Praha, 24. schůze Senátu
Petice „Za záchranu českého regionálního školství“ (Tisk č. 346)
čas 10:26:41 – 10:31:21:
Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já jenom dvě krátké poznámky.
První se týká malých škol. Já chci jen upozornit vás všechny, a zejména pana ministra, že v okamžiku, kdy se bude chtít postavit za malé školy, nebo školy na vesnicích či menších sídlech, tak se postaví za menšiny. To znamená, postaví se za ty, co při jakémkoli hlasování jsou v menšině. Protože tak je to, tak je to dáno, a většina lidí nežije na vesnici, nežije na malých sídlech, ale na těch velkých, kteří jsou schopni i problémy financování škol řešit efektivněji, než je tomu na těch malých sídlech, pokud tam školy chceme zachovat. A protože školství má nejen ekonomický, vzdělávací, ale také sociální rozměr, tak to zřejmě bez nějaké intervence, která bude odlišná u měst a malých obcí, nepůjde.
Druhá poznámka, kterou chci říct, se týká plánovaného rozpočtového určení daní. Nevím, jestli jste si to uvědomili, ale v současné době je to tak, že peníze na provoz škol jdou do místa bydliště žáka. To se teď změní, miliarda a půl, která takto byla přerozdělována, mizí jako dotační titul a 7 % prostředků bude přerozděleno obcím a městům podle toho, kam ty děti chodí. Když si to spočítáte, tak to na jednoho žáka (já jsem si to počítal) vychází asi na 9000 korun ročně.
To znamená, že v tom okamžiku, pokud žák z malé obce začne chodit do sousedního velkého města do školy, tak ta škola, resp. město, sousední, velké, dostane těch 9000 Kč. To znamená, vliv malých obcí na to, aby udržely své žáky a své školy, v tomhle směru v podstatě zeslábne, neboť ty velké školy získají další prostředky a budou schopny možná i žáky z malých obcí vozit.
Takže to jsou dvě věci, které si myslím, že je potřeba v případě debaty o záchraně regionálního školství uvědomit. A uvědomit si, jakou cenu pro nás má to, zda na menších obcích máme nebo nemáme školu, zda skutečně je v souladu s naším cílem dosažení úrovně vzdělávání, abychom někde drželi v ročníku vždy po jedné třídě devítileté základní školy, a nebo zda by neměly být podpořeny školy, tzv. malotřídky, které by měly být na malých obcích udržovány, řekněme, za každou cenu.
Tím pádem je tam učitel, tím pádem děti nemusí dojíždět, tím pádem mají blízko k maminkám a tatínkům, mají maminku a tatínka, když ho nejvíce potřebují. A zda devítitřídní školy na menších obcích skutečně nějakým způsobem nereformovat, protože kvalita výuky na 2. stupni, to potom souvisí s aprobovaností. A pokud tam máte jen 4 třídy, šest, sedm, osm, devět, tak aprobovanost a kvalifikovanost výuky je velmi obtížné udržet.
To jsou všechno otázky, které se musí řešit. Já té komisi, pokud bude zřízena, přeji hodně invence, ale upozorňuji, že bez toho, aniž bychom se postavili za ty slabší, to nepůjde.