Sdělení Komise EP – Inkubátor HERA: naše společná reakce na hrozbu variant COVID-19
28. 4. 2021Návrh zákona v souvislosti s elektronizací postupů orgánů veřejné moci
29. 4. 2021
Praha, 10. schůze Senátu
Návrh usnesení Senátu k návrhu korespondenčního hlasování pro volby do Poslanecké sněmovny PČR a pro volby prezidenta republiky
Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
čas 14:16:22 – 14:24:02:
Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážený pane poslanče, předsedo ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, dámy a pánové, já, když jsem ta vystoupení poslouchal, tak mě napadlo při vystoupení některých, a já pak ta jména budu i říkat, jestli třeba v Poslanecké sněmovně také není jejím členem někdo, kdo nechce korespondenční volbu, a zároveň je typově podobný tomu, co tady dneska zosobňuje senátor Michael Canov, nebo jestli v té Poslanecké sněmovně není někdo, kdo nechce korespondenční volbu, a přitom není typově podobný tomu, co tady zosobňuje pan místopředseda Senátu Jan Horník. Anebo třeba Přemysl Rabas. A dospěl jsem tedy k názoru, že tam takoví lidé určitě budou. A pak jsem přemýšlel, jestli tito lidé, kdyby poslouchali toho našeho Michaela Canova nebo toho našeho Jana Horníka, co by si tak asi mysleli? Co by říkali o těch větách, které tady dnes my pronášíme? Jestli by třeba to nepovažovali tak trochu za vydírání? Jestli by neříkali, že toto přece není možné a tomu přece nelze nikdy ustoupit? Přece není možné, aby si o nás, když budu mluvit za Poslaneckou sněmovnu a za některé ty „Canovy“, „Horníky“ a „Rabasy“ někdo myslel, že my ustoupíme, protože se budeme bát toho, že bychom přišli o všechno. A já musím říct, že kdybych v té Poslanecké sněmovně seděl a kdybych byl v té druhé pozici a kdybych slyšel ta některá vystoupení, tak za sebe říkám, že bych to nevnímal jako korektní a férový přístup, to, že dnes někdo vystupuje a říká, já o tom zase budu mluvit a k něčemu to připodobním, že vlastně oni nemají jinou možnost než přistoupit na naše podmínky. To je politická kultura, kterou se chlubí Senát? To je naplnění hesla: ?Kdo seje vítr, sklízí bouři.?
A představte si, že by Senát a Poslanecká sněmovna vlastnily společné pozemek. A pod tím pozemkem by šel přivaděč s pitnou vodou. A teď by kdysi dávno někteří senátoři řekli – ale ta pitná voda, co jste pod tím pozemkem, který společně vlastní Senát a Poslanecká sněmovna, není dostatečně kvalitní! A ten, kdo rozhoduje o tom, zda ta voda je, nebo není dostatečně kvalitní, by za 2 3 roky řekl – ano, máte pravdu, ona není kvalitní, je potřeba tam dát filtr. A pokud tam ten filtr nedáte do 8. října, tak já tu vodu zastavím. A teď tu pitnou vodu by pila Poslanecká sněmovna, ale Senát by měl studnu. A tu pitnou vodu by nepila jenom Poslanecká sněmovna, ale jejím prostřednictvím i čeští občané. A v tom okamžiku je potřeba, aby se ti, co společně vlastní ten pozemek, kterým bylo přikázáno – to není z jejich vůle, z vůle Poslanecké sněmovny, ani z vůle Senátu, ale ti, kterým bylo přikázáno, aby dali filtr do té trubky s tou pitnou vodou, tak Senát by řekl – vážení přátelé, ano, můžeme tam dát ten filtr, ale my na tom pozemku ještě chceme vysadit strom. A Poslanecká sněmovna by řekla – no, ale my na tom pozemku žádný strom nechcem. A Senát by řekl – to nás ale vůbec nezajímá. Jestli tam ten strom nebude, tak nebude pitná voda. A vy si prostě dělejte, co chcete.
