Závist může zabít demokracii
4. 12. 2017
Novela zákona o léčivech – senátní návrh
6. 12. 2017
Praha, 11. schůze Senátu
Návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb. (Tisk č. 165)
čas 20:36:53 – 20:53:03:
Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, kolegové, milí hosté, vážený pane poslanče, dámy a pánové. Mám rád pana senátora Canova. A nyní k věcem, které tady zazněly. Přesto, že jsem si nikdy nemyslel, že to budu dělat, tak musím říci, jako reakce na některé, že zákon si svého předkladatele nevybírá, a jak jsem zjistil, tak ani předkladatel si nevybíral, zda sem má nebo nemá přijít. Můžeme se pozastavovat nad tím, jestli pan poslanec Ondráček neměl projevit více sebereflexe, na druhé straně nevíme, kolik a jaké měl možnosti, a je znakem dospělé demokracie, že se přes to dokážeme převést, případně symbolickým způsobem vyjádříme, že se nám to nelíbí, ale neustálé opakování a omývání této věci dokola se mi nelíbí. Omlouvám se, ale myslím si, že to k té dané věci nepatří. Zákon za to nemůže. Co se týká vlastní věci, kterou projednáváme, tak musím začít směrnicí, protože tady některé věci, které jsou naprosto konkrétní a které mi nikdo nikdy nevyvrátil, byť jsem s panem senátorem Dienstbierem byl několikrát na různých debatách, musí být řečeny. Směrnice má různé dopady, a není pravda, že ministerstvo vnitra na tyto dopady neupozorňovalo. Paní ředitelka Milena Bačkovská je tady dnes k dispozici. Kdo z vás se trochu tou věcí zabýval, tak se s ní musel potkat. Kdo z vás se trochu tou věcí zabýval, tak od ní musel dostat tento čtyřstránkový materiál, ve kterém je přesně napsáno, co směrnice znamená a proč si myslí ministerstvo vnitra, že by měl být přijat ústavní zákon. Pokud dnes se na to někdo ptá a říká, že o tom nic neví, tak ať proboha začne u sebe. Ať začne u sebe nebo jde za paní ředitelkou. Je tady celou dobu. Není senátorka, není ministryně, nemůže mluvit. Přijetí té směrnice kromě dvou věcí, které by nás měli zajímat, říká, že dojde k tomu, že se dotkne statisíců zbraní, které dnes vlastní občané ČR, a dotkne se milionů zásobníků. Představte si ten administrativní dopad, když všechno ostatní pominu. Protože ten dotyk je minimálně administrativní, v některých případech je to tak, že ti lidé o sta tisíce nebo minimálně tisíce zbraní přicházejí. Tak ta směrnice hovoří a tak to dopadá na občany této země a na jejich majetky.
Oni přijdou o majetky, resp. majetky ztratí hodnotu anebo je nepřiznají. Zbraně, sta tisíce zbraní si ponechají nelegálně, nelegálně! Protože o ně nebudou chtít přijít. A nemysleme, že tak nebudou chtít učinit. Protože je to historická věc. Často je mají dlouhé generace. Naši lidé, Češi, i když riskovali své životy, zbraně neodevzdávali, a neodevzdávají. To přece historicky víme, tak si tady, proboha, taky přiznejme.
