Stanislav Balík: Kdo konečně udělá pořádek

Na schůzi Senátu 30. ledna 2013 jsme nepřijali zákon o rozšíření pravomocí NKÚ. Přestože důvody nepřijetí navrhovaného zákona byly zejména pány senátory Víchou, Kuberou a snad i mnou velmi podrobně a důkladně v rozpravě vysvětleny, byli a jsme následně vystaveni docela intenzivnímu ataku a obviňování, že bráníme boji proti korupci.

Odpovídali jsme, že opak je pravdou. Na rozdíl od paní Karoliny Peak a dalších populistů jsme ale kromě plenárního zasedání Senátu k podrobnější obhajobě nedostali lukrativní živý prostor ve veřejnoprávních médiích a naše případná vyjádření byla vždy velmi umě sestříhána.

I proto velmi děkuji panu Stanislavu Balíkovi, že se rozhodl napsat do Lidových novin svůj názor. Na rozdíl od některých plochých výkřiků je totiž zřejmé, že autor problému rozumí a nepodléhá laciné a populistické větě, že kdo brání kontrole je podezřelý.

Miloš Vystrčil

Komentář Stanislava Balíka

Kdo konečně udělá pořádek

Cesta ke snížení korupce rozhodně nevede přes další kontrolní instituci

Minulý týden zamítl Senát návrh ústavního zákona, který měl rozšířit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu i o kontrolu hospodaření obcí, krajů a některých dalších institucí veřejné správy. V neděli se k pokračování ve válce po prohrané dílčí bitvě přihlásila vicepremiérka Karolína Peake, která chce návrh v nezměněné podobě předložit znovu.

Po kolikáté už jsme namísto věcné a systémové diskuse svědky šermování kýčovitými, barvotiskovými, a právě proto nepřesnými frázemi. Ne, minulý týden v Senátu skutečně nešlo o bitvu těch, kteří chtějí s korupcí bojovat, s těmi, kdo ji chtějí podporovat. Mnohem spíš šlo o spor mezi těmi, kdo vědí,  jak systém skutečně funguje, a těmi, kdo mají rádi vzletná hesla bez reálného zlepšení. Už dnes totiž Nejvyšší kontrolní úřad obce, města a kraje kontroluje – má totiž pravomoc kontrolovat například hospodaření se státními dotacemi.

Chce-li paní vicepremiérka zcela zablokovat obecní samosprávu, ať na ni naloží další a další kontroly. Ať se zeptá obecních představitelů, kolik energie jim už dnes zabírají věčné kontroly. Je to možná jen odhad, exaktně zatím nezměřený, nicméně zdá se, že v našem veřejném prostoru není v současnosti kontrolovanějšího subjektu, než jsou města a obce.

Kontrola stíhá kontrolu. Začíná to již u samotné samosprávy, kdy každá obec a kraj musí povinně zřídit svůj kontrolní a finanční výbor, které mj. kontrolují řádné hospodaření. Jedním z potěšitelných vývojových trendů posledních let je skutečnost, že se stává všeobecně rozšířenou praxí, že kontrolnímu (mnohde i finančnímu) výboru předsedá reprezentant opozice. Jistě, není to tak všude, nicméně trend je zřejmý. První kontrola tak probíhá mezi těmi, jichž se to týká.

V průběhu roku jsou obce pod dohledem krajů, který je nutí upravovat rozpočty často nesmyslnými přesuny mezi kapitolami. Hospodaření obcí pravidelně každoročně pečlivě kontrolují úředníci krajského úřadu, připadně externí auditoři. Poté co po skončené kontrole, která občas nemá daleko k Absurdistánu, opustí radnici, už si podávají dveře s kontrolory z finančního úřadu.

Jakákoli zakázka podpořená z dotací je navíc předmětem kontroly dotující instituce; je-li ze státních či „evropských“ peněz, už dnes na ni může Nejvyšší kontrolní úřad. Není to tedy tak, že dveře od radnic jsou dnes pro NKÚ zamčené. Už dnes jsou otevřené – a největší korupční kauzy se netýkají hospodaření obcí z jejich vlastních zdrojů (sdílených daní), ale zhusta právě evropských či jiných grantů a dotací.

