Z blogu na www.jihlavske-listy.cz

Jihlavské listy, Strana 8, Názory

Střídat, nebo nestřídat?

Sněmovna parlamentu se rozdělila na dva tábory. Střídavá péče ano, nebo ne? Novela zákona o rodině tak opět otevřela problém, který nemá dobré řešení. Jenom se vybírá to lepší ze špatných. Jádrem sporu je, zda po rozvodu rodičů svěřit péči o dítě jednomu z nich, u nás ve většině případů matce, nebo dát přednost takzvané střídavé péči.
Co vlastně je střídavá péče? V našem legislativním prostředí se střídavou péčí rozumí takové řešení, kdy dítě střídavě bydlí dva týdny u jednoho z rodičů a další dva týdny žije u druhého z rodičů. Stále se tedy stěhuje, ale s každým z rozvedených rodičů tráví stejnou dobu. Tedy v případě, že oba rodiče mají dobré podmínky pro výchovu dítěte a samozřejmě se chtějí na jeho výchově podílet.

Zajímavé je, že oba tábory argumentují stejným pojmem – prvořadý je zájem dítěte. Nikde ale není popsáno, co je v zájmu dítěte. Na některých kritériích se jistě shodneme, je ale v zájmu dítěte žít ve dvou neúplných rodinách? Je v zájmu dítěte prakticky nemít trvalé bydliště? A co případné střídání školy? Těch otázek je mnoho.

Na druhé straně je třeba říci, že návrh podporující střídavou péči pouze doporučuje, aby v případě, že jsou splněny určité podmínky, soudy častěji než dosud rozhodovaly ve prospěch střídavé péče. Zkrátka aby se častěji na výchově dítěte podílel jeho otec.

Které řešení je lepší, tím si nejsem jistý. Vím ale určitě, že dobré není ani jedno. V zájmu dítěte je, aby žilo v úplné rodině s oběma rodiči.

Ladislav Jirků (Autor je poslancem za TOP 09)

Jak dál s územními plány

Zasedání Senátu na začátku srpna nemělo být původně příliš složité a pro média tematicky příliš zajímavé. Situace se změnila poté, co byly mezi projednávané body zařazeny petice „Zachraňme Šumavu“ a petice „Za záchranu a zachování populace kamzíka horského v pohoří Hrubého Jeseníku pro příští generace“. Od tohoto okamžiku bylo jasné, že minimálně projednávání těchto dvou bodů bude velmi sledované, a tudíž že lze očekávat, že se neobejde bez většího počtu obsáhlejších vystoupení různé kvality.

Tak se také stalo a předpokládám, že zájemci se s diskutovanou problematikou mohli i díky jednání v Senátu podrobně seznámit.

Můj osobní názor na projednávání petic v Senátu je poněkud ambivalentní. Na jedné straně projednávání petic v Senátu umožňuje problém zviditelnit a silněji na něj upozornit, na straně druhé hrozí stupňování politizace řešeného problému a s tím souvisí možnost vzniku snah na potlačení vlivu odborných názorů. Z tohoto pohledu je otázkou, zda 10 000 podpisů je tou správnou hranicí, která po provedeném šetření stanovuje povinnost zařazení projednání petice na nejbližší schůzi Senátu.

Trochu ve stínu projednávaných petic došlo na srpnové schůzi Senátu k projednání novely Soudního řádu správního. V rámci projednávání novely tohoto zákona bylo také diskutováno ustanovení, které se týkalo kromě jiného i stanovení pravidel možnosti rušení územních plánů obcí a případně i zásad územního rozvoje krajů.

Společně se senátorem Petrem Víchou jsme v rámci jednání Senátu navrhli pozměňovací návrh, který zajišťuje stejné podmínky pro možnost rušení územních plánů nebo jejich částí bez ohledu na to, kdy tyto plány nabyly účinnosti. Tento náš pozměňovací návrh byl nakonec schválen napříč politickým spektrem významnou většinou senátorek a senátorů.
Zásadní přínos námi navržené změny spočívá v tom, že na rozdíl od minulosti, kdy bylo možné navrhovat rušení územních plánu v podstatě donekonečna, je nyní možné tyto návrhy podávat pouze nejvýše do tří let po nabytí účinnosti územního plánu.