Teď k dopadům směrnice vzhledem k bezpečnosti ČR. Senátor Růžička tady mluvil o aktivních zálohách, jak je podporuje. Aktivní zálohy, je jich dneska necelé dva tisíce. Chodí cvičit. Cvičení mají dvě až čtyři ročně s tím, že většina lidí normálně pracuje, to znamená, nemá čas na cvičení jezdit, a proto většina z nich, když cvičí, tak v rámci zákona, ve kterém oni cvičí, mohou používat tzv. klony samopalů 58, s kterými cvičí. A když cvičí jako aktivní záložáci, tak cvičí, je to v pořádku. Protože je to baví, chtějí se podílet na zajišťování bezpečnosti ČR sami a dobrovolně, tak potom taky chodí o sobotách a nedělí ze svých klonů, samopalů 58, zase cvičit… Proto, aby mohli někdy zabezpečovat bezpečnost ČR. A teď nebudou moci. Směrnice říká – ty vaše samopaly 58, ty klony, které máte doma, už nebudete moci používat, protože EU říká, že to nechce, a že to není dobře. Zvýší se tím bezpečnost ČR, nebo sníží? Když naše aktivní zálohy nebudou moci dobrovolně cvičit. A ještě lepší příklad. Máme policisty a máme profesionální armádu. Mají taky zbraně, také klony samopalů 58. A také s nimi cvičí v době, kdy jsou v práci, a pak také nejsou v práci. Náš zákon říká, že si nemůžou vzít zbraně domů, že s nimi nemohou zasahovat jako v době, kdy nejsou ve službě. Spousta z nich má k těm zbraním přátelský vztah a je to jejich koníček (jako někdo sbírá známky apod.). Ve svém volném čase a za své peníze chodí s těmi zbraněmi, byť jsou jiné, než si oni nakoupili, ale jsou obdobné těm, co používají v práci, chodí s nimi cvičit. Chodí s nimi střílet, je to jejich zábava… Oni taky nebudou moci cvičit. A také nebudou dobrovolně ve svém volném čase, za své peníze, chodit se zlepšovat v tom, co dělají v práci. Zvýší se tím bezpečnost ČR, nebo sníží? Sníží! To se stane směrnicí.
Teď to vidí MV a zabývá se věcí. Co s tím máme dělat, jak to budeme řešit. První věc, kterou MV udělá, řekne, budeme proti tomu bojovat, podáme dovolání k Soudnímu dvoru v Haagu a zkusíme dosáhnout toho, aby směrnice neplatila, nebo alespoň byla odsunuta účinnost. To se stalo. A zase, pozor, připojilo se k nám Maďarsko, připojilo se k nám Polsko. Nejsme sami. Jsou i jiné země, kde na to mají podobný názor. K žalobě se připojily. Možná nebudeme úspěšní. To se uvidí. Když nebudeme úspěšní, tak normální člověk má přece plán B. A ten plán B říká, dobré, když nebudeme úspěšní, tak se musíme nějakým jiným způsobem bránit. A podíváme se do Smlouvy o fungování EU. A tam zjistíme, co říkal pan senátor Dienstbier, že v čl. IV odst. 2 je napsáno, že skutečně do výhradní pravomoci každého státu patří vnitřní zajišťování národní, nebo chcete-li národní bezpečnosti. Když něco začleníme do zajišťování vnitřní nebo národní bezpečnosti, tak v tom okamžiku neplatí směrnice, neboť to je výlučně naše vnitřní záležitost. Proto někdo řekl, dobře, abychom to mohli učinit, protože Jean Claude Juncker, předseda Evropské komise, když byla směrnice přijata, tak si můžete za prvé nalézt, že sám prohlásil, a prohlásil to Tomáš Zdechovský, že směrnice byla přijata zejména v reakci na teroristické úroky v Paříži. To byl hlavní důvod. Není pravda, že to nebyl jeden z hlavních důvodů… Ale nazpátek. Jean Claude Juncker řekl, že to byl kompromis, že to bylo málo ambiciózní, že by bylo asi podle něj, teď trošku spekuluji, nejlepší, kdyby žádné zbraně nikdo neměl, kdyby všichni byli beze zbraní. To jsme znali, když všichni byli beze zbraní, kromě těch, co měli poučení a povolení, tak řeknu, že by mohla přijít nějaká další směrnice. Co dělá odpovědný stát? Teď hájím ministry za ČSSD, to jsem taky nikdy netušil. To jsou dneska věci! No tak my se na to musíme připravit. Protože kdyby někdo v EU přitvrdil, tak musíme být připraveni. Pojďme položit nějaký ústavní základ tomu, abychom se potom, přijetím dalších zákonů, mohli bránit tomu, abychom přišli o to, aby aktivní záložáci ve svém volném čase mohli normálně cvičit se zbraněmi, aby ti, co se tím živí a zajišťují naši bezpečnost, mohli trénovat se zbraněmi.
