Rozpaky a obavy

Že v současné době probíhá mistrovství světa ve fotbale v Kataru, jsme asi zaznamenali skoro všichni. Přiznávám, že patřím mezi fotbalové fanoušky, a pokud je to možné, snažím se alespoň některé zápasy sledovat. Poté, co jsem měl možnost o víkendu shlédnout hned několik zápasů, mě zaujala jedna věc. Jako v podstatě nezaujatý divák jsem při sledování chování hráčů nabyl pocitu, že tiše tolerovanou součástí hry se stává stále častěji a silněji i snaha oklamat rozhodčího.

Jinými slovy:

Zdá se mi, že se běžnou součástí hry zvané fotbal se na té nejvyšší úrovni paradoxně stává, že hráč tvrdí nebo gestikuluje, že nefauloval, i když je evidentní, že fauloval a on to musí vědět.

Zdá se mi, že se běžnou součástí hry zvané fotbal se na té nejvyšší úrovni paradoxně stává, že hráč tvrdí nebo gestikuluje, že je to jeho tým, který má vhazovat aut, i když je evidentní, že tomu tak není a on to musí vědět.

Zkrátka a dobře běžnou a v podstatě tiše stále více tiše akceptovanou součástí hry se stává snaha oklamat rozhodčího, tedy nepřiznávat pravdu, rozhodčímu přesvědčivě lhát, tvrdit opak a rozhodování mu maximálně stěžovat.

Přiznávám, že mi tohle zařazení snahy oklamat rozhodčího jako v podstatě akceptované součásti fotbalového zápasu velmi vadí a tolerance k těmto snahám ve mně vzbuzuje velké rozpaky a obavy.

Když jsem trénoval v Telči mladší žáky, bylo normální, že vzájemný zápas dvou týmů pískal zpravidla jeden z trenérů. Přesto s férovým řízením zápasu nebyl problém. Mladí fotbalisté totiž považovali za normální, že se k faulu nebo poslední teči před zahráním míče do autu přiznávají. Vůbec by je nenapadlo, že snaha oklamat rozhodčího lhaním, simulováním, divokou gestikulací má být součástí hry.

Každý sport, tedy i fotbal, by přece měl být o fair play, o tom, že se k faulu nebo tečování míče přiznám nebo skutečnost akceptuji a ne že se snažím přesvědčit druhé, že tomu tak nebylo i když vím, že to není pravda.

Osobně jsem přesvědčen, že tento typ chování, začíná do naší společnosti bohužel ve všech možných oblastech včetně politiky stále více pronikat a zakořeňovat.

Teze, že není přirozenou povinností se při jednání, debatě, diskusi, soutěžení, soupeření, setkávání chovat čestně a poctivě a hrát fair play, ale že je vlastně povinností „rozhodčích“ naše případné klamavé snahy odhalit, se začíná pro mě nepochopitelně stále více stávat společensky tolerovaným principem.

Považuji to za nepřijatelné a dlouhodobě společensky nesmírně škodlivé. Jedním z okamžitých výstupů je nárůst nedůvěry a nutnost posílení kontroly a s tím souvisejícího nárůstu byrokracie, počtu pravidel a drahých kontrolních nástrojů.

Obecně se pak jedná o popření základního smyslu sportu a sportovního soutěžení s velmi nebezpečnými dopady do fungování celého lidského společenství a našeho hodnotového systému.

Zveřejněno 29. 11. 2022 v Jihlavských listech.