Pokud by byl tento pozměňovací návrh přijat i v Poslanecké sněmovně, došlo by podle mého názoru k významnému posílení jistoty obcí a krajů, při plánování svého rozvoje, a tím i posílení stability jejich rozvoje. Na druhé straně tříletá lhůta je dostatečně dlouhá na to, aby mohly být případné účelově schválené územní plány nebo jejich části napadeny a třeba i zrušeny.

Jak jsem již naznačil, obhajoba tohoto pozměňovacího návrhu nás čeká v Poslanecké sněmovně zřejmě na začátku nebo v průběhu září 2011. Tak uvidíme, zda se i poslanci většinově přikloní k podpoře větší stability a jistoty obcí a krajů při plánování svého rozvoje.

Miloš Vystrčil (Autor je senátorem za ODS)

Na vlastní kůži: Veřejná doprava je rychlá, levná, ekologická a trendy!

Onehdy jsem byl služebně v Praze, kde jsem potřeboval vyřídit dva úkoly. Jeden v centru na Smíchově, kousek od Vltavy, druhý pak na opačné straně Prahy, na Lhotce. Protože si vážím svého času, peněz a zdraví, cestoval jsem osobním autem. Svým.

Po dálnici jsem dojel v klidu (až na vysočinské panelové extempore) na Smíchov, vše vyřídil, skočil do auta a jel na Lhotku. Cesta na Lhotku přes Smíchov a razítka s tím spojená vyšla na dvě hodiny. Jen cesta pražskou MHD by vyšla bratru na hodinu a půl.

Poté, co jsem skončil i na Lhotce, skočil jsem do auta s tím, že za hodinku jsem doma. Co se ale nestalo – ráno jsem si vzal náhradní klíče od auta, na kterých sice visely taky náhradní klíče od jiného auta (taková naše rodinná záloha), ale nevisel tam defend-lock, zamykání řadicí páky. A já páku zamkl. Na Vysočině to nedělám, v Praze občas. A tady se stalo to „občas“.

Protože jsem musel domů a taxíka se mi platit nechtělo, vyrazil jsem MHD. BUS stodevětatřicítka mě odvezla za 34 korun na metro, to pak hodilo na Hlavní nádraží. Budova Hlavního nádraží v Praze prošla rekonstrukcí. To se pozná podle toho, že tam zůstala podlaha z umělého mramoru a že se kasy posunuly do sklepa, kde byly skříňky. Před kasy nechal nainstalovat někdo polopříčetný zábrany, které vídáme v amerických filmech před kluby, nebo v kině (tady už se to taky rozmáhá), aby se pacifikovala fronta. Ta tam ale nebyla. Těch 10 lidí, co čekalo na odbavení, se nevěřícně dívalo na černou pásku a nevědělo, jak ji přeskočit, přelézt, ale nepodlézt.

Nakonec jsem se tím nějak propletl, došel jsem k okýnku a koupil si lístek. Nechal jsem tam 176 korun (+34 za MHDčko, celkem 210).

Vybaven a odbaven jsem našel vlak – šlo o starého dobrého poctivého koženkového kamaráda, kterým jsme jezdili už na výlety v první třídě (to se psal rok 1984), tenhle však dostal tuning.

