Petice za zachování centrálního financování nepedagogických pracovníků v regionálním školství

čas 16:10:19 – 16:19:41:

Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, je možná škoda, že ta debata v té podobě, jak to tady představil pan ministr, neprobíhala mnohem dříve. Možná, že by některé věci byly jednodušší a nebylo to celé tak vyhrocené. Obecně každý z nás, co to sleduje, ať třeba z komunální úrovně, nebo z té parlamentní, tak musí vidět, že žáků ubývá, učitelů přibývá, pedagogických pracovníků tím pádem přibývá, nepedagogických pracovníků přibývá. A budov, ve kterých se učí, také přibývá. A žáků ubývá. A kvalita vzdělávání se nezlepšuje. To znamená, něco je špatně a něco bychom s tím měli dělat. Otázkou je, jestli to není tak, že náhodou, když se o to někdo pokusí, tak je předem odsouzen k neúspěchu, protože nikdo žádnou změnu nechce. A pokud někdo nějakou změnu chce udělat, tak by měl mít nejen odvahu, ale i měl by být dobře připravený. A teď k tomu, co my tady řešíme a na co si vlastně stěžujeme. Přičemž já, jako komunální politik, jsem vždycky se spíše setkal s tím, že obce a kraje kompetence, pravomoci, možnosti něco ovlivňovat, chtěly mít tu možnost. Chtěly to. A najednou v jednom případě tomu tak není. A přitom ta situace je vlastně taková, že ty města nebo ty kraje opravují ty budovy, vyměňují ty okna, zavádí nová zařízení do školních jídelen, nakupují nové vybavení do škol. A pak jsou lidé, kteří se o to starají. A ti lidé, kteří se o to starají, ale nejsou financováni těmi, co kupují to nové vybavení, těmi, co opravují ty školy, těmi, co se starají, aby ta škola jako budova a vybavení té školy bylo v pořádku. A mně to nepřipadá logické. Mně připadá mnohem logičtější, když je to tak, že když někdo financuje provoz té školy, platí elektřinu, platí plyn, opravuje budovu, dodává koberce, židličky, lavice, stoly, zařízení, na kterých se vaří, že zároveň platí ty lidi, kteří se o to starají. A to je ta nabídka, se kterou dneska stát přichází – my vám ty peníze dáme, dáme vám je do rozpočtu, dáme vám jich v tom celku o trochu dokonce více, než dneska se na to dává. A nyní prosíme, abyste se o to starali lépe, než to umíme my – než to umíme my, stát. A odpověď je: „No to ne! Na to jsme měli málo času. My to nechceme, protože by se mohlo stát, že někde by nějaké peníze chyběly. Nebo se může stát, že něco nebude úplně přesně spočítáno.“