A já jsem přesvědčen – mluvím za Senát – že vy tu pitnou vodu potřebujete, a proto ten strom zasadíme. A třeba bychom ještě mohli přidat nějaké další stromy a keře. Třeba bychom mohli říct, že nepotřebujeme 8 a 11 %, ale třeba 10 a 13 %, protože z filozofie některých z vás tady říkáte, že přece to musí projít! Vždyť oni přijdou o tu svoji vodu. Anebo bychom mohli říci ještě něco úplně jiného a dalšího. To je fér? To je politická kultura? Pustit se do boje s nějakým, kdo v tom boji je nezaviněně, nezpůsobil to, ale musí ho absolvovat, protože mu to bylo právem a institucí, které se říká Ústavní soud, přikázáno, se takhle chovat? Anebo to má být tak, že se domlouváme? A znovu upozorňuji, nemluvím o situaci, kdy by někdo samostatně – myslím tím Poslaneckou sněmovnu – se rozhodl, že něco opraví, že něco udělá a následně se s námi musel domlouvat. To není ta situace. To je jiná situace. To je situace, kdy se předpokládá, že představitelé této země, ústavní činitelé, se budou schopni domluvit a budou se chovat tak, jak velí politická kultura vyspělé společnosti. A já říkám, a přestože ta jednání nebyla oficiální, že to je tak, že my jsme ty své požadavky, které nám připadaly rozumné a na kterých jsme se domluvili a u kterých většina představitelů politických klubů byla vyslovili, a že nám ve většině případů bylo vyhověno, jako Senátu, předtím, než jsme se rozhodli, že začneme opravovat tu trubku, ten přívod té pitné vody. A jestli my dneska říkáme, že nebylo vyhověno všem a že přece my to máme v rukách a my máme tu svoji studnu, tak si prosím každý zvažte, jak se chováme. Jak se chováte a co navrhujete. Jestli takhle to máme dělat, nebo to máme dělat jinak. Oni přijdou jiné doby, kdy přes ten pozemek zase povede něco. A ukáže se najednou, že ten druhý, kdo dneska je v nevýhodné pozici, je ve výhodné pozici. A co můžeme čekat? Jedině to, že to bude stejné i z druhé strany. A dáme tím příklad všem ostatním. Proto já velmi prosím a říkám to jako zastánce korespondenční volby, abychom zaprvé přestali říkat o těch, co říkají, že dneska si myslí, že není dobré prosazovat korespondenční volbu, že to dělá něco jako takového, že vlastně něco jiného říkají, něco jiného si myslí nebo chtějí, že to využívají jako záminku. Je to nefér a není to pravda. Alespoň v mém případě to stoprocentně není pravda. A jsem přesvědčen, že to není pravda v případech všech ostatních senátorů, kteří to říkají. A nakonec, když se podíváme do historie, tak je to naprosto zřejmé. A dále prosím přemýšlejme o budoucnosti. Přemýšlejme o tom, co nás čeká, co všechno máme před sebou. A jedna z věcí, která bude zásadní, je, aby tyto dvě komory, zákonodárci, se dokázali domluvit a nevytvořili mezi sebou příkopy, které bude velmi obtížné zasypat. Děkuji za pozornost.
čas 16:25:46 – 16:34:04:
Vážený pane přesedající, vážený pane ministře, pane poslanče, dámy a pánové, prvně k té věci, o které tady mluvil pan místopředseda Horník. Já jsem tedy v žádném vystoupení nezaznamenal, že by někdo někomu vyčítal, že si troufl podat nějaký pozměňovací návrh. Jediné, co zaznamenal, je, že některým se ten pozměňovací návrh líbí a myslí si, že by měl být přijat, a někomu se ten pozměňovací návrh nelíbí a myslí si, že by neměl být přijat. Stejně jako dokonce teď pan místopředseda Horník paradoxně sám proti sobě nazval to usnesení, nebo jeho část, kterou navrhuje komise pro krajany, za paskvil. Čímž já v žádném případě si nemyslím, že nemají právo to usnesení navrhnout. Ale on se k němu vyjádřil. A to se děje. To je politická debata a je to naprosto v pořádku. Ale potom nechápu, proč, když někdo říká, že si myslí, že nějaký pozměňovací návrh by neměl být přijat, proč to má být špatně? Tak to prostě je, to je politika. Má k tomu nějaké důvody. A těch důvodů tady zaznělo hodně. A opravdu velmi prosím, já jsem nezaznamenal – když tak mi to najděte ve stenozáznamu, že to tak není – že by někdo někomu vyčítal, že tady byl podán pozměňovací návrh. Tak to není. Byla tady vyjádření, která říkají, že si myslí, že ten pozměňovací návrh by neměl být přijat. Což je stejné, jako si pan místopředseda myslí, že část usnesení, které přijala komise pro krajany, je paskvil. Tak to je, to je politický názor, na tom nic není. O tom je politika, o tom jednání v komorách Parlamentu ČR, kromě jiného.
