Stát by se takto řídit neměl, vzbuzuje to mezi lidmi nedůvěru, říká Vystrčil
23. 2. 2021
Vláda jedná o výrazném omezení pohybu lidí
24. 2. 2021
Praha, 6. schůze Senátu
Návrh zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (Tisk č. 46)
Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
čas 18:05:56 – 18:23:34:
Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Bavíme se tady, jak už bylo řečeno, o pandemickém zákoně, s tím, že pan ministr to sice na začátku zmínil, ale zdá se mi, jako by to už bylo zapomenuto, jaký byl důvod jeho vzniku. Upozorňuji, že pandemický zákon, který vznikl překotně, s tím souhlasím, byl dílem jak opozice, tak koalice. Proč vznikl? Vznikl proto, že tady máme, myslím si, ke dnešku 140 dní nouzový stav, a v rámci toho nouzového stavu je vláda neomezeným, jak by řekl pan kolega Michael Canov, diktátorem. Může si dělat co chce, a to, co dělá, nemusí zdůvodňovat, a když tak činila 130 dní a nic se nezlepšovalo, tak už došla v PS většině poslanců a poslankyň trpělivost a neprodloužili nouzový stav. Co se pak dělo dál, všichni víme a o tom já mluvit nechci. Jenom k tomu řeknu jednu věc, že další postup vlády a zejména pana premiéra nepovažuji za korektní, protože předpoklad opozice, která neprodloužila nouzový stav, byl, že s ní konečně někdo začne jednat o tom, proč některá opatření zaváděna jsou a jiná zaváděna nejsou a jaké jsou důvody k zavádění těchto opatření, a to se nestalo, ale stalo se to, že pan premiér začal jednat, jak on rád používá, s jinými. To jednání s jinými nakonec vedlo k tomu, že si vláda s opozicí sedla ke společnému stolu a domluvili se překotně na pandemickém zákoně, resp. návrhu, který dnes projednáváme. Ten zákon má spoustu chyb. Na druhé straně jsou vtěleny některé principy, o kterých opozice celou dobu volala, když se bavila o tom, zda prodloužit či neprodloužit nouzový stav. Dovolím si ty principy přečíst, protože mluvit o tom, co je špatně, je dobré, protože tím potom říkáme, jak jsme tam našli ty další chyby a co všechno je špatně, ale někdy je také si třeba říci, že jsou tady věci, které jsou oproti tomu nouzovému stavu lepší. A to, co je tam lepší, je, že skutečně pokud by v době pandemické pohotovosti např. ministerstvo nebo hygienická stanice nebo hygienická služba zaváděla nějaké opatření, tak ho musí zdůvodnit. Musí říct, proč ho zavádí, a další věc, která musí nastat, je, že po 14 dnech musí dojít ke kontrole efektivnosti tohoto opatření. To v tom zákoně je. A je férové, aby to tady zaznělo.
Pak je tam také napsáno to, že hejtmani konečně musí být, resp. kraje musí být informovány o tom, co se bude zavádět nebo nebude zavádět. To je zase věc, která u nouzového stavu nebyla, někteří byli překvapeni najednou, co se v jejich okresech nebo v jejich krajích děje, protože při nouzovém stavu toto potřeba dělat není.
Další věc, která tam možná je, že je tam možný soudní přezkum zaváděných opatření, tzn. zase je možné, pokud někdo zavedl něco nesprávně, to nechat přezkoumat, což už nouzového stavu také není možné.
A další věc, která tady potom je, že skutečně zprávy, které budou podávány sněmovně, budou podávány každé dva týdny o opatřeních, jak fungují či nefungují, a sněmovna potom má právo stav pandemické pohotovosti zrušit nebo nechat fungovat dál. Pak jsou tam ty chyby, o kterých mluvil Michael Canov, o kterých mluvili Lukáš Wagenknecht a také další senátoři, kteří také ten zákon četli, byť třeba jmenováni nebyli.
A ty chyby je třeba opravit, nebo bychom se měli snažit, abychom je opravili. A teď jde o to, jaký zvolíme přístup. A já k tomu zase někdo řeknu, a nevím, do jaké míry se to všem bude líbit.
Já chci říci, že my velmi kritizujeme, že během deseti, dvanácti, dvaceti, třiceti hodin byl překotně připraven návrh pandemického zákona, nebo covidového zákona, který tady máme. A my jsme na to měli také jen několik desítek hodin. A přestože jsme na to měli jen několik desítek hodin a nedisponujeme takovými aparáty, jakými disponuje například ministerstvo zdravotnictví nebo Úřad vlády, tak také říkáme, že to opravíme. A navrhujeme, už je to skoro desítka, možná i více pozměňovacích návrhů.
