Novoroční předsevzetí

Byly doby, kdy se celý stát, kraje, okresy, města a různé organizace zavazovaly, co všechno během roku nebo třeba i pěti let vybudují, postaví, zařídí nebo vytvoří. Plánovalo se, kolik je třeba například postavit pekáren nebo benzinových stanic nebo vyrobit školních sešitů, mosazných šroubů či rolí toaletního papíru. Přesto, že všechno bylo přesně naplánováno, stávalo se, že najednou rohlíky či šrouby nebo právě toaletní papír nebyly.

Pak přišlo období, kdy se plánovat málem zakazovalo, neboť se říkalo, že vše zařídí a bude přirozeně regulovat neviditelná ruka trhu. K překvapení některých se ukázalo, že ani neviditelná ruka trhu není všemocná. Zboží v regálech je dostatek, ale z hlediska potřeb celé společnosti například na školství nebo zdravotnictví neviditelná ruka trhu sama úplně nestačí.

Dnes jsme členy Evropské unie a máme tzv. sedmiletá plánovací období, ve kterých plánujeme a investujeme i za přispění z evropských fondů. A zase vše nefunguje zrovna ideálně. Dokonce i pan prezident říkal, že je chyba, že nespotřebujeme všechnu podporu, která se nám z Evropy v rámci plánovacího období nabízí a mluvil o nějakých 35 miliardách korun.

No a tak si člověk na začátku nového roku může říkat, co s tím? Jak to udělat, aby všechno fungovalo a abychom všichni mohli žít jenom šťastně a spokojeně. Kdepak zase děláme chybu?

Odpověď je jednoduchá, byť ne úplně příjemná. Nikdy nebudeme žít úplně bezproblémový a bezkonfliktní život. Plyne to totiž ze samé podstaty naší existence, našich vlastností, našeho bytí.

My tady ve vyspělé Evropě máme ale to štěstí, že každý z nás může svůj osobní osud výrazně ovlivnit. Máme totiž svobodu. Přestože nám to připadá jako samozřejmost v mnoha zemích okolo nás tomu tak není a často tam o osudech většiny lidí rozhodují jiní. Proto možná by mohlo – mělo – být naším společným novoročním předsevzetím, že uděláme všechno proto, abychom si tu naši evropskou výjimečnost- existující svobodu a demokracii – uchránili.