Teď k těm dohodám, nebo dohodě. Není možné, aby komory českého parlamentu, které jsou demokratické, svobodné, při slibech složených jejími členy uzavírali jakoukoli dohodu. To nejde. Každý přece pracuje podle svého nejlepší vědomí a svědomí atd. Jediné, co je možné, že si navzájem nasloucháme a víme, že k něčemu je silný a k něčemu slabší odpor. A to se dělo. A jako Poslanecká sněmovna svými zástupci naslouchala tomu, že v Senátu někteří z nás jsme schopni říci, že si myslíme, že není pro nás přijatelný jeden obvod celý. A že by nám to neprošlo, že nejsme pro to, aby byly 3 stupně pro kvórum. A že nejsme pro to – což jsme prezentovali dodatečně, individuálně i potom třeba skupinově za kluby –, aby ve druhém skrutiniu došlo k nominaci poslanců řekněme vedeními stran, tak zase my jsme asi slyšeli minimálně od 4 stran – SPD, KSČM, částečně Sociální demokracie, ANO, že oni nejsou pro to, aby byla schválena korespondenční volba. Takhle to bylo. A u té korespondenční volby to bylo nejméně jasné. A protože to bylo nejméně jasné, tak jediné – a mluvila o tom tady paní senátorka Němcová – co můžeme považovat za nepsanou dohodu nebo vyjádření jakési vůle i ze strany těch, co chtějí korespondenční volbu, je, že v okamžiku, kdy se o to třikrát pokusili v Poslanecké sněmovně, bylo tady jasně zdokumentováno – někteří jste tady nebyli, tak to je škoda – třikrát se o to pokusili v Poslanecké sněmovně, propasovat, ti, co podporují korespondenční volbu do toho volebního zákona, tak když to ani jednou neprošlo, tak nedošlo k tomu potom, že by ty strany, které prosazovaly korespondenční volbu do volebního zákona, byly proti celému volebnímu zákonu. Nedošlo k tomu. Došlo k tomu, že předseda Starostů a nezávislých Rakušan, že předseda Pirátů Bartoš, že předseda ODS Fiala a že předseda KDU-ČSL Jurečka a že předseda TOP-09 Pekarová Adamová hlasovali pro ten volební zákon bez korespondenční volby. A tím vyjádřili, protože jsou představitelé těch stran, a tady jsou kluby, které zastupují tu stranu tady v Senátu, vyjádřili vůli smířit se s tím kompromisem.
To je ta dohoda, na kterou se ptáme, žádná jiná neexistuje. To je vyjádření té dohody, že přestože mi neprošlo všechno, co jsem chtěl, tak jsem se s tím smířil. A následně jsem pro to, v čem není všechno, co jsem chtěl a chybí tam ta korespondenční volba, jsem zvedl ruku. To se stalo v Poslanecké sněmovně a z toho my někteří vyvozujeme, že by bylo možné možná něčeho podobného dosáhnout i v Senátu. Ukazuje se, že to zřejmě možné nebude. Je to normální, samozřejmé, jasné. Ale není na tom nic divného, že někteří z nás jsme třeba troškou optimismu disponovali.