Takže my jsme tady schopni navrhnout deset, jedenáct, dvanáct, třináct, sedmnáct pozměňovacích návrhů, které nebudou problematické, protože ty naše desítky hodin mají jinou hodnotu než ty desítky hodin, které tomu mohli věnovat úředníci ministerstva zdravotnictví či další? Nebo hrozí stejné riziko, jako vzniklo, když to sem Poslanecká sněmovna posílala s tím, že to dělala společně s ministerskými úředníky deset, dvacet hodin? Že tam jsou chyby. A nemůže se stát to, že dojde k duplicitě a duplikaci těch chyb? Že dojde k tomu, že my to vrátíme nazpátek se všemi pozměňovacími návrhy Lukáše Wagenknechta, a minimálně tři nebo čtyři právníci, se kterými jsem se bavil, nad tím zvedali obočí, protože to není tak jednoduché.
A máme jít do tohohle toho, že skutečně půjdeme nazpátek a řekneme, my jsme schopni to dneska všechno projednat, protože jsme začali od neděle, a někteří se sešli i pětkrát. A tím pádem, že jsme se sešli pětkrát, tak už tedy opravdu víme, jak to je. Protože čím větší počet setkání, tím lepší práce? Nebo to je jinak, že bychom měli být v této věci skromnější a zamyslet se nad tím, co nás čeká a jakým způsobem k tomu přistoupit. Jestli vůbec máme zájem se tím zabývat a jestli vůbec se chceme na tom podílet, což podle mě je naprosto v pořádku a legitimní. Anebo jestli chceme jít do nějaké minimalizace, která říká, spravme ty dvě věci, které jsou evidentní, jasné a uznává je i ministerstvo zdravotnictví. Z nichž jedna je ta, že říkáme, že není možné, aby se skončením pandemické pohotovosti zároveň neskončila zavedení opatření. To je nesmysl, aby tomu tak bylo, to znamená, pojďme toto opravit.
A druhá věc, která se říká, je, že jestliže všichni mají být kontrolováni vládou, když zavádějí nějaká opatření, proč se to netýká krajských hygienických stanic? To je druhá věc, která je v tom minimalistickém pozměňovacím návrhu, který tady připravil zdravotní výbor. Anebo také půjdeme do těch dalších sedmi, osmi, deseti, dvanácti dalších pozměňovacích návrhů, z nichž některé jsou více jasné, některé méně jasné. A tím pádem uděláme to samé, co kritizujeme na vládě a sněmovně, která sem poslala ten pozměňovací návrh s tím, že ho ušila horkou jehlou, tzv. překotně.
Já bych byl rád, abychom se nad tím před tím, než budeme hlasovat o všech pozměňovacích návrzích, zamysleli, pokud se k tomu dostaneme. Pokud někdo bude hlasovat pro zamítnutí, potom tomu rozumím. Potom odmítá tenhle přístup, potom odmítá to, abychom takhle jednali a říká, pojďme jednat jiným způsobem. S tím, že si dost dobře nedovedu představit, aby zároveň nepřemýšlel o tom, co bude.
Bohužel to je druhá věc, o které chci mluvit, my nevíme, pane ministře, co bude. My nevíme, jestli vláda je schopná, nebo není schopná, jestli je schopná si vyjednat většinu v Poslanecké sněmovně pro to, aby vyhlásila nouzový stav, který je údajně – jak vy jste řekl – potřeba. A já to nezpochybňuji, akorát nejsem ten odborník, který to může potvrdit. Protože pokud by tomu tak bylo a pokud by to tady někdo řekl, a řekl, že si je jistý, že se tak stane, tak potom se stane to, o čemž také mluvil pan senátor Wagenknecht, že vznikne úplně jiný čas na to, aby se připravily změny toho zákona, třeba i ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví.
Ale bohužel my to dneska nevíme. A nedozvíme se to dříve, než hlasováním v Poslanecké sněmovně, které bude v pátek. To znamená, jsme vlastně přinuceni dneska nějakým způsobem rozhodnout. A jak rozhodneme, je na každém. A já tady k tomu říkám jen své poznámky, o kterých si myslím, aby ta debata byla dostatečně široká a zazněly tady i jiné věci, tak je tady říkám, měly by tady zaznít.
Otázka zní, co my tady dneska můžeme udělat? Kromě toho, že bychom skutečně dle mého názoru měli s těmi dvěma pozměňovacími návrhy schválit ten covidový zákon, pandemický zákon, tak si myslím, že je potřeba tady zmínit ještě některé jiné věci, které neděláme, a které bychom měli začít dělat. A když neděláme, tak ani tak nemyslím Senát jako celé okolí a celou tu sféru, ve které se pohybujeme. My nejdeme úspěšně příkladem. My nejdeme úspěšně příkladem, my ty věci, které chceme po jiných, sami neděláme. A každý si sáhněme do svého svědomí, řekněme si, do jaké míry skutečně ty věci, které chceme po jiných, děláme. Ať se to týká chodu různých státních úřadů, ať se to týká státních institucí.
