Nikdo jiný to za Vás neudělá

Jaroslav Kubera říkal, že svoboda a obhajoba svobody a ústavnosti je v politice těžká disciplína. Možná ta úplně nejtěžší. Když totiž svobodu máme, připadá nám to naprosto samozřejmé a většinou tedy neshledáváme důvodů, proč se o ni starat. Zejména mladší generaci, která se narodila do svobody, a troufnu si napsat, že i do blahobytu, se některé věci obtížně vysvětlují.

Když ubývá svobody, vadí to dnes obecně daleko méně než kouřící komín nebo třeba kůrovcová kalamita. Na první pohled je to logické, protože kouřící komín nebo rezavé lesy jsou opravdu dobře vidět, zatímco úbytek svobody na první pohled vidět být vůbec nemusí.

Pak se také nabízí otázka, jak se to vlastně vůbec pozná, že ubývá svobody nebo, že je svoboda v ohrožení. Chce se mi napsat, že zdravý člověk by měl mít svobodu v genech a že když je jeho svoboda ohrožena, tak to automaticky vnímá nebo vycítí. Pravdou je, že někdo je citlivější více a někdo méně. Obecně potom platí, že čím méně věcí můžeme udělat pouze na základě vlastního rozhodnutí a čím více věcí je regulováno nebo někým nad námi nebo vedle nás přímo nařizováno, tím je svoboda ohroženější a omezenější.

Svoboda a ochrana svobody se také často může dostat do konfliktu s našimi dalšími přirozenými touhami, jako je například touha po blahobytu, touha po životě beze strachu, beze sporů a bez problémů. A tak se stává, že někdy za lepší pracovní místo nebo za lepší ekonomické či společenské postavení nebo jinou „odměnu“ část svobody bez mrknutí oka obětujeme.

Nebezpečné je, že když to uděláme poprvé, podruhé, potřetí, pořád se může zdát, že se vlastně nic moc neděje. Trest totiž může přijít mnohem později a dokonce to ani nemusíme být my, koho postihne.

Také platí, že na to, že mi někdo začíná určovat, za co mám utrácet svoje peníze, kam mohu cestovat nebo kolik čeho mohu sníst nebo vypít se dá zvyknout. Dokonce to může mít svoji ekonomickou, bezpečnostní nebo zdravotnickou logiku. To všechno je pravda, jenom to nesmí dělat jeden člověk nebo vyvolená a vše vědoucí skupina lidí. Vliv, síla a moc totiž chutnají a jsou návykové. Jsou to vlastně svým způsobem drogy a jedinou spolehlivou ochranou před nimi je v našem případě ta pomalá a těžkopádná parlamentní nebo chcete-li zastupitelská demokracie.

Nebezpečná je rovněž ta možnost plíživého úbytku svobody zdůvodňovaného často dobrým úmyslem či jiným příznivým efektem. Obhajoba neomezování svobody ve svobodné době skutečně není jednoduchá a často vyžaduje značné odhodlání a odvahu, zpravidla bez nároku na vděčnost či ocenění.

V souvislosti se svobodou a svébytností se potom může vyskytnout ještě jeden problém a to když Vám chce Váš známý, soused, obchodní nebo politický partner něco diktovat či přikazovat a začne Vám říkat, co smíte a co nesmíte dělat. Třeba Vám může zakazovat jet na Taiwan apod.

Tady je určitě dobré se nejdříve podívat, co jste si navzájem slíbili a zda na tom nejste náhodou tak, že například Ti před Vámi svými sliby a podpisy část naší svobody již prodali. Asi je dobré si také připomenout hodnoty a principy, na kterých jsme založeni a na kterých dnes fungujeme a co se dělo, když tomu tak nebylo. Následně se potom musíte rozhodnout. Nikdo jiný to za Vás neudělá.

Zveřejněno 2. 6. 2020 v Jihlavských listech.