Novela Ústavy ČR

čas 10:51:48 – 11:10:06:

Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, vážený pane prezidente, vážené kolegyně, kolegové. Já tady budu muset říci pár věcí, které mě potkaly v rámci projednávání návrhu zákona coby zpravodaje, a které možná ozřejmí, proč postoj poměrně velkého počtu senátorek a senátorů je k tomu návrhu tak rezervovaný.

Zaprvé – opakuji, můj pocit, byť jsem si nedělal průzkum, je takový, že většina senátorů není proti tomu, aby NKÚ kontroloval státní podniky, obce a kraje. Problém je v těch věcech, které tady poprvé pojmenoval Petr Vícha. To první jsem si já pro sebe pracovně nazval tlak až arogance, nebo, chcete-li, nelogické chování sněmovny a vlády. Prvním důkazem toho je vyjádření pana bývalého poslance Polčáka. Petr Vícha ho tady četl. A ta věta pana poslance Polčáka vychází z toho, jakým způsobem pan poslanec Stupčuk naprosto nelogicky navrhl změnu původně navrhované změny ústavního zákona.

Když se na to podíváte, tak zatímco pan poslanec Polčák navrhoval, aby se ústava změnila tak, že se v těch věcech, které se týkají obcí a krajů, by se kontrolovalo hospodaření s majetkem ústavně-samosprávních celků, příjmy a výdaje jejich rozpočtů, a to z hlediska souladu se zákony a potom hospodaření s majetkem o veřejných institucích, o nichž tak stanoví zákon, a to v zákonem stanoveném rozsahu, tak slovy pana poslance Polčáka z toho Poslanecká sněmovna udělal bezbřehé pravomoci NKÚ. Což samozřejmě z hlediska dalšího jednání vyjednávací pozici zhoršuje. Tak se také stalo. A to, že tady dneska o tom takhle jednáme, je toho důkazem. Poslanecká sněmovna to udělala, aniž by se radila s vládou, aniž by se radila s Horní komorou, se senátory… A dneska jsme tady u toho.

Druhá věc, ke které se velmi musím ohradit a některé věci uvést na pravou míru pro ty, co si to nepamatují, je, že není pravda, že Senát postupně vršil své podmínky. Senát v okamžiku, kdy poprvé projednával ústavní novelu zákona o rozšíření pravomocí NKÚ, tak řekl dvě podmínky. Jednak že chce vidět, jak bude vypadat doprovodný zákon, a jednak že je dneska situace na obcích a krajích taková, že množství duplicit, které tam existují v rámci kontrolních systémů, už je tak vysoké, že jakákoli další kontrola už je nad rámec toho, co jsou schopny a ochotny obce zvládat. A potvrzuje tady slova pana ministra Dienstbiera, že to neznamená nutně, že tím se přidávají další duplicity. Tak to není, ale prostě ten pohár přetekl. Tak to celé je.

A teď to hlavní, to není, prosím vás, žádný nátlak, ani žádné vydírání, protože vláda na to dokonce dvakrát za sebou přistoupila. A to jsou další dvě věci, které tady citoval Petr Vícha. Poprvé na to vláda přistoupila svým stanoviskem, k tomu návrhu zákona, které tady bylo citováno, kde říká ano, duplicity jsou problém a je potřeba je odstranit. A podruhé na to vládní koalice přistoupila svým schválením koaliční smlouvy, ve které řekla ano, my to bereme, my této podmínce rozumíme a my současně s návrhem na rozšíření pravomocí NKÚ předložíme odstranění duplicit kontrolních systémů.

To znamená, ona na to přistoupila. Ona řekla, že to tak udělá, ona neřekla, že ji někdo vydírá, ona se neohradila. To je zásadní rozdíl. A poté, co na to přistoupila, tak nyní je tady jeden z poslanců a říká nám, že on za poslanecký klub ANO slibuje, že to potom nějak dá do pořádku, když my v rámci doprovodného zákona si potom vymyslíme, co chceme. Což samozřejmě není možné, já se k tomu ještě dostanu.

