Psa venčím rád

Znáte to. Člověk jde z jednoho do druhého. Pořád něco dělá, někam spěchá a kolem sebe se často ani pořádně nedívá. A pak najednou přijde změna. Pořídíte si psa. A pes se musí venčit. A tak se občas stane, že přijdete třeba i pozdě večer domů a uslyšíte, tak se ani nezouvej, tady máš psa a běž ho vyvenčit.

Zpočátku jsem nebyl moc rád, již jsem se těšil na večeři nebo pohodlné křeslo anebo jsem měl v plánu ještě něco rychle udělat, ale postupně se to změnilo.

Psa venčím rád. Venčím ho rád, protože on mě přinutí se zastavit a zpomalit. Náš pes totiž nesnáší, když ho venčím a telefonuji. A také musím dávat na všechno pozor. Důležitá je nejen likvidace psích výkalů a správná délka vodítka, ale i další shromažďování informací domů pro paničku, jako kde jsme byli, koho jsme potkali, s kým jsme se pozdravili, … Však to asi mnozí znáte.

Vůbec nejlepší na venčení pokojového psa je ale ten vynucený klid, pomalá chůze a poklidné pozorování okolí. Já jsem například zjistil, že někteří naši spoluobyvatelé se opravdu pravidelně a velmi zodpovědně a intenzivně starají o dostatek práce pro pracovníky úklidových služeb města.

Zjistil jsem, že okolo některých laviček v blízkém parčíku vzdálených třeba jenom jeden možná dva metry od odpadkového koše se každodenně díky úsilí a nasazení spoluobčanů a ignorování existence těchto košů objeví desítky vajglů, papírků a třeba i prázdných krabic a lahví. Těm lidem to musí dát hroznou práci tam každý den ty vajgly a papíry naházet a případně vše ještě přizdobit láhvemi a krabicemi. Zjistil jsem i to, že v jejich pravidelné každodenní tvorbě totálního nepořádku je nezastaví ani nepřízeň počasí. Jsou to zkrátka makáči.

Také jsem zjistil, že někteří pejskaři jsou fakt vyrovnaní a odolní kliďasové. Klidně projdou kolem stojanu s volně dostupnými sáčky na psí exkrementy, aby následně nechali bez povšimnutí svého miláčka vytvořit pravděpodobně pro potěchu a radost všech ostatních krásnou vonící hromádku. Jsou to zkrátka pohodoví borci mužského i ženského pohlaví.

A tak si někdy při té své pomalé chůzi s naším pejskem představuji, že mám kouzelnou hůlku a že jsem jedním mávnutím zařídil, aby se všechny ty vajgly, papíry, láhve a vonící hromádky objevily jejich autorům u nich doma v obývacím pokoji. To by se asi děly věci. Co myslíte?