Školský zákon

čas 18:50:36 – 18:59:06:

Vážený pane předsedající, vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové, já nemůžu začít jinak než popisem jednání Senátu, které tady bylo před rokem nebo před dvěma, kdy já jsem tady velmi protestoval proti tomu, aby ředitel měl možnost kterémukoliv vysokoškolákovi umožnit učit. Tady proti mně vystupovali lidé, kteří říkali: Nechte to na tom řediteli, on si přece toho vysokoškoláka umí vybrat, který bude učit. Nebojte se. Nevadí, že nemá pedagogické vzdělání.

V podstatě dneska z velké části ti samí lidé nám říkají: Ne, ne, ne, nenechávejte toho ředitele rozhodnout, jestli se bude známkovat nebo slovně hodnotit. To musíme my udělat zákonem.

Prosím pěkně, já se na některé z vás dívám, tak si to rozmysleme, jestli je to ten ředitel a pedagogická rada, případně školská rada, kteří rozhodují o tom, jak by ta škola měla fungovat, nebo jestli to je jinak. Já opravdu tomu nerozumím, já si totiž myslím přesný opak. Já si myslím, že to je tak, že učitel se nejen učí tomu předmětu, kdy studuje vysokou školu, ale také se učí takzvaně učit, vychovávat, edukovat. To je úplně zásadní pro toho učitele. Komenský má těch pět zásad, které si má dobrý vyučující osvojit a má je používat při svém vyučování, při tom, když je v té třídě. V tomto smyslu je úplně jedno, jestli známkujete nebo slovně hodnotíte. To je úplně jedno. Důležité je, jak učíte, jak vychováváte. Tím, že změníte známkování na slovní hodnocení, tak neuděláte z ředitele v Horní Dolní Jana Grulicha, neuděláte z paní učitelky paní Třetinovou? Nestane se to. Budou stejní. Budou stejní, akorát nebudou známkovat a budou slovně hodnotit.

A teď si vzpomeňte na sebe a vzpomeňte si na své děti. Čím nejvíc ublížíte dítěti? Slovem. Ty máš mastné vlasy! Podívej se, jak vypadáš! No jo, ten tvůj tatínek, ten včera zase, atd. Slovem.

Já jsem to zažil, mnohokrát jsem to zažil, a měl jsem spory se svými kolegy. Není to známka, je to slovo, kterým můžete nejvíce ublížit. A to slovo těm učitelům, i když mají slovně hodnotit, zůstává. Jediné, co se možná někteří domnívají, je to, že se budou bát ho tam napsat. Oni ho tam možná do toho slovního hodnocení nenapíší, ale pište si, že ho řeknou. A teď najednou ta šikana se zase dostane do té šedé zóny. Někam… Proč nechcete nechat rozhodnout ty ředitele? Proč jim říkáte, že víte lépe nebo víme lépe než oni, jestli se má známkovat nebo slovně hodnotit? Opravdu to tak je. To přece není žádná pravda. Ten učitel, když studuje na to, aby mohl učit, studuje, jak učit, a měl by to vědět a on ví, kdo potřebuje dostat známku, kdo potřebuje pochválit, kdo potřebuje trošku vystrašit, aby přidal, protože ti lidé jsou různí, které on učí, ty děti. Když je dobrý, tak to zvládne, a je jedno, jestli známkuje nebo slovně hodnotí. Když je špatný, tak to nezvládne, a je jedno, jestli známkuje nebo hodnotí. Opravdu mi věřte, je to takhle.

Teď ještě jedna věc: Jestli si myslíte, že dobrý učitel je šťastný, když musí někoho nechat propadnout, tak to není pravda. Dobrý učitel dělá všechno pro to, aby nemusel toho žáka nechat propadnout. Dokonce se s ním setkává ráno, odpoledne, dělá to. A když ho nechává propadnout, je to proto, že už nemá jinou možnost, nebo je přesvědčený, že to je správné pro jeho další rozvoj. Předpokládat, že zase máme učitele, kteří chtějí někoho nechat propadnout za trest, to je něco úplně neuvěřitelného. To není učitel, pokud chce někoho nechat propadnout. Protože to chce. To není učitel.

Teď najednou my říkáme: To asi může nastat, proto raději dejme do zákona, aby nemohl propadnout. Proboha, on ví, jestli má ho nechat propadnout nebo ne. To nevíme my. Tak toho nechte a nechme. Nenařizujme to těm učitelům, oni vědí, koho mají a koho nemají nechat propadnout. Většinou je to tak, že nikoho, pokud jen trochu můžou, propadnout nenechají, protože vědí, co to pro toho člověka může znamenat.

Já si myslím, že to je největší omyl v tom zákoně a v tom, co tady někteří obhajují, je to, že si myslíme, a znovu to opakuji, že zákonem nemůžeme z dobrého učitele udělat špatného učitele a ze špatného dobrého. Není to tak a nestane se to tak. A kdo chce, tak tím slovem bude ubližovat, i když mu zakážete známkovat.

Úplně na závěr ještě dvě takové poznámky. První je ta argumentace s tím pilotem a s tím pilotním projektem. Prosím vás, pokud někde funguje něco jinak, než to bylo, tak to neznamená, že funguje lépe. Znamená to jenom to, že to taky funguje, ale neznamená, že to funguje lépe. To současné také funguje a já jsem nezaznamenal, že by ten pilot porovnával, zda ty věci fungují lépe nebo hůře. Znamená jenom, to také funguje. To znamená, jestli je tady nějaké hodnocení, že všichni byli šťastnější nebo méně šťastní, to je něco jiného. Ale obecně prostě pilotní projekt ve smyslu toho, že něco funguje a předtím to také fungovalo… Kde je ten rozdíl? To bych k tomu ještě chtěl říci.

A to z těch věcí asi zásadních, které jsem si tady poznamenal, je všechno. Já za sebe, ten, co si myslím, jste asi z toho, co jsem říkal, poznali. Já si prostě myslím, že bychom měli věřit těm ředitelům, měli bychom věřit těm učitelům, měli bychom věřit tomu, že učitel rád učí, chce učit a dělá všechno pro to, aby učil dobře, protože důvěra je zásadní a je zavazující a jediná vede k tomu, že potom ti lidé mají obecně snahu se zlepšovat. Proto jsem pro podporu těch pozměňovacích návrhů, nejen ústavně-právních výborů, ale podporuji i ten návrh, který tady byl předložen, prezentovala ho zejména paní Mračková Vildumetzová, ohledně klinického logopeda. S tím mám také své zkušenosti a jsem přesvědčen, že to, co potřebujeme, je, aby skutečně došlo k odbornému posouzení toho, zda člověk potřebuje nebo nepotřebuje asistenta, abychom je neinstalovali zbytečně, naopak abychom je pomáhali nebo dávali těm, kteří to skutečně potřebují.

Děkuji za pozornost.