Péče o stát

Před týdnem v úterý 6. března jsem měl možnost se v Praze v Knihovně Václava Havla zúčastnit slavnostního uvedení knihy Anny Freimannové s názvem Péče o stát.

Kniha je sborníkem dosud společně nepublikovaných projevů a vystoupení Václava Havla. Projevy jsou časově orámovány možno říci kandidátským článkem z deníku Mladá fronta ze dne 19. ledna 1993 a završeny často citovaným a zmiňovaným rudolfinským projevem, který Václav Havel přednesl 9. prosince 1997 na společném zasedání obou komor českého parlamentu.

Uvedení knihy do života se zúčastnily a na Václava Havla vzpomínaly významné osobnosti našeho společenského života. Nechyběli například bývalý předseda ústavního soudu Pavel Rychetský nebo dlouholetý tiskový mluvčí a odborník na etiketu, spisovatel a novinář Ladislav Špaček.

Samozřejmě byla přítomna editorka Anna Freimanová, ředitel Knihovny Václava Havla Tomáš Sedláček a celý pořad uváděli senátor Břetislav Rychlík a Iva Klestilová.

Poslouchat většinou humorné a ryze člověčí příběhy, které rámovaly vznik různých projevů Václava Havla bylo opravdu zábavné a zajímavé. Souboje pana prezidenta s počítačem, který z nějakých nepochopitelných důvodů projev smazal v okamžiku, kdy byl téměř hotov, leckomu z nás různé naše příhody připomíná. Něco děláte, již jste skoro u konce a najednou se něco stane a vy můžete začít od začátku, to přece známe skoro všichni.

Poučné bylo vyprávění o připomínkování a debatách o stylu a obsahu projevů. Václav Havel si své projevy psal sám a nechával je připomínkovat svým odborným týmem a svými přáteli, aby následně velmi vnitřně bojoval s tím, zda alespoň některé připomínky zohlední. Velmi mu totiž záleželo, aby to ve svých vystoupeních byl on. Václav Havel nikdy nepřipustil, aby jeho projev byl výsledkem odborných citací a na růst popularity zaměřeného marketinku. Je to velký rozdíl oproti dnešnímu životu a přístupu k politice a vystupování stále větší části politiků.

Na závěr možná to nejdůležitější. Při čtení projevů Václava Havla si člověk uvědomí nejen jejich převládající etický rozměr, nýbrž také jejich neuvěřitelnou nadčasovost. Naprosto omračující potom pro mě byla předvídavost Václava Havla z hlediska toho, co nám v Evropě hrozí. V jednom ze svých asi 30 let starých projevů se Václav Havel jako humanista a spisovatel řečnickou otázkou například obrací na ekonomy a kapitány našeho hospodářství, zda máme dostatečně diverzifikovány zdroje. Jak jsme na tom dnes, všichni víme.

Velmi zajímavé jsou také různé úvahy Václava Havla o Evropě a jejím vývoji a osudu a dalším vývoji evropské demokracie včetně její odolnosti a síly. Je totiž zřejmé, že samotná parlamentní demokracie je již ze své podstaty a způsobu rozhodování systémem pomalu reagujícím, a tedy nepříliš flexibilním a neschopným se rychle přizpůsobit přicházejícím náhlým změnám.

A pokud potom máme Evropu dnes organizovánu jako demokratické společenství demokratických zemí, potom se ta neschopnost rychlé společné reakce ještě zesiluje.

A tak se dostávám dle mého názoru k zásadnímu dnešnímu problému většiny Evropy. K zásadnímu problému pokračování naší péče o náš stát. Nejsme akceschopní, nejsme schopní rychle reagovat na nebezpečí a rychlé změny ve světovém řádu, a tím zvyšujeme riziko, že nebudeme na celosvětový vývoj reagovat včas a dostatečně odvážně. Pokud si neuvědomíme a nepřipustíme, že řešením je pouze těsnější spojení evropských zemí včetně jednotného řízení naší obrany a obecně péče o naše bezpečí, tak se této nevýhody nezbavíme.

Zveřejněno 11. 3. 2025 v Jihlavských listech.