„Takže to nebylo nadarmo?“

„Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.“ tolik citace z poznámek Jana Palacha, který se o toto před 52 lety svým sebeupálením pokusil.

Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany československé politické reprezentace se Jan Palach v horní části pražského Václavského náměstí ve čtvrtek 16. 1. 1969 kolem 14:30 hodin upálil.

Odložil tehdy tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku.

S rozsáhlými popáleninami byl Jan Palach následně převezen na kliniku popálenin v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – tj. deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí.

Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30 hodin, tři dny po svém činu. Dnes je tomu tedy přesně 52 let.

I přes prosbu Jana Palacha, aby lidé nenásledovali jeho příkladu, došlo v prvních měsících roku 1969 k sebevražedným pokusům mladých lidí, kteří následovali jeho čin. V období od 16. do 31. ledna 1969 se v Československu pokusilo upálit 10 lidí, do konce dubna 1969 to již bylo 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Mezi nimi byl 4. dubna 1969 i jihlavský občan Evžen Plocek.

Jana Palacha po jeho upálení ošetřovala také bývalá místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR a senátorka MUDr. Jaroslava Moserová. Agonie Jana Palacha trvala 72 hodin. Lidé mu nosili do nemocnice květiny, přicházely stovky dopisů. Sestřičky mu dopisy četly. Četla mu je i Jaroslava Moserová. A on tenkrát prý v horečce otevřel oči a zeptal se chraplavým, trpícím hlasem: „Takže to nebylo nadarmo?“

Tak se sám sebe ptám, jak bychom dnes Janu Palachovi odpověděli?

Osobně jsem přesvědčen, že sebeupálení Jana Palacha a dalších živých pochodní je neuvěřitelně silnou a zároveň obtížně pochopitelnou obětí, kterou je třeba přijímat jako nezapomenutelné memento, jako trvalé a věčně žhavé varování před apatií, rezignací a smiřováním se s nesvobodným a lokajským osudem.

Zveřejněno v den 52. výročí úmrtí Jana Palacha (19. 1. 2021) v Jihlavských listech.