S talentem jsem se nenarodila, musela jsem makat a vydřít si ho

01.06.2020

ihlavske-listy.cz | Autor: Veronika Dawidowicz


Míša Krátká, známá pod pseudonymem LaPapula, vystudovala obor asistent zubního technika. Místo modelace protéz teď ale jihlavská umělkyně propracovává detaily na svých obrazech, které se dostaly až do Senátu.

Jako malá si prý Míša ráda kreslila obrázky podle své maminky. Dokonce od ní okoukala i písmo, které napodobovala.
„Přesně si nepamatuji, jak jsem se k malování dostala, ale rodiče našli fotky, kde jsem úplně pomalovaná, pokrytá barvami a jsou mi asi 3 roky,“ vzpomíná na své dětství Míša.
Na střední škole se začala svému koníčku věnovat víc. „Malovala jsem ,zombíky' a podobný hrozný výjevy,“ vypráví malířka.

V osmnácti letech už Míša kreslila denně. Talent prý nemá geneticky daný a dle svých slov se malovat naučila v hospodě. „Člověk se tam stýká pořád se stejnými lidmi, poslouchá pořád stejný řeči a fotbálek se taky nedá hrát do nekonečna. Tak jsem si tam začala tahat papíry a kreslit si,“ vzpomíná LaPapula.

Živit se malováním byl její velký sen, i přes to, že většina lidí jí tvrdila, že je nereálný. „Prý se mé umění začne prodávat, až mi bude šedesát nebo po mojí smrti,“ směje se malířka dřívějším výrokům svého okolí. A právě tyhle řeči pro ni byly startovním výstřelem.
Dokonce se hlásila i na vysokou školu v Brně zaměřenou na umění. „Tam se mi učitel vysmál. Řekl, že je hezký, že maluju, ale rozhodně by to neprezentoval jako samostatná umělecká díla,“ vzpomíná na nepříjemnou zkušenost Míša, která tehdy odcházela domů s brekem.
Týden na to prodala svůj první obraz a naznala, že přivydělávat si malováním asi půjde i bez školy. „Myslím si, že lidi, kteří malbu studovali, nebo jsou z akademických kruhů, asi úplně neuznávají to, co dělám. Maluju spíš pro 'obyčejné' lidi,“ říká Krátká.
Prvním prodaným obrazem LaPapuly byla olejomalba africké ženy. Předlohou pro její obrazy jsou vždy fotografie.

Zvířátka a práce ve fabrice

Své obrazy prvně vystavovala zhruba před osmi lety na hromadné výstavě jihlavského spolku Ji.na.k, s nimiž spolupracuje i v současnosti.
Malířka LaPapula se neustále vzdělává. „Vždycky jsem chtěla dělat surrealismus, ale ještě pořád nacvičuju realistiku. Nemám pocit, že by to bylo tak dobrý, abych se pouštěla dál,“ říká Míša, která ve svých začátcích malovala nejčastěji portréty.
Přesto, že je vystudovaná asistentka zubního technika, ani jí se nevyhnula práce „ve fabrice“. „V tom období jsem nejčastěji malovala zvířata. Nejlíp se mi totiž malovaly vlasy nebo chlupy a těch je na zvířatech víc než dost,“ popisuje jedno ze svých období malířka, která už je, jak sama řekla, docela 'vyzvířátkovaná'.

„Mám pocit, že vykrádám sama sebe,“ popisuje a dodává, že ji mimo jiné hodně baví ztvárňovat různá politická témata, ale klidně i nějaké ty sprosťárny. „Občas jsem si nějakou namalovala pro sebe, hodila to na internet a zjistila, že to lidi zajímá snad mnohem víc než portréty nebo hezký obrázky zvířátek,“ směje se Krátká, která Sprostou výstavu chystá v jedné jihlavské kavárně.

Z DKO až do Senátu

Největším obrazem, který kdy LaPapula namalovala, byl portrét Václava Havla o velikosti 2x3 metry. Vytvořila jej na výstavu v pražské galerii Illusion Art Museum Prague.
Po skončení leželo velké dílo u Míši doma až do dne, kdy ji navštívil ředitel DKO Jihlava Petr Palovčík, který chystal výstavu. Nadhodil, že by bylo dobré tam portrét bývalého prezidenta v nadživotní velikosti vystavit, spolu s podobně laděnými obrazy.
„Už 6 let jsem měla doma sérii portrétů Tváře českého undergroundu. Měly být vystaveny na jednom festivalu, který se nakonec nekonal, takže jsem byla za nabídku moc ráda,“ vypráví Míša o tom, jak odstartovala série dalších výstav. Její obrazy byly k vidění například v knihovně Václava Havla. Pomyslným vrcholem pak bylo, když se výstava dostala do Senátu.