Proto vznikl ústavní podklad pro to, aby v nějakém okamžiku, když to bude potřeba – někteří tomu říkají princip předběžné opatrnosti, abychom potom mohli přijmout zákony, které zajistí pro ty, co budou chtít, na základě těch zákonů to, aby se mohli podílet na zajišťování bezpečnosti ČR a aby se mohli podílet tak, že budou používat zbraně, na které mají zbrojní průkazy a které využívají, a to bude platit, na základě jednoho z nejlepších zákonů, který máme. My nemáme žádné problémy. Počet zbraní v ČR každý rok stoupá. Počet trestných činů páchaných s legálními zbraněmi každý rok klesá. To jsou zase řeči, že zdržení legálních zbraní zvyšuje nebezpečí atd.
Takže v tom okamžiku je to tak, že pokud přijmeme změnu ústavního zákona, připravíme podklad pro to – a zase je to v materiálu MV napsáno, aby mohl být v nějakém okamžiku a v nějaké podobě. Aby mohl být např. přijat zákon o nakládání se zbraněmi v oblasti vnitřní bezpečnosti, zákon o munici, nějaké doprovodné zákony, zákon o branných spolcích. A v zákonech na základě ústavního podkladu, který je nezpochybnitelný, na ten EU nemůže, se řekne – v zájmu vnitřní bezpečnosti ČR, aby v okamžiku, kdy to bude potřeba, a to není tenhle okamžik, dneska je to všechno v pohodě, dneska je to bez problémů, dneska nic nehrozí… Ale tak to nemusí být navěky, tak aby v tom okamžiku mohli býti někteří lidé být vyčleněni k tomu, aby pomáhali zajišťovat bezpečnost ČR. Např. tím, že budou střežit některé objekty, které jsou ohroženy. Např. tím, že budou pomáhat při různých haváriích, živelních katastrofách atd. A budou tam potřebovat lidi, kteří mají nějakou kázeň, jsou slušní, dlouhodobě se zbraní umí zacházet. A budou většinou samozřejmě pod vedením nějakého policisty nebo nějakého profesionálního vojáka. Ale vojáků máme, jak říkal pan kolega Čunek, máme nějakých 40 tisíc, policistů 50 tisíc – tak tohle nestačíme všechno ohlídat, kdyby tady někdo chodil od města k městu, a zkoušel vyhodit do povětří, já nevím, co, třeba elektrárnu nebo benzínovou stanici. To je potřeba nějak střežit, a to nemůžeme zvládnout těmi standardními prostředky…
Mimochodem ta úžasná argumentace, že je to znevěrohodnění ozbrojených složek, tím, že zákon přijmeme, je naprosto scestná, když nepoužiji slovo hloupá. To je stejné, jako kdybyste řekli, že nemají občané mít doma, když chtějí, lékárničku či hasicí přístroj, protože tím zpochybňují akceschopnost našich nemocnic anebo hasičů… Tak to přece není. Když chci, tak mám doma lékárničku. Kdyby došlo k živelní katastrofě, někde blízko mě, tak co udělám? Poběžím s lékárničkou, a samozřejmě tam bude i ten hasič a záchranář. Protože chci také pomáhat, a je to na mě, já si vyberu…
Zákonem, v případě zbraní, to bude umožněno ve věcech, o kterých se tady bavíme my. Samozřejmě, pokud to bude potřeba, a pokud se trend v EU nezastaví, jakože třeba jo… Ale nikdo z nás to neví. Tento stát se chová v tomto směru odpovědně a navrhuje nám nějakou změnu ústavního zákona. My říkáme – ne, ne, ne, my se na nic připravovat nebudeme. Když to přijde, zase se budeme divit, jako v případě střetu zájmu, jako v případě elektronických receptů. Ale tady půjde o životy, tady půjde o bezpečí. Ale to my nechceme… Zatím je to v pohodě… Všechno běží, obchody jsou otevřeny, Senát jedná, je to v pohodě…
To je důvod, proč k tomu dochází. A to je důvod, proč vlastně my zákon projednáváme a proč se tady o to snaží, řekneme, MV a další odpovědní činitelé, kteří mají bezpečnost na starosti.