Já jsem s vámi o tom, pane ministře, mluvil osobně. Já vám sděluji, že naprostá většina státních institucí se nechová zodpovědně. A nechová se zodpovědně proto, protože k tomu zodpovědně nepřistupují manažeři těchto státních institucí. A nedělají to tak a nenastavují takové podmínky, aby ti lidé začali také potom mít podmínky pro to, aby mohli dodržovat všechna opatření tak, jak mají být dodržována. A opravdu jsem se s tím nesetkal. A opakovaně chodím na různé státní instituce, na různé instituce, kde jsou lidé, kteří berou 100 % mzdy, nebo platu, jak tady říkal kolega Čunek, a přesto tam vidím disciplínu. Disciplínu maximálně srovnatelnou s tím, co chceme po těch, kteří dnes a denně přichází v podstatě o svůj majetek a o svoje živobytí. To si myslím, že by se mělo změnit a v tomto směru by státní správa a státní sféra měla začít jít příkladem. A měli bychom být schopni to zorganizovat tak, aby to začalo fungovat.
Pak tady zaznělo, já se za to velmi přimlouvám, a my to tady nemůžeme ovlivnit, čili to říkám spíš jako povzdech, vždycky se mluví o tom, že se jmenuje Kochův institut. Já jsem přesvědčený o tom, aby nadále lidé, kteří nejsou dostatečně odborně zdatní – a mám na mysli například pana premiéra – začali říkat, co se kdy udělá, a co se kdy neudělá, podle toho, jak jim někdo zavolal nebo jak někdo přišel nebo co kde kdy slyšeli. To musí být tak, že tady bude skupina lidí, skupina odborníků, která z hlediska zdravotního, z hlediska toho, abychom zachránili své životy, řekne, co by bylo potřeba udělat. A následně potom politici s tím, že to dají do souvislostí se sociální situací, s ekonomickou situací, s další společenskou situací budou rozhodovat.
Ale ta podstata, ten základ musí být dán odborníky. A nikoliv tím, že si sedne vláda a bude si myslet, že všemu rozumí, že to správně rozhodne. Například dneska hrozí to, jenom řeknu dva příklady, co se stalo dneska. Dneska jednal pan premiér s předsedy stran o nutnosti vyhlásit nouzový stav, a ministr zdravotnictví sedí tady. To znamená, ten, kdo tam zdůvodňoval nutnost nouzového stavu, nebyl nejpovolanější člověk v České republice, který by to tam měl těm předsedům stran vysvětlit. Ten byl tady. Vysvětloval pan premiér, protože on tomu rozumí lépe zřejmě. Nebo případně náměstek pana ministra.
Večer v osm bude vláda, to my tady, páni ministři, budeme jednat, tak předpokládám, že se o nouzovém stavu také domluví bez vás. Takže to je situace, ve které jsme. A to je situace, která je totálně odlišná od toho, jak by se měl manažersky řídit nějaký systém, aby mohl fungovat. Tak to není. My bychom měli změnit přístup řízení. A když říkám bychom, tak spíš bych měl říkat byste. Protože my opravdu jsme zákonodárci, nejsme ti, co to mohou řídit. Případně to mohou někteří z nás řídit na úrovni obcí nebo krajů, ale nikoliv na úrovni státu. To je vaše odpovědnost a vy byste se tím měli zabývat.
Pak tady mám další věc, která mi leží na srdci a chci ji tady říct. Já jsem mluvil osobně a individuálně s několika praktickými lékaři a pak jsem mluvil i s předsedou Sdružení praktických lékařů. Tito lidé jsou jednoznačně připraveni pomáhat. A teď říkám pomáhat, tak nemyslím pouze očkovat. Už to tady zase zaznělo od nevím kterého senátora nebo senátorky. Já jsem přesvědčen, že pokud dneska potřebujeme dosáhnout toho, abychom k té věci, k tomu překonání pandemie přistoupili zodpovědněji, tak musíme udělat dvě věci.
První je, my ty lidi musíme poprosit. Poprosit!, aby tak udělali. Prosím, poprosit! Ne jim přikazovat, ne zvyšovat sankce, protože jsou na dně a jsou úplně vyřízení. Je potřeba je poprosit. A druhá věc, která by se měla stát, je, že jim následně budou říkat, co můžou nebo nemůžou dělat lidé, kterým věří. A to jsou dneska zejména praktičtí lékaři. To jsou lidé, které když zapojíte do těch svých různých kampaní, které se plánují, tak rozhodně budou úspěšnější než různí jiní influenceři, nebo jak se jim říká, apod. Tihle lidé jsou na svých místech, kde pracují na malých městech, schopni udělat zázraky z hlediska zajištění dodržování základních pravidel, když je o to někdo požádá, když jim vytvoří podmínky a když s nimi někdo bude komunikovat.