Na kožence byly plyšové přehozy (prošoupané). Zpoždění neměl, v kupé pro osm jsme seděli čtyři a bylo to až až.
Cesta proběhla v pohodě, záda mě bolela jen minimálně a zpoždění nestálo za řeč. Na Vysočině jsem prošel halou, kde jsem si uvědomil, že rekonstrukce je stejně tak potěmkinovská, jako v Praze. Umělý mramor na zemi byl stejně umělý jako kdy předtím. Cesta trvala přesně tak dlouho jako v roce 1998. Dvě hodiny a kousek plus půl hodinka v pražské MHD. Domů jsem se dostal ve čtyři hodiny, program od dvou jsem pochopitelně zrušil. Cesta autem by vyšla na hodinku, v případě zácpy na hodinku dvacet.

Počítejte se mnou: cesta autem vyjde na cca 300 korun (120 km * 7 litrů na 100 km * 3,50 za litr) bez amortizace, cesta „bídou“ pak na 210 korun. Časová ztráta je minimálně 1,5 hodiny, spíše však 2. „Ušetříme“ 90 korun. No comment.

Bohatší o tuto zkušenost jsem si řekl, že železnou dráhou tedy už jako ne. Každopádně, do Prahy jsem potřeboval – už jsem měl správné klíče a auto pořád na Lhotce. Takže padla volba na druhou ikonu public transportu – na autobus. Z Jihlavy do Prahy na Roztyly to vycházelo na 1,5 hodiny, bratru 135 korun. Z Roztyl na Lhotku je to kousek, čas cca 15 minut, lístek na bídu za 24 kaček.

Teoreticky to vypadá dobře. Praxe se ukázala býti pekelnou. Bus do Jihlavy přijel s dvacetiminutovým zpožděním. Na pozdrav „dobrý den“ odpověděl pan řidič něco jako „chmm“. Vzal si dvě stovky, vrátil upatlané mince a vyrazili jsme. První příčná nerovnost mě vyděsila. Seděl jsem nad přední nápravou, od které se ozvalo „kchchkkkch“. A sakra – tlumiče. Jo, byly to tlumiče – kdo jel někdy po dé jedničce ví, jak vypadá povrch.

A tak bylo v busu veselo. Kromě praskajícího a mlátícího pravého předního tlumiče vrzaly sedačky, odfukovala vzduchotechnika (to jsem nezažil ani v modré karose), občas něco smrdělo – myslím, že brzdy, ale ruku do ohně bych za to nedal. Jelo to devadesát, do kopce taky šedesát.

To, že byly všechny nápisy ve francouzštině (včetně slova „nouzový východ“ ) je už jen taková malá třešínka. Představa, že rumunský překupník táhne vyřazené Iveco z francouzského vrakoviště, aby dožilo jako kyvadlová doprava na trase Morava – Praha je možná vtipná, ale když v tom sedíte, tak se nebavíte. Přiznám se bez mučení, měl jsem strach. Poprvé v životě. Autobus vypadal jako vrak, kterým jsme jezdili v roce 1990 do Polska.

Když jsme se zpožděním dojeli na Roztyly, byl jsem opravdu rád. Pak už jen metro a stodevětatřicítka (narvaná, smradlavá, takže na stojáka, jedna ruka na mobil, druhá na peněženku – nálepky „pozor na zloděje“ visely po celém busu) a hurá do auta. Jo, abych nezapomněl, kupoval jsem si přes mobil lístek na MHD. Přišel mi po hodině – to už jsem byl v půli cesty domů a minimálně 50 kilometrů od Prahy.

Stálo to 159 korun, trvalo to dvě hodiny, čekání na Godota v Jihlavě nepočítám. Cesta zpátky byla otázkou hodiny (včetně „zácpy“ anoncované v zelené vlně) a vyšla na tři stovky. V klidu, bez praskajících tlumičů, v levém pruhu a s klimatizací.

Takže až mi nějaký aktivistický meloun bude vykládat, jak je ta veřejná doprava super, levná a ekologická, vím, co mu řeknu. NEIN, DANKE! Vážím si svého času, vážím si svého zdraví, svého pohodlí a života. A vážím si i životního prostředí…

Jan Míka (Autor je registrovaným přispěvatelem do blogu na www.jihlavske-listy.cz)