Utrácení a odpovědnost

Občas se stane, že rodina se obtížně dohaduje na prioritách. Zatímco například maminka by chtěla namísto dosluhujícího nové vybavení do kuchyně a tatínek preferuje z důvodu bezpečnosti například koupi nového auta, tak děti by rády moderní počítače a telefony, aby lépe zvládaly on-line výuku a mohly být v optimálním spojení s kamarády a spolužáky.

Ve všech případech se tedy jedná o přání potřebná. Zároveň bývá při pohledu na rodinný rozpočet zřejmé, že současnou koupi nového vybavení kuchyně, nového auta a nových počítačů a telefonů si rodina dovolit nemůže, protože by se musela zadlužit do té míry, že by to nestačila ze svých příjmů v dalších letech splácet.

Dohadování v rodině většinou končí tak, že se všechna přání nenaplní a vše se nekoupí. Buď se dohodne kompromis, nebo o nákupu pouze části potřebného rozhodne většina.

V běžné rodině potom přijaté rozhodnutí členové rodiny většinou drží a respektují a navzájem se členové rodiny zpravidla alespoň navenek nepomlouvají. Ano někdy se stane i to, že se některý člen rodiny nemůže smířit s tím, že jeho potřeba – přání nebylo vyslyšeno a přijaté rodinné rozhodnutí veřejně kritizuje, jako špatné a nepromyšlené.

V naprosté většině rodin, které myslí na budoucnost a chovají se odpovědně, to však touto veřejnou kritikou nespokojenými členy rodiny končí a již nedochází k tomu, že by se nespokojení jedinci snažili za každou cenu prosadit další utrácení a naplnění všech svých přání.

Ve smyslu nenavyšování dalších výdajů jsou tedy přijatá rozhodnutí i rodinnými kritiky respektována. Tento respekt k nepřekračování únosných výdajů je pro další fungování rodiny naprosto zásadní a vede zpravidla k její stabilitě a dlouhodobému fungování a často i dlouhodobé rodinné prosperitě.

Opačné fungování rodiny spočívající v neuváženém utrácení a uspokojování všech přání a potřeb, a tedy v nepřiměřeném životě na dluh, potom může rodinu zatížit osudovým způsobem, který vede k rychlým ztrátám majetku nebo k zatížení dalších generací velmi neradostnou zadluženou budoucností.

Ve svém článku sice píši o rodině, ale ten, o koho se nyní před volbami začínám stále více bát, není žádná konkrétní rodina ale celý náš stát. Připadá mi, jako by si dnes téměř každý člen vlády usmyslil, že právě to jeho přání musí být naplněno, a to ať to stojí, co to stojí.

Umím si představit, že zpravidla každý člen vlády, stejně jako každý člen zastupitelstva a vlastně každý z nás, dokáže vymyslet a zdůvodnit na co je ještě dobré a potřebné vydat (utratit) nějaké další peníze. Umím si představit, že ve všech případech budou mít vlastně žadatelé o další utrácení pravdu. Posílit výdaje (utrácet) je potřeba ve zdravotnictví, v sociálních věcech, ve školství, na opravy silnic a chodníků, na zvýšení obranyschopnosti naší země, na zlepšení životního prostředí, na výstavbu bytů, apod. Těch potřebných přání nejsou desítky, ale stovky, tisíce, desetitisíce. Uspokojena nebudou všechna nikdy.

I proto na závěr k tomu již jenom dodávám, že pro stát platí to samé jako pro rodinu. Je velmi lákavé a příjemné, zvláště potom před volbami, plnit voličům pokud možno co nejvíce jejich tužeb a přání a utrácet a utrácet. Je nutné k tomu však také říkat, že zároveň platí, že pokud přitom dochází k překračování únosných (státních) výdajů, znamená toto neodpovědné utrácení pro nás samotné a zejména potom pro další generace neradostnou zadluženou budoucnost, která dlouhodobě povede ke ztrátám majetků, znehodnocení úspor a snížení kvality života v naší zemi.

Zveřejněno 25. 5. 2021 v Jihlavských listech.