Návrh doporučení Rady o začleňování dlouhodobě nezaměstnaných na trhu práce

čas 17:55:34 - 18:00:21:

Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Je trochu škoda, že tady není paní ministryně práce a sociálních věcí, ale protože pan ministr zahraničních věcí je také člen vlády a zároveň i poslancem, který je součástí koalice, která má v Poslanecké sněmovně většinu, a tudíž by měla mít rozhodující vliv na to, co se v Poslanecké sněmovně a s jakou prioritou projednává, tak si myslím, že i pro něj to bude snad přínosné, co tady budu říkat.

V tom úvodním vstupu pana ministra jsem si poznamenal některé věty, teď je tady přečtu. Dotyčný přibližován krok za krokem k trhu práce. Individuální přístup. Pozitivní reakce ministryně. Realizace politiky zaměstnanosti. Připraveni vtělit a řídit se jimi.

A nyní skutečnost jednoho takovéhoto případu.

28. března 2014, téměř před dvěma lety, pane ministře, Poslanecká sněmovna obdržela návrh změny zákona o hmotné nouzi. Tento návrh zákona je zaměřen na začleňování dlouhodobě nezaměstnaných opět do pracovního procesu. Navrhuje, abychom se vrátili z hlediska zákona o hmotné nouzi před rok 2012, abychom umožnili těm, co jsou dlouhodobě nezaměstnaní, pomocí veřejné služby si přivydělat k dávkám hmotné nouze, tím, že budou aktivní, nebudou tím ztrácet pracovní návyky a dokonce budou moci díky své práci v rámci veřejné služby i něco, co z toho od státu v podobě dávek hmotné nouze čerpají. Tento návrh je již téměř dva roky v Poslanecké sněmovně. Jaroslav Zeman, senátor, a já se vždycky společně střídáme na stráži, kdy nás Poslanecká sněmovna zavolá, abychom návrh mohli projednat. Dohromady za sebou už máme asi takových 15 – 20 čekacích lhůt, kdy jsme vždycky čekali někde, jestli se bude projednávat, nebo ne. Výsledek je, že doposud projednán není. Včera Poslanecká sněmovna skončila bodem 8. Toto byl bod 22. Takže taková je realita.

To znamená, jedna věc jsou řeči, řeči, řeči, a druhá věc je nečinnost, nečinnost, nečinnost. Máme konkrétní návrh, poslal vám ho Senát, vy s tím nic neděláte. A to máte většinu, a to, co bude na programu, nebo nebude, v podstatě určujete, kromě naprostých výjimek, se kterými nakonec, jak jste ukázali, si stejně dokážete poradit...

Druhý paragloss, ještě lepší. Zatímco tento stát dává desítky miliard na sociální dávky, například v hmotné nouzi, tak v případě, kdy tyto dávky mohou být sníženy, nebo resp. ti, co dlouhodobě nepracují, zpravidla třeba i proto, že nechtějí, mohou být aspoň částečně nějak určeni k tomu, aby pracovali, tak zároveň, a stát nečiní, nekoná, Poslanecká sněmovna neprojednává, tak zároveň ta samá Poslanecká sněmovna se zejména stará o to, jak šikanovat a buzerovat ty, co se o sebe sami starají. Zejména živnostníky. Tam na to čas máme, tam prostě povinnosti přidáváme, sice je na úřadech práce nemáme, ale my děláme všechno, aby tam skončili!

To znamená maximálně jim to starání se sami o sebe zatěžujeme. Výsledek této vlády na jedné straně tedy je - nestaráme se o ty, co nepracují, aby pracovali, ale staráme se o ty, kteří pracují, aby co nejdříve pracovat přestali, abychom jich na úřadech práce měli více. Děkuji za pozornost.

čas 18:10:04 - 18:16:51:

Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, musím také aspoň krátce reagovat na pana předsedu Štěcha nějakým svým komentářem.

První věc je, že opatření nebo návrh změny zákona o hmotné nouzi, který, mimochodem, odhlasoval a schválil Senát a následně ho doporučuje k přijetí Poslanecké sněmovně, je skutečně zaměřen na práci s dlouhodobě nezaměstnanými, to znamená s těmi, co jsou šest měsíců na podpoře a následně potom ještě z nějakých důvodů, často to třeba bývá i z toho důvodu, že nemohou sehnat práci nebo že se jim nechce pracovat, následně žijí z dávek hmotné nouze, s tím, co zákon umožňuje, v souladu s tím, co tady říkal pan senátor Čunek a souvisí to s nálezem Ústavního soudu nebo s rozhodnutím Ústavního soudu, že mohou vykonávat veřejnou službu a v rámci výkonu veřejné služby 20 až 30 hodin měsíčně potom si mohou přilepšit nad existenční minimum nějakou částkou, která není příliš velká, ale umožní alespoň částečně vracet společnosti to, co od ní v dávkách hmotné nouze dostávají, a zároveň zase nezapomínají úplně pracovní návyky.

