Projev Marie Bohuňovské k odhalení sochy TGM

Vážení ……

Do školy jsem chodila v době, kdy bylo vše nalinkováno – slavní husité, obrozenecké 19. století, české dějiny podle Jiráska. Jen o Masarykovi nás neučili nic – leda výmysly o výstřelech do dělnictva. Dnešní den nebyl takto sváteční a první prezident byl prý ten dělnický.

Mě vždycky vadila jednostrannost s jakou se posuzovaly osobnosti a vykládaly dějiny. Dnes už jsou archivy a literatura dostupné a každý sám tak může zjistit, jak hodně ovlivňovala tehdejší propaganda náš život.

Zamysleli jste se nad tím, proč je po  české republice tolik Masarykových soch? Proč je po něm pojmenováno tolik náměstí a ulic? Musíte o něm vědět víc, abyste to pochopili.

Masaryk byl filozof a – především slušný a statečný člověk. Pokud byl přesvědčen, že má pravdu, stál si na svém.  A nebylo to vždy jednoduché. Je známo, že když při tzv. Hislneriádě bránil to nepopulární – byť pravdivé, tak mu rozčílení zastánci opačného názoru vytloukli okna.  I díky takovým zkušenostem jednou napsal: „Je třeba pracovat odhodlaně a nebát se. Já vidím, že nebezpečí naše, nebezpečí každého Čecha, je strach. Čech a strach jsou synonyma.“
V osobě prvního prezidenta jsme měli muže, na kterého můžeme být právem dodnes hrdi. Který měl, jak sám prohlásil, jasný a stručný program – cituji:  Dělat politiku rozumnou a poctivou, mluvit národu vždy pravdu. Být čestným a řádným člověkem. Konat svědomitě své povinnosti ve svém povolání i v životě občanském.“ Tomuto programu zůstal věrný po celý život. Jako politik, prezident, i člověk. A bylo by dobré, kdyby si jeho krédo vzali za své všichni lidé a především  politici.

My v Jihlavě jsme sochu Masaryka měli. Vytvořil ji akademický sochař Jaroslav Šlezinger – jako poselství.

Bylo po válce, Jihlavané chtěli žít normální život a  to stejné chtěl i Šlezinger. Založil rodinu, začal učit, měl dostatek zakázek. Nemohl zapomenout na útrapy války a hned v roce 1946 ze svých prostředků vytvořil a daroval Jihlavě velké sousoší Zavátých šlépějí jako symbolický pomník všech padlých, popravených, umučených, všech bezhrobých a poztrácených z obou světových válek. Dodnes u něj zapalujeme svíčky, klademe kytice a věnce.

Na počátku r. 1947 už  ve vzduchu visela hrozba komunismu a málokdo si dovedl představit, že něco takového může získat moc a ještě si ji dlouho udržet. Právě v této době Šlezinger, člověk hluboce věřící a zastánce demokracie, začíná se sbírkou na sochu T. G. Masaryka.

Myslím si, že v postavě prezidenta Masaryka chtěl připomenout dobu první republiky, kde platily hodnoty jako svoboda, demokracie, tolerance, slušnost. Možná chtěl dát Jihlavanům na oči sochu TGM jako takovou tu lepší budoucnost, kterou by mohli mít, kdyby nevolili komunisty. Někdo může namítnout, že to bylo naivní. Možná. Ne každý byl voják a měl zbraň aby proti zlu bojoval. Šlezinger byl sochař, bojoval tedy tím, co uměl a vytvořil sochu.

Vím, že sehnat peníze, vysochat právě Masaryka a po únoru 1948 – v září stejného roku, tedy půl roku po nástupu komunistů k moci – jeho sochu vztyčit v Jihlavě, to nebyla malá věc, to byl hrdinský čin.  Jak je již dnes známo, byla to poslední Masarykova socha odhalená v Československu na hodně dlouhou dobu.

Já si tohoto jeho skutku vážím. Že byla socha r. 1961 komunisty zničena, je výmluvný obrázek té doby. Zrovna tak sochařovo odsouzení a smrt v komunistickém lágru v srpnu 1955. Jsem přesvědčena, že jedním z důvodů represí proti němu byla Masarykova socha.  To si na tehdejší poměry dovolil opravdu hodně.

Právě proto jsme se rozhodli Masaryka vrátit. Právě proto,  že sochař a vše okolo sochy mělo být zapomenuto a také pro historické propojení sochy s minulostí města Jihlavy.

Věděli jsme také o snaze pamětníků tuto sochu vrátit.  Poprvé po ní pátrali a chtěli ji zpět už v roce 1968. Ale neměli čas, doba přituhla. Podruhé se pokusili o navrácení sochy hned po r. 1989. Dokonce v únoru 1990 podali trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli jejímu zničení. Až tedy na třetí pokus se to podařilo i když to nebylo jednoduché.

Překvapilo mě a zároveň dojalo kolik lidí na tuto sochu přispělo – ať už finančně nebo jinak – účastí na beneficích, koupí samolepek a pomocí všeho druhu. Ráda bych, aby tito lidé slyšeli, že jim všem děkujeme a velmi si toho vážíme.  Pro mě osobně je ctí že jsem se s takovými lidmi mohla setkat a seznámit.

Našli se ale – jako vždy a všude – i tací, kteří nás osočovali a naši snahu  zesměšňovali. Na jejich otázku – co za tím vším schováváme, co tím sledujeme – mám právě teď jedinou odpověď – tuto sochu. Tohle jsme tím sledovali a tohle jsme, díky mnoha slušným a dobrým lidem, dokázali.

Na závěr bych chtěla ocitovat výstižný text československých pilotů – veteránů z Anglie z nástěnky v jejich klubovně. „Národ, který si neváží svých hrdinů, nebude žádné mít až je bude skutečně potřebovat“.