„Senátor Vystrčil za mnou přišel na výstavě v Jihlavě a řekl: Já bych to zkusil dát do Senátu. Co vy na to? Tak říkám, že by to pro mě samozřejmě byla obrovská čest,“ vzpomíná Míša na své první setkání se současným předsedou Senátu.
Výstava nakonec byla zrealizovaná mnohem rychleji, než se očekávalo. Za pár týdnů Míše volal asistent senátora s nabídkou vystavovat již za týden. Původně měly být vystaveny jen malé obrazy tváří českého undergroundu. „Když jsem obrazy instalovala, přišel za mnou pan senátor Vystrčil a ptal se, kde je ten velký portrét Václava Havla?“ popisuje Míša přípravu výstavy a pokračuje, „Říkala jsem mu, že není kam dát a on během chvíle nechal připravit improvizovaný stojan, aby se obraz mohl vystavit.“
Jak sama Míša říká, nikdy by ji nenapadlo, že potetovaná a trošku kontroverzní bytost, jako je ona, by mohla mít výstavu v Senátu. „Byl to pro mě neuvěřitelný pocit,“ říká.
Výstavu tehdy senátor Vystrčil zahajoval s úsměvem a větou: „Tak jsem se díval Papule na sociální sítě, a musím říct, že za dceru bych ji teda nechtěl.“
„Reagovala na to krátce poté moje maminka, která za ním přišla a povídá mu: No, já ji docela beru,“ líčí vtipnou situaci Míša.

„Trošku jsem se bála, aby to nebylo celé formální a upjaté, ale pan senátor je velká osobnost a šíří kolem sebe pozitivní atmosféru, takže to bylo hrozně uvolněný,“ popisuje Krátká.
Akce se zúčastnil mimo jiné také publicista, vězeň totality a po roce '89 zaměstnanec Bezpečnostní informační služby František „Čuňas“ Stárek, který vyprávěl historky zažité s Ivanem Martinem Jirousem zvaným Magor.
„Bylo to celý krásný. Jednoznačně to považuji za můj největší úspěch,“ hodnotí akci Míša.

Tetování: umění i řemeslo

Svůj talent využívá Míša také při své práci - tetování. Pracuje v jihlavském salonu, a jak sama říká, někdy i to tetování je řemeslo.
„Samozřejmě v začátku jsem si myslela, že budu dělat jen svoje obrázky, svoje umění. Jenže, když se tím chce člověk živit, má to i svou řemeslnou část práce, kdy tetuje nápisy apod. Ale zase se na tom dá hodně naučit,“ mluví o své práci tatérky.

Se svou první 'kérkou' přišla Míša domů, když ji bylo jednadvacet. „Taťka byl hrozně naštvanej, nicméně loni na podzim šel na své první tetování. Což pro mě byl hodně velký úspěch. Dalším cílem je dědeček. Ten je velkým odpůrcem tetování,“ směje se Krátká.
Tatínek Míšu od tetování zrazoval již v pubertě. „Bylo mi asi 15 a malovala jsem si čím dál víc. Táta mi pak jednou říkal: Je hezký, že si maluješ, ale hlavně abys neskončila u nějakýho pokoutnýho zaměstnání, jako třeba tetování,“ směje se Míša a dodává, „A já ho ještě ujistila, že se rozhodně nemusí bát. Vlastně mě tímhle nevědomky navedl, takže díky tati.“

Blaničtí rytíři mezi námi

Nejnovějším obrazem se LaPapula chtěla vyjádřit k celé situaci ohledně koronaviru, ovšem trošku jiným, pozitivním způsobem. Malba o velikosti 1,5 x 1 metru je inspirovaná malířčinou oblíbenou hrou Blaník od Cimrmanů.
„Vše se mi to nějak spojilo s pověstí o blanických rytířích, kteří vyjedou národu na pomoc, až nám bude nejhůř. V pozadí obrazu je Blaník a z něj vyjíždí dav lidí. Jsou to zdravotníci, prodavačky, mamky, co pomáhají hlídat děti sousedce nebo hasiči. Takže ti hrdinové, ti blaničtí rytíři, už jsou mezi námi,“ popisuje obraz Míša, která si postupně plní jeden sen za druhým.
Jak dosáhnout toho, aby člověk žil svůj sen? „Rozhodně pílí. Nenechat se zlomit kecy o tom, že něco nedokážeš nebo na to nemáš. Kamarád v hospodě mi jednou řekl, že jsem si to uměla zařídit, že jsem se narodila s takovým talentem. Jenže člověk se nenarodí a nezačne hned malovat. Musí si to vydřít a makat na sobě.“

https://www.jihlavske-listy.cz/clanek31075-s-talentem-jsem-se-nenarodila-musela-jsem-makat-a-vydrit-si-ho.html