Znovu říkám, nebavím se nyní o očkování, bavím se o tom, aby je někdo – a tím je ministerstvo zdravotnictví a vláda – poprosil o součinnost. Z hlediska dosažení toho, aby si všichni uvědomili, v jakém nebezpečí se nacházíme. A neznám větší autoritu pro moji maminku, které je 86 roků, než je praktický lékař. A neznám větší autoritu pro maminku s dětmi, než je dětská lékařka. A jestli chcete uspět v tom boji proti pandemii i z hlediska toho, jak budou dodržována pravidla, tak tady je ta šance tyhle lidi použít a s těmito lidmi začít spolupracovat. A nespoléhat se na dlouhé tiskové konference a plamenná vyjádření některých ministrů, kteří říkají pořád něco jiného.
Takže tolik ode mě k těm věcem, které jsem tady měl. A naposled jsem si nechal jednu pro mě příjemnou, a zároveň nepříjemnou. Já vám chci, vážené kolegyně, kolegové, senátorky a senátoři, už jsem to dělal, ale znovu poděkovat. Znovu poděkovat, protože tohle to jsou respirátory, které se dneska díky čtyřem linkám darovaným z Tchaj-wanu vyrábějí. Bude se jich vyrábět čtyři miliony měsíčně. Nikdo o tom moc nepíše, nikdo o tom moc nemluví, ale budou se vyrábět. A z nich dvě stě tisíc měsíčně budou darovány potřebným. Dvě stě tisíc měsíčně. To je výsledek toho, že vy jste hlasovali pro cestu na Tchaj-wan, a děkuji za to.
A druhá věc, kterou chci říct, je, že ministerstvo zahraničních věcí Tchaj-wanu darovalo České republice jednu linku. Ta linka byla zprovozněna díky firmě Spur. Tady je tweet paní náměstkyně ministerstva průmyslu a obchodu Tauberové, která nám sděluje, že linka byla zprovozněna. A je tam poděkování ministerstvu zahraničních věcí Tchaj-wanu od paní náměstkyně Tauberové. Pane ministře, nemohli byste zvážit – je to tweet, prosím – nemohli byste zvážit, že byste se k tomu postavili jako vláda, abych se nemusel stydět, i jiným způsobem než jenom tak, že paní náměstkyně ministra průmyslu a obchodu ?tweetne?, že máme linku od ministerstva zahraničních věcí Tchaj-wanu a že teda to je bezvadné? Fakt nejsme schopní to udělat jinak?
Já se stydím. Já se stydím a je mi stydno toho, čeho jsme schopni, když nám někdo umožní vyrábět milion respirátorů měsíčně, tak paní náměstkyně ?tweetne.? To je všechno. Ale vám děkuji, protože moc si toho vážím a mám z toho, jak to tady aspoň v Senátu funguje velkou radost. Díky. (Potlesk) A pro pana ministra mám samozřejmě dárek.
čas 20:07:21 – 20:09:08:
Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, situace je taková, že politika je o tom, že buď něco dokážete prosadit, protože pro to bude hlasovat ještě někdo jiný, nebo nikoli. Můžete ovšem dělat také politiku tak, že víte, že to, co navrhujete, tak určitě neprosadíte. Ale můžete zároveň ze sebe udělat hrdinu. To také můžete dělat, tímto způsobem politiku, že víte, že neuspějete, protože někdo jiný odpovědný za vás přijme aspoň něco, co umožní potom normálně a standardně existovat, protože ví, že za to ještě schytá. A nebo ne. A to je celé. Takže prosím vás pěkně, je to tak, že zrovna tak, jako jedná předseda ODS, jedná předseda STAN, jedná předseda Pirátů, jedná předseda KDU-ČSL a jedná předsedkyně TOP 09. A domlouvají se na tom, co bude, nebo nebude s tím, že každý potom svobodně hlasuje. Svobodně hlasuje, stejně tak jako senátorský klub ODS nemá nařízeno, jak bude hlasovat. Nemá to nařízeno, není nikdo zavázán, jak má hlasovat. Není pravda, že je to domluveno tak, že tady někdo dostal příkaz, aby nějak hlasoval. Je to podle mě neférové a neseriózní, tohle říkat, že tomu tak není.
Na druhé straně každý má svobodu volby. A pokud někdo ve své svobodě volby to použije jinak, než si ten druhý myslí, že je správné, tak ať se vyjádří, že si myslí, že to má být jinak. Ale proboha ať neříká, že ten, kdo si myslí, že chce hlasovat jinak, že to nedělá dobře. To přece není fér. Takhle jsme tady nikdy nejednali.