Jeden můj kolega říkal, že je lepší mít a nepotřebovat, než nemít a potřebovat. Je lepší mít a nepotřebovat a ne nemít a potřebovat. To je celé. A je asi pravdou – a tady si to vysvětluji dobře, jsou tady ústavní právníci a jiní neústavní právníci, kteří si berou na pomoc neústavní právníky a nainstalují je k vyjádření v petici, aby se potom o ně mohli opírat, atd., kteří říkají – ale my chceme čistotu práva, my nechceme, aby právo bylo zapleveleno, protože to přece tak nemůže být. Akorát v tom okamžiku snižujeme vůli státu vyjádřit to, že občanům důvěřuje a že důvěřuje v to, že když mají zbraň a mají zbrojní průkaz, že jsou ochotni také pomáhat při zajišťování bezpečnosti. To my děláme, že řekneme, že občanům věříme, anebo řekneme, že jim nevěříme. O tom je tento zákon. A také jde potom o to, je-li to ústavně čisté nebo není. A každý si vyberte to, co je pro vás důležitější. Teď si vyberte – ústavní čistota a nesmyslnost toho, že by to tam nemuselo být, protože už je to v jiné větě. A to je v této větě. A já už vidím, že Evropská komise čte jinou větu a říká, jo, z té to vyplývá. Anebo my se budeme starat sami o sebe, o své majetky, o své rodiny, o své obce, o svůj stát a řekneme, že to tam chceme, protože máme nějakou historickou zkušenost, kterou má Polsko a Maďarsko, proto se připojilo, a kterou nemá Švýcarsko, Rakousko, Německo, atd. Proto se nepřipojily. Ony nemají tuto historickou zkušenost.
To je celé, tak to prostě je, a myslím si, že bychom to takto měli nahlížet. Je to naše věc, je to náš stát, jsou to naše obce a naši lidé, naši občané.
Nyní ještě k několika mýtům, než skončím, protože někteří zde už nemohou vydržet, dokonce nervozně procházejí přede mnou. (Oživení v sále – smích.)
Chtěl jsem ještě říci toto: V okamžiku, kdy začnete s občany počítat, že se budou v nějakých případech omezených zákony podílet na obraně své vlasti, tak je to nebezpečné. A v okamžiku, kdy jste v totalitě, mohou být občané dokonce zneužiti proti veřejnosti. Bylo to tady zmiňováno Honzou Horníkem, atd. Ale když to uděláme a když podlehneme tomuto nebezpečí, tak rezignujeme na to, že v této zemi máme demokracii, že v této zemi máme svobodu a že jsme schopni a ochotni ji udržet.
Pane předsedající, dovoluji si jako vystupující navrhnout, abychom mohli jednat a hlasovat i po 21.00 hodině.
čas 20:54:49 – 20:57:10:
Děkuji. Nakonec se aspoň nějak Jednací sál zaplnil.
Na závěr, protože tato věc je vážná, dovolím si ještě jednou některé věci zdůraznit, a potom snad i zacitovat, což většinou dělává můj ctěný kolega pan senátor Papoušek, a poprosit vás, než budete hlasovat, abyste někteří změnili své stanovisko, protože jak já vás znám, tak více jde někdy o selský rozum než o čistotu práva, a někdy jde více o život této země než o to, zda všechno v Ústavě nebo v ústavním zákoně je v pořádku.
Jsem přesvědčen, že tento zákon má velmi vysoký symbolický význam a že tím, když ho neschválíme, implicitně občanům sdělíme, že se bojíme toho, kdyby se oni měli podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky, a třeba i tím způsobem, že budou požívat, pokud to bude nutné, v rámci platných zákonů zbraně, které legálně vlastní.
A pokud jsme po roce 1989 za něco bojovali, bylo to za to, aby se stát občanů nebál. A George Orwell to napsal v jednom své citátu, který si dovolím přečíst: Totalitní stát může dělat velké věci. Může vám zabránit se shromažďovat, může zabránit tomu, že někteří mladí nemohou studovat vysokou školu, může vám zabránit třeba i volit nebo přinutit vás, jak máte volit.
Ale jednu věc totalitní stát udělat nemůže. Nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říci mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova domu nebo příbytku nebo farmářovy chýše je totiž symbolem demokracie a svobody.
A vy, pokud budete hlasovat pro tento zákon, tak podpoříte demokracii a svobodu. A já vás o to prosím, udělejte to! (Potlesk.)