Třetí věc, která je pro to také signifikantní, když jsme projednávali v našem výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí tenhle ústavní návrh změny toho zákona, myslíte, že přišel nějaký zpravodaj? Pardon, ne zpravodaj, omlouvám se, navrhovatel. Že tam byl přítomen navrhovatel? To znamená někdo za Poslaneckou sněmovnu. Nikdo nepřišel. Tam nebyl žádný navrhovatel z Poslanecké sněmovny. Jim na tom všem tak strašně záleží, že jestli náhodou, nebo úmyslně přišel navrhovatel dalšího zákona, doprovodného zákona Jiří Dienstbier, který si sedl dopředu a my jsme souhlasili s tím, že bude zastupovat navrhovatele. Byť on sám několikrát zdůraznil, že není navrhovatelem té novely ústavního zákona. Čili, pane poslanče, žádný navrhovatel nepřišel na jednání senátního výboru. Bezvadná věc, bezvadné chování, působí to věrohodně a důvěryhodně.

Takže to je jedna věc. A jinak ještě poslední – my tady vždycky říkáme, že jedním ze vzorů toho, jak je potřeba se chovat, je třeba EU. Já neříkám, že to, co teď řeknu, že s tím souhlasím, ale EU je zejména pro toto plánovací období typická svými kondicionalitami. Víte, co jsou to kondicionality? To jsou předběžné podmínky, které když nesplníte, např. v oblasti sociálních věcí, tak vám zastaví investice do dopravy. Úplně standardně, jsou to dvě úplně rozdílné věci, vy nesplníte něco v oblasti sociálních věcí a oni vám zastaví investice do dopravy. Atd. Funguje to, nikdo si nestěžuje, nikdo neříká, že to navzájem spolu nesouvisí, prostě máme to ve smlouvě o partnerství, takže to tak zkrátka je. My máme Programové prohlášení vlády, kde je napsáno, že to bude předloženo současně, ale povzneste se nad to, nevydírejte nás, přece je to potřeba. Takže to je k tomu na úvod.

Co se týká toho nadstandardního legislativního procesu, tak jsem to tady říkal – nepřišel ani předkladatel. A teď jednání. Já nevím, kdo s kým dva roky jednal. Se mnou a s naším klubem nejednal nikdo, kromě Rekonstrukce státu. O tom se ještě zmíním. Která naprosto, podle mě paradoxně, dneska pořád se snaží zprostředkovat komunikaci mezi vládní koalicí a opozicí. A mě informuje představitel Rekonstrukce státu o tom, co si myslí pan Vondráček a co dneska bude říkat v Poslanecké sněmovně, místo toho, abychom se bavili napřímo. Čímž mimochodem samozřejmě této instituci dáváme nějakou autoritu. A zřejmě, protože se nejsme schopni domluvit samostatně, i právem.

Teď k těm dalším jednáním a jejich výsledkům. On pan ministr Dienstbier tady vyjmenoval jednání a řekl výsledky. Ten je lepší. Jednání se Svazem měst a obcí o dané situaci skončilo tak, že jsme všichni dostali email, ve kterém nás vyzývá, abychom pro to nehlasovali, neboť oni mají pocit, že vláda ani Poslanecká sněmovna pro ně nic, co oni požadovali, neudělala.

Žádné duplicity nejsou na dohled, tečka. Teď nám přišel dopis z Asociace krajů ČR, podepsaný Miroslavem Novákem, místopředsedou Asociace krajů ČR, hejtmanem Moravskoslezského kraje, který nám říká – nehlasujte pro novelu ústavního zákona.

To jsou výsledky těch jednání. To je ta odvedená práce. Nula Senát, nula Svaz měst a obcí, nula Asociace krajů ČR. To přece není normální, že takhle někdo dva roky pracuje a s tímhle si troufne potom přijít a říct – my jsme to už udělali, teď to konečně udělejte. A ve mně to vzbuzuje velké pochybnosti. Já o těch pochybnostech za chviličku budu mluvit.

Teď obecně. Věcně v tom zákonu jsou tři problémy. První problém spočívá v tom, že je tady slib ve vládním prohlášený, který říká, že bude předložen současně s odstraněním duplicit. Druhý problém spočívá v tom, že Svaz měst a obcí a Asociace krajů ČR se obává, že kontrola bude nadměrná a že dojde i ke kontrole toho, zda jsou naplňovány zájmy obce. O tom se vede dlouhá debata, která ale nebyla úspěšně ukončená z hlediska těch představitelů.

