Už 70 let od počátku komunistických vražd

jihlavske-listy.cz | Autor: Petr Klukan

Politici i veřejnost si jako každý rok u památníku obětem procesů 50. let v Tyršově ulici v Jihlavě v první srpnovou neděli připomněli popravu 11 nevinných obětí komunistického režimu.

Letos od první popravy, 17. června 1950, na dvoře tehdejšího soudu a věznice (dnes zde sídlí Vysoká škola polytechnická Jihlava) uplynulo 70 let. Tehdy zemřeli Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček. O rok později, 3. srpna 1951, v tzv. babickém procesu byli popraveni Václav Drbola, František Kopuletý, Antonín Mityska, Drahoslav Němec, František Pařil, Antonín Plichta a Antonín Škrdla.

Připomínku obětí každoročně organizují členové Konfederace politických vězňů (KPV) a v posledních letech se pořádání ujalo město Jihlava.

Pietní akt u památníku vytvořeném v 90. letech z iniciativy lidovce a bývalého mukla Antonína Štěpánka z Jihlavy, se konal v neděli 2. srpna. Kytice k památníku položili zástupci demokratických stran, policie, armády, KPV, občané.

S projevy vystoupili politici i zástupce KPV. Moderátor Petr Palovčík v úvodu zmínil, že se opět v oficiálních sdělovacích prostředcích objevují hlasy o tom, že se vlastně odsouzení z 50. let včetně Milady Horákové přiznali, „...že ta doba tak hrozná nebyla, a že vlastně se dá cokoli relativizovat a zpochybňovat, i oběti režimu. Trochu mě to děsí“. Jak dodal, je dobře, že „...můžeme nahlas říkat, že skutečně tito lidé byli nevinní a procesy byly zločinné“.

Primátorka Karolína Koubová (Fórum Jihlava) se pozastavila nad tím, že ve sněmovně jsou extremistické strany i strany s líbivým programem, které „uchopují moc čím dál tím děsivěji“. Vzpomenula na sociální sítě, na nichž je běžné, „že se lidé chovají nenávistně a je to odsuzováno jenom okrajově. Klíčí u nás pocit, že by se historie mohla opakovat. Co dělat?“ položila řečnickou otázku, na kterou sama odpověděla, když vyzvala přítomné, aby přijali skautské pravidlo: „Že ten rok, co se neuvidíme, budeme každý den dělat jeden dobrý skutek. Pojďme dělat dobré skutky. Nelhat, nekrást, nebát se.“

Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) ve svém projevu šel i do vlastních řad: „Možná je na místě, abych se tu politickým vězňům za demokratické strany omluvil, že jsme připustili, že dnes máme vládu, která vládne jen díky podpoře komunistů. Je to naše vizitka. Nestačí, abychom se omlouvali, ale více zpytovali svědomí, a když je to potřeba, tak přesto, že má každý osobní ambice, více se spojovali.“

Krajský radní Martin Hyský (ČSSD) připomenul, jak se ve školách o procesech 50. let učilo. Nejdřív se o politických vězních mluvilo a byli dehonestováni (v totalitě), „za paní primátorky Koubové se ještě nemluvilo, a v době, kdy jsem končil základní školu v roce 1989, tak se o politických vězních už nemluvilo.“

Václav Báča, rektor Vysoké školy polytechnické Jihlava, v níž byly soud i vězení a popravovalo se zde, se vymezil k úloze školy, neboť v některém z projevů u mikrofonu padlo, že „školy dehonestovaly nebo mlčely“.

„Formovala mě rodina,“ prohlásil rektor. „Škola má dát informaci, prostor, impulsy, ale vlastní úsudek, vlastní vyhodnocení musí udělat člověk sám. Varuji, aby existovali další vykladači historie: 'Ve škole nám říkali…, tak to tak je.' Škola ať klidně mlčí. My hledejme pravdu a snažme se poučit.“

Báča také vyzdvihl svobodnou diskuzi, v níž by se jakákoliv myšlenka měla obhájit, nebo zaniknout. „Pokud nejsem schopen ji obhájit, ne že bude násilně potřena, ale bude skutečně diskutována demokratickými principy, pak taková myšlenka může zaniknout. Pokud použiji jakékoli represivní nástroje, abych dokázal, že moje myšlenka je ta správná, jdu po špatné cestě.“

Iniciátora památníku Antonína Štěpánka pak připomněl náměstek primátorky Martin Laštovička (zvolený za KDU-ČSL). Ačkoliv není člen lidovců, omluvil lidovecké poslance Víta Kaňkovského i europoslance Tomáše Zdechovského, hovořil za KDU-ČSL a za stranu položil k památníku květiny.

Závěrečný projev jako tradičně patřil zástupci KPV. Již po několik let se ho ujímá Karel Linhart ze žďárské pobočky KPV. Procítěným přednesem přiblížil tragédii 50. let:

„Vážení hosté této pietní vzpomínky, vážení přátelé! Sedmdesát roků! My se do těch padesátých roků minulého století vrátíme. Jak jsme ve volbách vděčnost lehkomyslně vyměnili za jakési poddanství, ve kterém jsme pak přežívali.

Významné představení vyžaduje dokonalou režii. Již od roku 1949 dochází k výběru osobností pro požadované role. Jedná se o velmi početná obsazení. Teprve v květnu je hotovo.

V té době se rozevřela vrata budovy Krajského soudu v Jihlavě a začíná soudní proces, jehož průběh a výsledek by měl občany ujistit, že cesta, kterou režim určil, je jedině ta správná a každý úkrok, tedy vybočení, dokáže si s odpůrci poradit.

V soudní síni zaznělo: Státní soud Praha, oddělení Brno, uznal po hlavním líčení, částečně veřejném, částečně neveřejném ve dnech 5. až 11. 5. 1950 jménem republiky právem takto: Obžalování Karel Veselý, Jan Tuček, František Rod se odsuzují k trestu smrti provazem. Vražda udušením byla provedena 17. června 1950…

…Ta brutalita vládnutí padesátých roků se projevila ve všech oblastech naší vlasti. Nutno připomenout proces a popravu Milady Horákové, příběh pátera Toufara. Nelze nezmínit soudružské vraždění uprostřed vedení strany KSČ. Jenom kratičké zaváhání a odmlku přineslo úmrtí Stalina a Gottwalda.

Ale vrátíme se zase k nám na Vysočinu. První výstražný proces v jihlavském soudu a jeho následky nepřinesl očekávaný uspokojivý výsledek mezi občany. Stranický aparát tedy zvyšuje úsilí. V oblasti Moravských Budějovic, Rokytnice se zvedá odpor statkářů a zemědělců, sílí nechuť k zakládání JZD, a jak si všímá všudypřítomná STB, povzbudivá slova pro tuto žádoucí činnost nepadají ani z kazatelen stále plně obsazených kostelů na Vysočině…“

Nejvíce se bývalý mukl Linhart věnoval případu Babice, který Vysočinu krutě zasáhl. Projev zakončil slovy: „Je třeba se zamyslet nad tím, že mimo zmařené životy pozůstalým manželkám a dětem byla připravena další cesta životem alejí šibenic. A tou kráčeli i ostatní občané. Nezbylo nic jiného, než naučit se tím vědomím žít a přežít. Těch šibenic bylo celkem 248.“

Na závěr pietního aktu zazněla česká hymna.