To je to, co jsem k tomu chtěl říct. A není na tom nic divného a takhle to normálně běžně funguje. A teď jednu věc, kterou jsem říkal a zdá se mi, že jsme úplně na to nereflektovali. A přiznám se, že mně na tom hodně záleží. Já to tady ještě jednou zdůrazňuji, ale, prosím vás, neznamená to, že jsem proti tomu jakkoliv, že někdo podal pozměňovací návrh. Má na to právo, jen upozorňuji, že nejsme ve standardní situaci, kdy nám z Poslanecké sněmovny přichází zákon, který sem Poslanecká sněmovna chtěla poslat. Na návrh vlády nebo někoho jiného.
Jsme v nestandardní situaci, kdy jsme byli přinuceni Ústavním soudem vyřešit jeho výrok, jeho nález. Protože kdybychom ho nevyřešili, tak se nedostaneme do situace, kdy nebude zřejmé, kdo může být, nebo nemůže být po volbách poslancem. Protože na to nemáme žádný návod, jak to určit. Takže společně řešíme problém, a není to tak, že by ho sem vnesla Poslanecká sněmovna a chtěla by něčeho dosáhnout. A my jsme následně jí říkali, ne, ne, ne, to my řešit nechceme. A já bych to považoval v případě, že dochází k tomu střetu nebo soutěži nebo diskuzi dvou komor za naprosto samozřejmé, že je úplně jasné, že na ně a na nic nebudeme brát ohled. Ale tak to není. Je to jinak.
Ten problém sem nevnesla Poslanecká sněmovna svým rozhodnutím o tom, že sem pošle zákon, který sama vyvolala. Je to tak, že ten zákon musíme řešit proto, protože o tom rozhodl Ústavní soud. A to je jiná situace. Jestli to chceme akceptovat, nebo je to pro nás to samé, to je na každém. Já za sebe říkám, že pro mě ta situace je jiná, než kdyby sem se změnou volebního zákona přišla Poslanecká sněmovna, protože to byl vládní návrh, protože si to vláda sama vymyslela, protože to vládní koalice prohlasovala. To by pro mě byla jiná situace a v tom okamžiku bych byl mnohem razantnější ve svých stanoviscích. Ale tak to není.
Je to tak, že vznikla situace, s kterou se musíme poprat a musíme ukázat, jestli jsme schopni to vyřešit, nebo ne. A jestli to dokážeme, nebo nedokážeme, budeme za chvilku vědět.
A teď k jedné věci, která mě také napadla. Jak se tedy chovat? Jestli do toho jít natvrdo a stejně tam chtít dostat své věci, které mohou být správné a je to v pořádku, a nebo nikoliv. Vždycky když vystupuje pan kandidát Duka – a já neříkám, že jsem kdoví jaký člověk, který všechno poslouchá, co říká pan kardinál Duka – tak říká: ?Co chceš, aby tobě činili jiní, čiň ty druhému.?
Takže jestliže my to dneska uděláme takhle, jak to někteří připravují, tak to musí být tak, že oni nám budou činit to samé. Protože jak to je? Jestliže chceme, abychom se někdy dokázali dohodnout, tak bychom v nějakém okamžiku, když to není tak, že by to někdo udělal jako truc podnik nám, ale je to vynucené okolnostmi, respektive Ústavním soudem, o tom také mohli trochu přemýšlet. Dle mého názoru to patří k politické kultuře, opakuji se, a k tomu, jak by se spolu měly být schopné jednotlivé komory domlouvat, byť je každá úplně jiná. A velmi to cítíme.
Takže tolik v tuto chvíli ode mě, je to nějaké druhé vystoupení, já už doufám, že to je dnes všechno. Děkuji.
čas 16:50:53 – 16:51:16:
Omlouvám se, jenom pro stenozáznam oprava, teď jsem se díval, já jsem si myslel, že tam je chyba, musím dávat pozor, protože jakmile udělám nějakou chybu, hned to všichni píšou. Ivan Bartoš nehlasoval pro ten zákon, protože byl omluven, z 11 přítomných Pirátů hlasovalo 10, Ivan Bartoš zrovna byl v té skupině, která nebyla ve sněmovně. Takže pro stenozáznam se omlouvám, Ivan Bartoš nehlasoval.
