila ani před destrukcí kostela sv. Martina, ani před likvidací místního hřbitova. Po živé obci zbyla jen holá pláň.

Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických občanů. Po ukončení války se zpět vrátilo 143 lidických žen a po dvouletém pátrání do náruče lidických matek 17 dětí.

Zprávu o zničení Lidic zaznamenal celý svět. Na počest Lidicím byla řada obcí po celém světě přejmenována jejich jménem. Jméno Lidice dodnes nesou v té době narozená děvčátka.

Na paměť vypálené a se zemí srovnané obce byl vybudován Památník Lidice. Mezi pietním územím a novou vesnicí se nachází Sad míru a přátelství, kde byly vysázeny tisíce keřů růží z různých částí světa. Součástí areálu je také Muzeum a sousoší dětí „Pomník dětským obětem války“ od Marie Uchytilové a Jiřího Václava Hampla.

Mottem pomníku jsou slova autorky:

„Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol miliónů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva. Po sochách posílám poselství srozumění národům. Nad společným hrobem dětí se usmiřuje s domem dům…“

My máme již řadu let štěstí. V naší české kotlině žijeme již 75 let v míru a lze říci, že již tři naše generace nepoznaly na vlastní kůži válku.

Poslední pamětníci války nás bohužel postupně opouštějí. A tak logicky roste riziko, že budeme čím dál více považovat za samozřejmé, co vůbec samozřejmé není. Proto je třeba si připomínat lidické události, proto je potřeba nespoléhat na štěstí, ale na péči a ochranu našich základních demokratických principů a hodnot.

Zveřejněno 16. 6. 2020 v Jihlavských listech.