A třetí problém, který tady zmínil pan kolega Bratský, je v tom, že není vůbec jisté, že doprovodným zákonem můžeme omezit kontroly obcí pouze pro obce, které mají víc než 10 tisíc obyvatel, protože ten ústavní zákon říká, že mohou být kontrolovány veškeré veřejné prostředky. A já si nedovedu představit, že kdyby pak NKÚ šel na obce menší než 10 tisíc obyvatel, tak on řekne, že doprovodný zákon to neumožňuje. To přece nejde, když ústavní zákon to povoluje a říká „veškeré veřejné prostředky“. A všechny obce hospodaří s veřejnými prostředky.

To znamená, že to nejde. My tady máme nějaké pozměňovací návrhy pana kolegy Martínka, ale ony podle mě nemůžou být schváleny. Respektive když budou schváleny, tak stejně nemůžou platit, nebo nemůžou být aplikovány, protože Ústavní zákon říká, že může NKÚ kontrolovat veškeré veřejné prostředky. To znamená veřejné prostředky i Strachoňovic, které mají 120 obyvatel. To prostě tak je. A jestli to je jinak, ať to tady někdo řekne, že to je jinak. Takže to jsou ty tři problémy, které tam jsou, a ani jeden z nich není vypořádán.

Teď k těm pochybnostem. Já musím říct, že použiji ten známý slogan: „Já musím říct, že čím dál více pochybuji o tom, že to ta vláda myslí upřímně.“ Protože kdyby to někdo myslel upřímně, tak té práce odvede daleko více. Nebude dva roky pasivní, nebude dva roky mlčet. Zadruhé – není přece možné, jestli by se tímto zákonem objem kontrolovaných subjektů zvýšil minimálně na dvojnásobek, když schválíme ten ústavní zákon. Minimálně, spíše bych řekl, že to je trojnásobek. Přesto v původním ústavním zákoně není navrhované žádné navýšení finančních a personálních prostředků. V původním zdůvodnění ústavního zákona není navrhováno žádné navýšení personálních, ani finančních prostředků. Přestože se zdvojnásobuje nebo ztrojnásobuje objem kontrolovaných subjektů. To je normální? Toto opravdu někdo myslí upřímně, nebo chce jenom někde čárku?

A potom teprve v doprovodném zákoně je napsáno, že se bude ročně o deset lidí navyšovat a že se udělá nějaké další opatření atd. Ale jak to tedy kdo měl promyšlené? Zase nikdo nepřišel na ten výbor, neřekl – my jsme to vymysleli špatně, opravujeme se, zvýšíme počet úředníků na kontrolním úřadu na dvojnásobek. Aby to všechno pokryli, protože jinak to nepůjde. A já řeknu jednu věc, která není ode mě, ale jestliže by to mělo znamenat, když se zvýší počet kontrolovaných subjektů na dvojnásobek, že se budou tyto subjekty nově vyjmenované také kontrolovat, tak to znamená, že někam, kam se dneska chodí, se bude chodit méně.

A kam se dneska chodí? A kam by se chodilo méně? No na ministerstva. Kam se dneska chodí a kam by se chodilo méně? Protože počet úředníků by se nezvýšil, a objem by se zvýšil na dvojnásobek. Tak jak to kdo myslí upřímně? Jak to tedy vlastně je s tou kontrolou NKÚ? Kdo hospodaří lépe, ministerstva, nebo obce? Pan ministr financí říká, že obce. To znamená, je potřeba více kontrolovat ministerstva, nebo obce? Já říkám, že mi z toho plyne, že je třeba více kontrolovat ministerstva. A to znamená, že máme část úředníků NKÚ posílat na obce? Aby jich na ministerstva chodilo méně? K čemuž povede tento zákon, pokud nenavýšíme počet úředníků.

To přece nemá žádnou logiku. A ten, kdo pro to bude hlasovat, říká, já chci méně kontrolovat ministerstva. Nebo to je jinak, a já nevím jak. A ať to někdo vysvětlí, ať řekne, jak to ve skutečnosti myslí a ať nám tady neříká bludy, nebo nepíše do důvodových zpráv bludy.