Já nevím, jestli to jde úplně přesně spočítat, ale zkrátka z hlediska toho provozu se tam nic zásadního nemění. Nevím, jakou dopadovou studii chcete dělat na to, že ty peníze, které přicházely dřív od státu, nyní přijdou z toho města. A dostane je ten ředitel. A tam to všechno bude stejné. Tak ty dopady budou stejné. Pokud bude mít stejně peněz nebo pokud bude mít více peněz, tak by to v průměru mělo trošičku vyjít. A může se stát, že někde bude méně peněz, protože najednou se ukáže, že tam ty peníze nebyly nastaveny úplně podle těch kritérií, která stanovili odborníci jako nejlepší. A my se tady dopředu proti tomu stavíme. Většinou to děláme velmi chytře, že říkáme: „Já s tím principiálně souhlasím, ale ono to ještě není připraveno tak, abych to mohl akceptovat.“ Já bych se tedy v tom případě – nebo nevím, jestli já, ale obecně si myslím, že v mnoha jiných případech by to potom taky bylo tak, že bychom si nikdy třeba to auto nekoupili nebo bychom některou jinou věc, kterou jsme udělali, neudělali. A já v tom okamžiku za sebe říkám, že si myslím, že bychom ten princip měli podpořit. A když už ho nechceme podpořit, tak bychom aspoň neměli říkat, že je to nedůvodné se takhle chovat. Protože kdo z vás je komunální politik a kdo z vás ctí nějaký princip, že co můžu rozhodovat na tom místě, tak budu rozhodovat na tom místě. A nebudu chtít, aby to za mě rozhodoval někdo jiný, abych se potom mohl vymlouvat, že to není moje vina. A to si myslím, že je tenhle ten případ. A že bychom proto měli se chovat trošku méně kriticky k tomu, co tady přichází v návrhu toho zákona. A nemyslím si, že lze jedinečně říct, že ta petice je důvodná. Protože když řekneme, že ta petice je důvodná, tak řekneme, že je důvodný ten záměr, aby to navěky financoval stát. A já si nemyslím, že je dobře, pokud provozní pracovníky, kteří se starají o provoz škol, který financují kraj nebo obce, je správně. A vím, že za tohle to nesklidím příliš mnoho popularity, ale prostě si myslím, že je to třeba říci. A je taky zároveň třeba znovu přiznat, že se ty věci měly komunikovat lépe, dříve a srozumitelněji. Zejména bych řekl, že srozumitelněji. Protože komunikováno to bylo docela dlouhou dobu. A proto za sebe říkám, že já v tuto chvíli si myslím, že hlavně je potřeba se soustředit na to, aby v okamžiku pokud ten zákon potom – co uděláme s peticí, je jedna věc. Politiku ten zákon potom v nějaké podobě sem přijde do Senátu, abychom dělali všechno pro to, aby ty prostředky byly vynaloženy tak, aby se nenavyšovaly prostředky na fungování škol a na pedagogy, aniž by docházelo k tomu promítnutí do kvality té pedagogické péče, i té nepedagogické péče. To je prostě náš základní úkol, abychom úroveň toho našeho školství zvyšovali. A potom je tady ještě jedna věc, která tady taky několikrát zazněla. A já ji tedy taky řeknu. Pokud někde – a asi to tak bylo – to bylo tak, že část prostředků, které byly určeny na platy učitelů čili pedagogů, nešly těm pedagogům, ale šly těm nepedagogům, tak to vlastně taky není správně. Protože ten druhý pohled na tu věc je, že ti pedagogové měli méně peněz, než na které měli nárok. A to také není dobře. A to přece není věc, se kterou bychom se měli smířit a které bychom měli kývat. A pokud říkáme: „Nechme ty peníze v jedné hromadě, aby si na některé škole ten ředitel mohl domluvit, že nedá učitelům, a dá neučitelům, a naopak“ Tak nevím, jestli je to správný postoj, že to takhle chceme udělat. A chceme to nechat na někom jiném. To znamená, já si myslím, že pokud my ty peníze od sebe tímhle tím způsobem oddělíme, tak v tom okamžiku dostanou ti učitelé ty prostředky, které jim podle zákona, který jsme schválili – aspoň někteří – náleží. A následně, co se týká nepedagogických pracovníků, tak tam to říkal pan ministr a my jsme spolu o tom mluvili – ne před rokem, ale před dvěma. To nebylo tak, že by ty peníze přecházely z pedagogů na nepedagogy. A co se týká nějakých vyrovnávacích prostředků, tak ty jsem pochopil, pane ministře, že tam budou v rámci toho převodu poskytnuty. A měly by být prostě právě určený na to, aby došlo k tomu, že i ti nepedagogičtí pracovníci budou zaplaceni minimálně ve stejné výši, jak tomu bylo doposud. A potom je otázkou, jestli se podaří jejich pozici zlepšit tím, že třeba konečně se někdo začne starat o to, že přestože ubývá těch žáků, přestože ubývá těch, o které se mají starat i ti pedagogové a nepedagogové, tak přesto těch ostatních přibývá. A pokud jich nebude přibývat a bude jich ubývat – a tady je zásadní změna – a ty prostředky těm obcím budou růst, tak jako budou růst platové výnosy, a ta část určená pro nepedagogy tím pádem také bude růst, tak potom automaticky by mělo dojít ke zvyšování platů nepedagogů. Tak to zkrátka je. A pokud bude rozumný starosta a pokud rozumné zastupitelstvo, tak to tak bude probíhat. Jestli tomu tak bude, nebo ne, to já nevím. Ale vždycky jsme si říkali, že přece ti starostové a ta zastupitelstva ví nejlépe, co by se mělo dít, aby to bylo dobře pro tu obec. Nakonec se také těší nejvyšší důvěře. Tak nevím, proč dneska nevěříme, že by to udělaly tak, jak je to pro ty obce nejlépe. Nebo pro ty kraje. Děkuji za pozornost.

