Velký vlastenecký výlet

Symbolicky v den 57. výročí vstupu okupačních armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou na území naší tehdejší Československé socialistické republiky, tedy ve čtvrtek 21. srpna, vstoupil do našich kin film s názvem Velký vlastenecký výlet. Díky vstřícnosti producentů filmu a režiséra Robina Kvapila jsme měli možnost promítnou tento film v rámci jeho předpremiéry ve středu 20. srpna ve Valdštejnské zahradě českého Senátu.

O film byl opravdu velký zájem. Projekce ve Valdštejnské zahradě se zúčastnilo asi 500 diváků včetně prezidenta Petra Pavla. Přestože Velký vlastenecký výlet je dokumentárním filmem, nejedná se o běžný dokument. Film obsahuje řadu scén a situací, které zapadají do jiného žánru než je žánr dokumentární. Některé situace bych osobně hodnotil možná skoro až jako hororové nebo náležející do oblasti filmů se silným psychologickým, sociálním a samozřejmě válečným charakterem.

Protože platí, že je lepší jednou vidět než třikrát slyšet nebo číst, nebudu detailně popisovat obsah a děj filmu, ale krátce zmíním dvě otázky, které kromě mnoha dalších film předkládá divákovi k přemýšlení. Na jednu z otázek pro mě poměrně překvapivě jasně na konci filmu jeho autor odpovídá, čímž se film z běžného dokumentu tím pádem do jisté míry opět vymyká.

Pokud dnes ve veřejném prostoru existují pochybnosti o tom, zda a případně do jaké míry a jakým způsobem informace na sociálních sítích a dezinformačních serverech ovlivňují názory a smýšlení lidí, potom film popisuje a poměrně zřetelně dokumentuje, že se tak opravdu děje a že charakter informací má na utváření názorů lidí v některých případech vliv až nečekaně silný. Je tedy evidentní, že problém boje s dezinformacemi a jeho řešení může být pro budoucí směřování naší společnosti zcela zásadní.

Osobně jsem přesvědčen, že není možné přistoupit na názor, že v rámci svobody slova budeme lež považovat za názor, a tudíž nebudeme jakkoliv proti veřejně šířeným lžím jako společnost prostřednictvím institucí, které nás mají chránit, zasahovat.

Nezasahovat proti šíření lží totiž znamená se nebránit proti dezinformačním útokům, které jsou vůči naší zemi a našim občanům vedeny kromě jiného také v rámci tzv. hybridní války. Pokud se tedy záměrně šířeným lžím nebráníme, jsme vlastně v oblasti hybridní války v obdobné situaci, jako kdybychom se nebránili při pozemním nebo leteckém útoku nepřátelské armády na naše hranice a naše občany.

Druhou otázkou, kterou považuji za velmi složitou a neumím na ni jednoznačně odpovědět, je, co dělat se spoluobčany, kteří přestože dostanou všechny pravdivé informace a mají dokonce možnost se na vlastní oči seznámit s realitou války na Ukrajině, tak zůstávají zastánci a podporovateli diktátora a válečného zločince Vladimíra Putina a ruských agresorů ve válce na Ukrajině.

Tvůrci filmu na konci filmu na tuto druhou otázku, co s těmi, co věří a podporují Putina bez ohledu na to, že znají válečnou skutečnost a mohli si ji ověřit, svůj jasný vlastní názor sdělují. Nebudu nyní tento názor či postoj tvůrců prozrazovat a namísto toho spíše film všem doporučím a poprosím, abyste jej navštívili a sami přemýšleli a diskutovali o poselství, které je v něm zachyceno.

Zveřejněno 26. 8. 2025 v Jihlavských listech.