Sport

Po utkání Slávie se Spartou a jeho neslavném „konci před koncem“ se některé otázky přímo nabízí. Jak to vlastně s tím sportem a sportováním vůbec je? Opravdu sport a sportovní zápolení vychovává tím správným způsobem?

Vlastně to není tak složité, ve většině případů totiž platí, že i dobré a správné věci se dají dělat tak, že dobré a správné nejsou a mohou mít někdy zcela opačný efekt.

Pamatuji si, jak jsme jednou na táboře organizovali stezku odvahy. Chtěli jsme, aby to děti co nejvíce bavilo, a pak se ukázalo, že některé děti to již nedávají a mají až panický strach. Stezku jsme zrušili a dobře jsme udělali.

Se sportem a fanděním je to podobně. Je určitě moc fajn, když si rodiče nebo prarodiče udělají čas a jdou povzbudit svého syna nebo dceru, když někde hraje třeba fotbal. Co rozhodně dobře není, když následně zcela propadnou svému fandovství a rozhodčího nebo dokonce hráče či hráčky soupeře sprostě uráží. Úplně nejhorší potom je, když se přidají i trenéři.

Část dětí se potom na hřišti necítí dobře a bojí se skoro dotknout balónu, jiná část naopak ožije a někdy se i fauly a nadávkami přidá k nadávajícím fanouškům a trenérům. Vše potom může skončit odmítáním reality a naprostou ztrátou objektivity. To všechno se v našich soutěžích dnes občas děje a není kvůli tomu nutné jezdit ani do Prahy na zápas Slávie se Spartou.

Jsou sporty, kde tento způsob chování a fandění neexistuje, je nepřípustný. Například judo. Kdo z Vás viděl nedávný film s Lukášem Krpálkem v hlavní roli, ví, o čem píši. Potom jsou jiné sporty, kde se naopak někdy provokování a simulování bere jako součást sportovního výkonu. Bohužel mezi tyto sporty patří například fotbal.

Jako milovníka fotbalu mně tento přístup velmi bolí. Jsem totiž přesvědčen, že fotbal ničí. Zastavit se to dá jediným způsobem a to je, že se proti tomu postaví trenéři, rodiče, hráči, diváci a samozřejmě také Ti, kdo takto nemocné sporty financují. Bylo by moc dobře, kdyby ti nejlepší hráči šli příkladem.

Je k tomu dlouhá cesta. Ale kdy jindy začít než v okamžiku, kdy máme ještě v paměti velkou skupinu řádících rádoby fotbalových fanoušku před ukončením hrací doby na trávníku v Edenu.

Sport má vést k tomu, že jsem schopen sám sebe ovládat, a nikoliv k tomu, že propadám davovému šílenství a ztrácím kontrolu nad sebou samým.

Zveřejněno v červnových číslech obecních zpravodajů v senátním obvodu 52 – Jihlava.