čas 21:19:12 – 21:23:41:
Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Snažím se to moc nevyužívat, to přednostní právo, ale tady padly dotazy, na které si myslím, že bych měl reagovat. Prvně k panu kolegovi Čunkovi. Tam je to tak, že vzhledem k tomu, co se děje kolem nás, vzhledem k tomu, jaké jsou trendy z hlediska legislativní aktivity Evropské komise, tak já jsem přesvědčen, že připravit si nějaký ústavní podklad pro to, abychom mohli potom přijímat zákony, které nám umožní, velmi bych řekl jednoduše, přijímání dalších zákonů, začlenit ty, kteří chtějí do zajišťování obrany ČR, je správný krok, a že by si takto Senát měl počínat.
To znamená, že by tento zákon podpořil. Jestli to bude nebo nebude mít smysl, se teprve uvidí. Vlastně když to nebude mít smysl, tak to stejně bude mít smysl, protože zaplaťpánbůh nic významného se neděje a my některé další kroky dělat nemusíme. A to je mé přesvědčení, co se týká té možnosti využití, tak tady samozřejmě spolu s panem kolegou Dienstbierem se lišíme. Já musím říci, že se nemohu opřít o ústavní právníky, ale o právní názory jiných právníků z hlediska toho, že lze jakýmsi celkem elegantním způsobem následně v rámci standardních zákonných norem využít toho, že je možné využít občany, kteří mají zbrojní průkaz k tomu, aby se podíleli na zajišťování bezpečnosti ČR, zprávy mám, bylo by to třeba vyčlenění do nějakých dobrovolných záloh nebo něco podobného, a potom by byla řešitelná i ta jejich možnost cvičení ve volném čase. Tam se s panem kolegou Dienstbierem neshodujeme. Na rozdíl ode mě, on je vždy ochoten v daném okamžiku udělat brilantní analýzu toho, že to tak není možné. Já na to můžu reagovat jenom tím, že kdo o sobě nikdy nepochybuje, tak většinou chybuje.
Teď druhá věc, kterou k tomu chci říct, co se týká pana kolegy Martínka, tam to bylo pouze jakési přirovnání, možná ne příliš šikovné, že v okamžiku, kdy někdo má zbrojní průkaz a vlastní zbraň, tak může, to je strašně důležité, může potom přistoupit na to, že když to bude potřeba, když to bude v souladu se zákony, se podílet na zajišťování bezpečnosti ČR. V tomto smyslu já chápu to, že když někdo má lékárničku a stane se někde úraz před jeho domem nebo něco závažného, může to být třeba i lékař, to znamená, má na to vzdělání, tak může i s tou svojí lékárničkou vyběhnout a pomáhat. A samozřejmě potom jsou tam taky ti lékaři z té zdravotní záchranné služby. Já si nemyslím, že to přirovnání je nějaké nepochopitelné. Samozřejmě, lékárnička se zbraní je nesrovnatelná, ale ten princip je stejný. Mám doma zbraň, jsem zařazen, můžu potom v nějakém okamžiku v rámci zákona být nápomocen, mám doma lékárničku, jsem lékař, můžu bez zákona, tam je to jednodušší, protože nejde o zbraň, být nápomocen. Tam bych řekl, že ta logika není. A co se týká toho Orwella, tak Orwell samozřejmě není Američan, to je Brit. On žil v Británii, byl to levičák jako vyšitý. Myslím si, že třeba by to mohlo být pro některé levicově zaměřené senátory inspirativní, samozřejmě si nemyslel, že by každý měl být ozbrojený. To bylo myšleno tak, že ten stát by měl fungovat tím způsobem, že by se neměl bát svých občanů. To je v přeneseném slova smyslu, že by těm, kteří splní zákonné podmínky, ten náš nejlepší, to chválili úplně všichni, nejlepší zákon o zbraních by měl mít právo mít zbraň, vlastnit ji ke své obraně, ke svým koníčkům, ke sportovní střelbě. Když si to ten stát může dovolit, tak to znamená, že žijeme ve svobodné zemi, ve které funguje demokracie. Když si to ten stát nemůže dovolit, to znamená, tomu, kdo splní ty zákonné podmínky, poskytnout tu zbraň, aby ji mohl mít doma, tak potom je něco špatně. To jsem asi chtěl naznačit tím citátem, myslel jsem si, že to nebudu muset vysvětlovat, ale vzhledem k tomu, že to bylo nějakým způsobem zpochybněno, tak jsem si to dovolil ještě takhle podrobněji vysvětlit. Děkuji za pozornost.