Skutečným politickým kýčem bylo minulý týden rozhořčení na senátory (především z ČSSD), kteří nesouhlasili s rozšířením pravomocí NKÚ, kdy jako hlavní motiv byla hledána obava z rozkrytí nepořádků na radnicích. Nevidíme do hlav každému jednotlivému hlasujícímu, spíš se ale lze domnívat, že za odmítnutím stálo přesvědčení o zbytnosti dalšího stupně kontroly. Navíc není úplně vyloučeno, že by předmětem kontroly bylo vlastní samosprávné („politické“) rozhodování obcí – zda se z rozpočtu opraví ulice, chodníky, nebo kulturní dům. Chceme-li zachovat demokratickou obecní samosprávu, toto rozhodování musí být pouze pod kontrolou místních orgánů a místních občanů. To, zda byl dodržen zákono veřejných zakázkách a vybrána nejvhodnější nabídka (která navíc ne vždy musí být nejnižší), kontrolují už dnes jiné instance.

Navíc – skutečně jsme přesvědčeni, že to je právě a jenom NKÚ, který může být garantem vskutku nezávislé kontroly? Pokud ano, zrušme všechny předchozí stupně – krajské kontroly,kontroly z finančních úřadů.

Z uplynulého dvacetiletí dobře víme, jak moc je reputace i tak zdánlivě svébytné instituce, jak NKÚ definuje náš ústavní pořádek, závislá na osobě svého šéfa. Za Lubomíra Voleníka se stala respektovaným úřadem, za Františka Dohnala jsme se o ní dozvídali hlavně to, jaká umělecká díla nakoupila a jaký byt pro jejího prezidenta je či není dostatečný. Aktuálně se odehrává politický zápas o jejího nového prezidenta – až do nynějška jím vždy byl nominant některé z politických stran, žádný člověk odnikud. Proč máme neustále potřebu vzývat nějakou nejvyšší autoritu, která konečně udělá pořádek? Jednou je to NKÚ, podruhé to jsou evropské struktury.

Nepochopitelný nešvar

Samostatnou poznámku si zaslouží i forma nejnovější iniciativy Karolíny Peake, a sice že Senátem zamítnutý návrh opětovně předloží jako soukromou poslaneckou iniciativu. Pomiňme rozšířený nešvar, že po neúspěchu okamžitě předkládáme návrh znovu – ne nadarmo bývá u zákonného vymezení referenda podmínka, že mezi dvěma referendy o téže záležitosti musí uplynout nějaká doba; nejčastěji rok či dva.

Povážlivý je vlastně samotný institut, kdy návrh (dokonce ústavního) zákona může podat i jeden jediný poslanec, což je ve světě ojedinělé. Obvyklé je, že vedle vlády má právo zákonodárné iniciativy větší skupina poslanců. Nicméně v našich podmínkách to funguje – a spolu s možností v druhém čtení libovolně měnit předlohy zákonů bez souhlasu navrhovatele to řádným způsobem poznamenává náš právní řád. Ale nešť – chápat se to dá u poslanců opozičních, kteří nemají vládní servis a nedonutí vládu, aby jejich návrh převzala za svůj. Tak to prostě zkusí – buď to vyjde, nebo ne. Obtížněji to chápeme u poslanců vládní koalice.

Zcela nepochopitelné to ale je u členky vlády, dokonce její místopředsedkyně. To v sobě nemají vládní představitelé alespoň minimum loajality ke své vládě, aby tak důležité věci, jako je změna ústavy, nedělali partyzánsky, ale buď po dohodě se svými partnery, se kterými nesou spoluzodpovědnost za vládu, nebo vůbec?

Řeči o zmenšení korupčního prostoru skrze dodání další kontrolní instituce jsou směšné. Chce-li vicepremiérka pro boj s korupcí skutečně zmenšit korupční prostor, ať dělá to, co slyší opakovaně z mnoha úst – sníží objem přerozdělovaných peněz. Staré přísloví totiž má pravdu, když říká, že z cizího krev neteče. A za cizí nejsou v obcích a krajích považovány ani tak „vlastní“ peníze z daní, které lze ušetřit i do příštích let, ale prostředky dotační. S tímto mentálním nastavením nic nenadělá ani NKÚ.

STANISLAV BALÍK
vedoucí Katedry politologie FSS MU