Třetí věc, která s tím souvisí, je erudice. Pokud někdo má něco kontrolovat, tak by měl znát ty věci. Jestli chcete kontrolovat obce, tak musíte rozumět tomu, jak ty obce fungují. To znamená, když to neumíte, tak potom můžete mít kontrolní nálezy velmi pochybné. A byť NKÚ nepodává, nedává žádné pokuty atd., tak když o vás napíše, že něco děláte špatně, a ono to tak nebude, protože vy to děláte dobře, ale jen ten, kdo to kontroluje, tomu nerozuměl, tak se dostáváte do velmi obtížné situace jako představitel obce nebo kraje. A tady zase o tom, že se někdo připraví, že někdo bude kontrolován, se hovoří až v pozměňovacím návrhu Radko Martínka, poté, co to v Senátu konečně zhruba týden projednáváme. Ale my jsme na to měli 104 týdnů, abychom to projednali z hlediska vlády a z hlediska Poslanecké sněmovny.

Takže najednou zjišťujeme, že je potřeba ty úředníky na to připravit, že by těm věcem měli rozumět. To znamená, ty moje pochybnosti spočívají v tom, že já mám pocit, že ti, co navrhují, aby došlo k té změně, tak si to vlastně nepřejí. A připravili to tak, aby ti odpovědní, kteří to pak studují a přemýšlí o dopadech, hlasovali proti. Oni potom budou moci říci, že to navrhli, že byli pro, že ti, co vlastně kradou, byli proti. A ono to ve skutečnosti je tak, že ti, co dělají práci tak, že se flákají, nemakají, dávají sem polovičaté návrhy, to připravili blbě, a vůbec nechtějí, aby ty kontroly byly ve skutečnosti správné a dobré, ale jenom čekají, že to potom někdo shodí, kdo má více odpovědnosti, a ještě z něho udělají zloděje. To je přístup dnešní vlády. A není to jenom tenhle zákon, kdy mám tenhle pocit.

Když někdo to připraví tak, že řekne – normální člověk, který má selský rozum, nebude pro to hlasovat, tím pádem my to navrhneme, tu čárku budeme mít, ale ve skutečnosti to nebude platit. A to je vlastně dobře, protože my to nechceme. Hrozná situace a hrozný přístup. A ta politika se v tomhle dělá velmi těžko. Protože co by bylo pro nás nejjednodušší? Nejjednodušší by bylo to schválit. Když to schválíme, tak budeme dobří, budeme bojovat proti korupci, budeme pro kontrolu obcí atd. A těch lidí, kteří tomu nakonec podlehnou, bude přibývat, protože se to takhle nosí. Protože takhle se to píše a takhle jsme posuzováni. Podle toho, co se kde píše. Aby se někdo podíval, kdo co říká, kdo co navrhuje a kdo jak byl připraven, to dá moc práce.

Všechny ostatní varianty jsou složitější. Já tady ještě řeknu na závěr jednu věc. Přes to všechno, co zažívám, a přes tu kritiku, kterou jsem říkal, tak já nakonec musím ocenit přístup Rekonstrukce státu. Paradoxně. Ti jediní byli ochotni se bavit o řešení, které je reálné. To reálné řešení bylo na stole. Ještě bylo na stole v Poslanecké sněmovně v okamžiku, kdy poslanec Marek Benda říkal: „Už jsme se shodli na podobě doprovodného zákona, neposílejme ten doprovodný zákoník do Senátu, nechme ho ležet ve sněmovně. Zeptejme se senátorů, co na to říkají, zeptejme se jich, jestli v tomto případě jsou ochotni pro ústavní zákon hlasovat a potom ho pošleme teprve do Senátu.“ Kdyby se tak stalo, senátoři by zřejmě řekli: „Podívejte se, vyhoďte z toho úplně obce, nebo nedávejte tam kraj, obce, protože máte tam tři problémy, o kterých jsem mluvil, a my ty státní podniky schválíme. My s tím nemáme problém, my vám tu ústavní většinu dáme.“ Ale to se nestalo. Přes návrh Marka Bendy se doprovodný zákon poslal do Senátu, my tady máme teď dva zákony, a teď si s tím poraďte. To je celé.

A jediné, co to ještě mohlo napravit, je, že by – teď se panu poslanci velmi omlouvám, aby když někdo, kdo je premiérem nebo minimálně vicepremiérem vlády, sem přišel, omluvil se, dal nějakou garanci, nejlépe písemnou, a řekl: ?Podívejte se, takhle a takhle. Já vám to slibuju. Když to nebude, tak v tom okamžiku končím a požádám o důvěru.? A v tom okamžiku já za sebe si dovedu představit, že změním názor na to, co s ústavním zákonem.