čas 16:23:00 – 16:26:25:

Děkuji, vážený pane předsedající, vážený pane ministře. Ještě jednou – já jsem tady říkal, že považuji za logické, pokud města a kraje se starají o školy a budovy a vybavení, o to, jakým způsobem jsou zabezpečeni žáci a studenti, kteří na těch školách jsou a jsou tam vyučováni. A platí i ty energie a další věci s tím spojené kraje a obce, že považuji za logické, pokud to bude i tak, že ty peníze na ty lidi, kteří se o toto, aby to všechno fungovalo, starají, měly kraje a obce. A že ten princip je správný a že jsem přesvědčen, že to je lepší, než pokud ti, co hradí všechny ty provozní prostředky, které jsou potřeba k důstojnému provozu těch škol, zároveň nemají vliv na ty, z hlediska toho, kolik dostanou peněz, kteří se o to starají. Ten princip já považuji za správný, považuji ho za princip, který může vést k větší efektivitě a větší kvalitě starání se o tyto prostředky. A to je moje hlavní zpráva, to, co jsem chtěl říci. A v tomhle tom smyslu je správný i ten návrh toho zákona. A proto si myslím, že není důvodné říkat, že to takto nemá být, že to takto nikdy nemá být. Druhá věc je, jestli to bylo správné komunikováno, jestli ty věci byly dostatečně vysvětleny a jestli všechno je správně napočítáno. K tomu jsem řekl, že je potřeba, aby, když se dělá nějaká změna, aby ti lidé byli odvážní, kteří se k tomu odhodlali, a aby to měli dobře připraveno. Z mé další řeči jsem si myslel, že plyne, že nejsem přesvědčen o tom, že to je dobře připraveno. Na druhé straně jsem řekl, že nikdy nikdo není dokonale připraven. A je na každém z nás, na každém z vás, jak se bude potom v rámci hlasování rozhodovat. Jenom upozorňuji na to, že já za sebe jsem přesvědčen, že ten princip toho financování provozu a provozních pracovníků škol z jednoho zdroje je v pořádku. Jestli je v pořádku celá ta příprava a ty věci s tím spojené, na to můžeme mít rozdílný názor a já to plně akceptuji. A nikomu nebudu říkat, že je neuvěřitelné, když má jiný názor než já. To mi prostě připadá úplně jako… jako z jiné planety. Jenom říkám, že můj názor je takový, že ten princip je správný. A že je na každém, do jaké míry ta výše nebo ta kvalita té připravenosti odpovídá tomu, že už může říkat, že je něco důvodné, nebo nedůvodné, nebo že už může hlasovat pro ten zákon, nebo ne. A tady se nemusíme ani tolik lišit možná. Jenom upozorňuji, že nepovažuji za správné, abychom o někom druhém, kdo si myslí něco jiného, kdo se vyjádří nějak jinak, než bych si přál já, říkali, že to je neuvěřitelné. A to ještě mluvím velmi jemně. Děkuji.