A myslím si, že je nutné a správné, abychom s těmito dlouhodobě nezaměstnanými pracovali, abychom jim dávali možnost se někde nějakým způsobem realizovat, být nějakým způsobem prospěšní. A vždycky jsem si myslel, že tento názor nemá jenom pravice, ale že je to řekněme také cílem levicových vlád. Nyní levicové vlády společně s dalšími politickými hnutími jednoznačně svým postojem k tomuto návrhu zákona v Poslanecké sněmovně dávají najevo, že tomu tak není, že nemají žádný zájem na tom, aby tato možnost, aby ti, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, mohli veřejnou službu vykonávat, aby jim byla dána, aby to bylo vráceno na ten stav před rokem 2012.

To je moje první poznámka a moc nerozumím tomu, jak to souvisí s nějakými volnými a dalšími pracovními místy. Tady je situace trochu odlišná a skutečně si myslím, že by nám to nemělo být jedno, aspoň mně to jedno není, že se o to nikdo nestará a nikoho možnost pomoci těmto lidem nezajímá.

Druhá věc, která se týká toho, jestli je lepší být zaměstnancem nebo živnostníkem, záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Já si lidí, kteří se sami o sebe dokáží postarat a nejsou závislí na někom jiném, velmi vážím. Pokud se někomu zdá, že k tomu mají zároveň nějaké nepřiměřené výhody, je to jeho názor. Každému bych doporučil, aby to zkusil živit se jako OSVČ. Vůbec bych si nedovolil vyslovovat nějaké názory toho typu, že jich tady máme příliš mnoho a že by bylo lepší, kdyby byli někde v nějakých továrnách.

Vím, že někdo z nás, zejména zaměstnanci a zaměstnavatelé a že bychom možná mohli chtít, aby většina lidí byla zaměstnaných. Ale upozorňuji, že to je z dlouhodobé perspektivy jakéhokoliv státu velmi nebezpečné, protože pokud něco je stabilizačním a stabilním prvkem nějaké ekonomiky, jsem přesvědčen, že jsou to právě živnostníci a malí podnikatelé. Ti nejsou náchylní při nějakých velkých otřesech a jsou schopni se o sebe postarat i při velmi významných krizích, zatímco velké podniky v tomto okamžiku krachují a vznikají obrovské sociální a další problémy. Můj názor tedy je: Zaplať pánbůh, že tady máme tolik osob samostatně výdělečně činných. O tom, jestli mají lepší podmínky než někde jinde nebo nemají, se samozřejmě také můžeme bavit, ale mluvil jsem zejména o tom, co se na tyto lidi chystá. Zatím musejí podávat, samozřejmě někteří z nich, kontrolní hlášení poprvé. Znám poměrně hodně živnostníků, a mohl bych je jmenovat, kteří říkají, že kontrolní hlášení je pro ně velkou zátěží. Teď dokonce jsem se díval na internet a tam i bývalý náměstek ministra financí Wagenknecht někde píše, že díky kontrolnímu hlášení musel zvýšit o dva tisíce korun mzdu svému účetnímu, aby vůbec zvládl kontrolní hlášení podat, atd., atd.

Jestli toto není zvyšování nároků na OSVČ a ztěžování jim existence, tak co jiného?

Zrovna tak elektronická evidence tržeb a věci s ní související, další administrativa, další náklady atd.

Chápu, že je potřeba nějaké další peníze vybrat, že je potřeba to někomu vzít, ale myslím si, že bychom k tomu měli přistupovat rozumně, neměli bychom po lidech chtít data, která můžeme vzít někde jinde, a měli bychom také trošku přemýšlet o tom, zda kromě toho, že se budeme pořád soustřeďovat na ty, kteří se uživí sami a nic to stát nestojí, měli bychom se také soustředit na ty, kteří už dneska stát něco stojí, protože jim stát vyplácí dávky hmotné nouze.

Na to jsem chtěl upozornit ve svém vystoupení. Chtěl jsem upozornit na to, že dle mého názoru je tady velký rozpor a značný rozdíl v důraze na tom, jak jednu skupinu obyvatel České republiky – to jsou živnostníci a drobní podnikatelé – neustále zatěžujeme dalšími a dalšími povinnostmi, které jim podnikání ztěžují, a na druhé straně druhou skupinu obyvatel, dlouhodobě nezaměstnané, nejsme ani schopni jim dát šanci, aby mohli například vykonávat veřejnou službu. A zatímco ti "první" nás nic nestojí, možná od některých nevybereme tolik, jak bychom vybrat měli, tak o druhou skupinu, která nepracuje a stojí nás dávky hmotné nouze, se nikdo nestará. To znamená jinými slovy, že se také může stát, že peníze, které vybereme navíc od těch, kteří pracují, dáme těm, kteří nepracují. A tak by to přece být nemělo.

Tolik ode mne zdůvodnění k tomu, co jsem říkal ve svém prvním vystoupení.