Vítej ODVAHO!

Když jsem v sobotu společně s dalšími tisíci návštěvníků sledoval program při slavnostním otevření Horácké multifunkční Arény, nečekal jsem, že se mnou kromě radosti bude v některých chvílích cloumat také dojetí. Připravený program totiž krásně umocnil smysl vzniku celé úžasné stavby a přesah, kterého, věřím, bude nositelem.

Primátor Petr Ryška, David Beke a po nich mnozí další to ostatně několikrát zopakovali. Jejich slova opět potvrzovala přání, aby se Horácká multifunkční aréna stala skutečně naší Arénou. Aby se stala symbolem sounáležitosti, místem které spojuje a které zároveň ukazuje, že odvaha, odpovědnost, otevřenost, úsilí, vůle, odbornost mají ohromnou sílu.

Na konci velmi působivého programu při slavnostním otevření poměrně dlouhou dobu svítil na velké uprostřed arény zavěšené světelné kostce nápis „VÍTEJ ARÉNO!“ Díval jsem se na tento nápis, užíval si slavnostní atmosféru a hlavou mi běžely všechny možné příběhy, které slavnostnímu otevření Horácké multifunkční arény předcházely.

Jedná se o příběhy velmi různé. Odvážné i alibistické, racionální i emotivní, pokrokové i vyčkávací, odborné i laické, promyšlené i naivní, myslící na veřejný zájem i ryze sobecké a bylo by možné uvést i příklady další.

Při popisu vlastností všech těch různých příběhů jsem začal odvahou. Odvahou jsem začal proto, neboť mě při pohledu na svítící kostku s nápisem „VÍTEJ ARÉNO!“ po chvíli napadlo, že by se mi docela líbilo, kdyby alespoň sem tam na kostce problikl také nápis „VÍTEJ ODVAHO!“.

Nápis „VÍTEJ ODVAHO!“ by se mi líbil proto, protože vznik Horácké multifunkční arény v Jihlavě od samotného zrození první čárky na prvním výkresu a nakonec vlastně ještě před ním je příběhem, který jako červená nit propojuje odvaha. Odvaha konkrétních lidí jít za svým „snem“, setkávat se, argumentovat, vést otevřený dialog a v jeho rámci prosazovat svoji vizi, svůj názor, myslet na budoucnost svého města a kraje, podporovat se navzájem a především tvrdě pracovat a to primárně ne pro sebe, ale pro druhé.

Těch lidí s tou základní odpovědností a největší odvahou nebylo mnoho. Měl jsem možnost pocity a dilemata některých z nich relativně zblízka sledovat a také s nimi občas rozmlouvat a podle možností je někdy občas podpořit. Můj závěr je, že před nimi smekám. Když někdy slyšíme různě často nekonkrétní zmínky o naději, tady vidím pro sebe příklad zcela konkrétní.

Moc bych si přál, abychom nejen v Jihlavě, nýbrž na celé Vysočině nebo v celé zemi dokázali jít za svým „snem“, abychom se přitom dokázali spojit a dokázali jsme vložit naději a dát důvěru lidem, kteří mají odvahu a odbornost a jsou ochotni pracovat pro druhé. A moc bych si také přál, abychom je za to dokázali ocenit, nemyslím penězi, ale poděkováním, důvěrou, podporou.

Zveřejněno 11. 11. 2025 v Jihlavských listech.

Vítej Aréno!