Pravidla

V naší společnosti jsme na to celkem zvyklí. Téměř veškeré naše konání a počínání má nějaká psaná či nepsaná pravidla nebo se řídí většinou nepsanými zvyklostmi.

Je například obvyklé, že polévku jíme lžící, kterou držíme v pravé ruce, že když přijdeme do místnosti, tak obvykle pozdravíme, že se z autobusu nejdříve vystupuje, a potom se nastupuje, že jako jednotlivci chodíme po silnici po levé straně a co nejblíže krajnici, a tak bych mohl uvádět spoustu dalších příkladů.

Pravdou také je, že některá pravidla či zvyklosti se upravují nebo mohou být ovlivněna okamžitou situací. Pokud například je někomu v autobuse špatně určitě necháme zdravotní pomoc do autobusu vstoupit přednostně, rovněž tak s tím pozdravem při vstupu do místnosti to někdy není úplně jednoduché, hodně záleží na velikosti, hluku a vůbec atmosféře. A opět by bylo možné uvádět další příklady.

Celé to píši proto, abych připomněl, že prvotním účelem vzniku psaných a nepsaných pravidel, na kterých se u nás lidé zpravidla demokraticky dohodli, je umožnit logické a nejsprávnější řešení situací, ve kterých se dnes a denně ocitáme. A protože nikdy není a ani nebude v našich silách všechny životní situace popsat pravidly, tak je nutné i takto k životu přistupovat a snažit se držet především základních principů.

Naprostá většina z nás totiž dokáže velmi dobře odhadnou, jaké chování je v dané situaci slušné, logické, spravedlivé a rozumné. A moje zkušenost je taková, že nejen běžný život, nýbrž i na první pohled velmi složité situace lze zvládnout velmi dobře, pokud se snažíme chovat slušně, logicky a rozumně. Nakonec i náš přední odborník na etiketu a bývalý mluvčí Václava Havla Ladislav Špaček mi několikrát potvrdil, že pokud se ocitneme v situaci, kdy nevíme, jak se zachovat, stačí se řídit rozumem a intuicí.

Důležité je však mít zároveň na paměti ještě jednu zásadní věc. Chyby, úmyslné porušování pravidel nebo hulvátství kohokoliv v žádném případě neznamenají, že se můžeme nebo že bychom tím pádem získali oprávnění chovat se obdobně.

Přiznávám, že v poslední době jsem velmi udiven a znepokojen nad tím, jak se stále častěji postupně stávají dřívější (minulé) chyby a porušování pravidel zásadním argumentem a přijímaným důvodem proto, aby se chyby mohly znovu opakovat a pravidla znovu porušovat. Děje se tak nejen při vyjádření některých politiků, nýbrž i bohužel některých moderátorů a komentátorů.

Argumentaci typu, „ale vždyť vy jste včera, minulý týden, minulý měsíc či rok … dělali to samé, tak co se divíte, že my to děláme dnes znovu“, považuji za velmi nebezpečnou. Pokud totiž jako společnost přijmeme jako platný a oprávněný argument, „že když mi někdo rozbil včera okno, že já mám dnes nezpochybnitelné právo rozbít někomu okna dvě“, jsme na cestě ke společnosti bez pravidel. Jsme na cestě ke společnosti, které hrozí, že v ní nakonec bude platit pravidlo pouze jediné, a tím pravidlem bude moc a síla. Někdy také mluvíme o pravidle či diktátu silnějšího nebo chcete-li mocnějšího.

Myslím, že dnes žijeme v době, kdybychom si toto jako Česká republika, jako její obyvatelé, měli silněji než ještě před nedávnem připomínat a měli bychom velmi obezřetně přistupovat ke každému, kdo porušuje pravidla jenom proto, že někdy před tím to již udělal někdo jiný. A již vůbec bychom neměli brát na lehkou váhu, když někdo porušuje pravidla jenom proto, že je silnější nebo mocnější, a tak si to zkrátka může dovolit.

Zveřejněno 15. 7. 2025 v Jihlavských listech.