Vlastenectví

Každý z nás se někde narodil, prožil nebo prožívá své mládí. Každý máme svá oblíbená místa, zažité zvyky a způsoby chování. Každý dnes a denně prožíváme množství aktivit a kontaktů spojených se životem ve své rodině, obci, regionu, celé naší zemi.

Je dáno naší historií, současnou atmosférou a našim hodnotovým ukotvením a způsobem života, na základě jakých podmínek a vlivů se vytváří náš procítěný vztah k místu, kde žijeme, vztah k lidem, se kterými vytváříme společenství, která následně rádi sdílíme.

Již delší čas se v souvislosti s našimi životy a našim osudem opět hovoří o vlastenectví. Různí lidé nebo skupiny včetně některých politiků se nám snaží opět důrazně vysvětlit nebo spíše nadiktovat, kdo je tím „správným“ vlastencem. Přesně totiž vědí co by měl „správný“ vlastenec dělat a jak by se měl chovat.

Jako „správný“ vlastenec, jako správný „milovník“ své vlasti bývá přitom těmito lidmi stále častěji označován a vykreslován člověk, který myslí v první řadě na sebe, své zájmy a z toho pro něj nebo jeho zemi plynoucí okamžité výhody.

Za „správné“ vlastenectví, za správnou lásku k vlasti, tak bývá stále častěji označováno chování, které nemyslí na budoucnost a nezabývá se problémy, které nás zdánlivě bezprostředně neohrožují. Jako příklady těchto problémů lze uvést demografický vývoj v naší zemi, nedostatečnou obranyschopnost Evropy, vznik strategické závislosti na nedemokratických zemích nebo zhoršování životního prostředí či zvyšování sociálního napětí apod.

Typickým rysem tohoto „správného“ vlastenectví také bývá agresivní rétorika. Jednou vůči Bruselu, jednou vůči Washingtonu, většinou podle toho, jak se to zrovna hodí. Charakteristický také bývá sebestředný až sobecký přístup k řešení problémů jiných.

Pravda je přitom úplně jiná. Správné vlastenectví nebo lépe vlastenectví jako takové bez přívlastků se projevuje především snahou co nejlépe (s láskou) pečovat o současnost i budoucnost území a společenství, která obýváme a jejichž jsme součástí.

Projevy vlastenectví nejsou a nemohou být sobectví, vyhrožování, vydírání nebo snahy zůstat v izolaci. Projevy vlastenectví nejsou osamělost, netolerance nebo obdiv k agresivitě a autoritářství. Vlastenectví nemůže být nikdy založeno na strachu nebo nemorálním a neetickém chování.

Naopak. Zásadními projevy skutečného vlastenectví jsou spolupráce, vzájemný respekt a odvaha si přiznat chybu. Skutečné vlastenectví podporuje ochotu společného řešení problémů, které nás ohrožují. Projevem vlastenectví jsou také hrdost, solidarita a pomoc.

Projevem vlastenectví je schopnost zůstávat sám sebou, chránit své hodnoty a zároveň přitom nikdy nezapomínat na ostatní.

Pokud si to dokážeme uvědomit, máme šanci, že počet skutečných vlastenců v naší vlasti vzroste, a tím pádem šance populistů a extremistů získat příznivce poklesnou.

Zveřejněno 12. 11. 2024 v Jihlavských listech.