Zákon o zdravotních službách

20.04.2016

Praha, 22. schůze Senátu


Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (Tisk č. 234)

čas 17:09:39 - 17:19:34:

Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Já na úvod bych rád řekl, že mě mrzí, přestože tomu rozumím, té omluvě, že pan ministr nemůže být přítomen, protože skutečně ten zákon považuji za docela důležitý. Byl bych rád, kdyby tady pan ministr mohl být a případně na některé dotazy, které budou součástí mého vystoupení, mohl odpovědět.

Já na úvod bych chtěl říci, že si uvědomuji, že data o nás, o našich nemocích a problémech, které řešíme s lékaři, se již dnes evidují. Jsou k dispozici na různých zdravotních pojišťovnách. Chtěl bych říct, že z toho, že tomu tak je, obecně nemám žádnou radost. Protože to není věc, která by byla úplně bez rizika. Na druhé straně, když jsme si zvolili nějaký způsob zdravotní péče, který souvisí s tím, že je hrazena prostřednictvím zdravotních pojišťoven, tak je jasné, že ty zdravotní pojišťovny potřebují data, na základě kterých budou vyplácet peníze za provedené zdravotní úkony, a tudíž jakási evidence musí existovat. Těch zdravotních pojišťoven je celkem 7, ta data jsou tím pádem na sedmi místech, řekněme, v různém množství.

V tom je potom pravdou, když tady pan kolega Žaloudík říká, že se vlastně neděje nic jiného než to, že data, která už existují, se budou shromažďovat na jedno místo, budou se integrovat a budou tam současně s daty, tuším, z celkem 18 registrů. Budou tedy tím pádem na jednom místě lépe využitelná.

Na druhé straně, já si dovolím tvrdit, že tím, že ta data se soustředí na jedno místo, tak rozhodně ta chuť je využít, resp. zneužít se velmi zvýší. Vůbec si nejsem jistý tím, že to tvrzení, že když se o to bude starat jeden správce, tak to bude jistější a lépe zabezpečené. Protože zatímco kdyby moje data, která dneska spravuje VZP, unikla, tak první, co já udělám, tak skončím s tou pojišťovnou a půjdu k jiné. Nevím, s kým mám skončit, když moje data uniknou z Národního zdravotního informačního registru, nevím, kam mám jít, komu si mám stěžovat, jaké mám řešení té situace.

V tomto směru já se soustředěním dat o zdravotních problémech a zdravotních situacích všech občanů ČR na jednom místě, s tím, že ta data jsou vždy navázána ke konkrétnímu rodnému číslu, to znamená, ke konkrétnímu jedinci, mám problém. Mám s tím velký problém! Myslím si, že je skutečně na zvážení, zda ty výhody, které jsou s tím, že data budou na jednom místě, a tím pádem využitelná například pro to, abychom mohli lépe definovat, kde máme největší problémy v našem zdravotnictví, nebo jakým způsobem lze péči zefektivnit, jestli se nám to vůči ohrožení úniku těchto dat a zneužití těchto dat vyplatí.

Já tady vystupuji, nebo troufl jsem si vystoupit proto, že jsem byl osloven hned několika lékaři, nevím, zda se ke mně připojí také nějaký lékař, který je, řekněme, senátorem, nebo senátorkou, s tím, že oni tento krok, to znamená, soustředění všech těchto dat v Národním zdravotnickém informačním systému považují za další nabourání nebo hlubší nabourání Hippokratovy přísahy. Protože to, co přísahá lékař, aspoň jak já jsem měl možnost si to přečíst, je, že vše, co mu v důvěře jeho pacient nebo klient svěří, zůstane v tajnosti. Nebude nikomu nadále sdělováno. To, že dneska už v tomto smyslu Hippokratova přísaha je vlastně porušována tím, že ta data jsou hlášena zdravotním pojišťovnám, je věcí, která se mi může nelíbit, ale nevidím žádné jiné řešení, a tudíž jsem proti tomu nikdy veřejně nevystupoval.

To, že ale nyní dneska postupujeme dál a rozhodli jsme se všechna ta data soustředit na jedno místo, a tím je nabídnout, troufnu si říct, na stříbrném podnose všem těm, kteří by je někdy mohli potřebovat, nebo chtěli nějakým způsobem zneužít, nepovažuji za úplně bezproblémové nebo nerizikové, spíše naopak.

To znamená, já tady mám dotaz na pana ministra, jestli by mohl zaručit, zajistit, že k úniku těchto dat nedojde. Sám si dovolím odpovědět, že to nikdy žádný ministr z hlediska existence nějakých dat v digitální podobě zajistit nemůže. Těch příkladů jsou dneska ve světě minimálně desítky, jsou to třeba i úniky jmen agentů různých zemí apod. To znamená, v tomto smyslu jsem odpověděl za pana ministra.

Ta druhá věc, která by mě zajímala, je, jestli se někdo zabýval tím, zda by nebylo možné ta data v tom Národním zdravotním informačním systému aspoň anonymizovat tím způsobem, že by rodné číslo bylo nahrazeno jiným číslem, které vzniká na základě nějakého vzorce nebo nějakého mechanismu, který způsobí, že potom se dál s těmi daty bude pracovat jako s anonymizovanými daty. A to, co si myslím, že by lékaře mělo především zajímat, jsou agregované údaje, nikoliv údaje o jednotlivcích. Z tohoto důvodu mi není jasné, proč když se někdo rozhodl vytvořit Národní zdravotní informační systém, proč zároveň nenavrhl jakýsi způsob anonymizace, který by nebyl neprostupný nazpět, ale rozhodně by způsoboval, že pokud by někdo chtěl zjistit, kterého jednotlivce se ta data týkají, tak by to bylo možné, ale nebylo by to automatické v rámci práce s těmi daty.

O tom, že si rozhodně nemyslím, že úředník, který bude brát hrubého 20 – 25 tisíc korun, bude mít větší zájem na ochraně dat než ten, který dnes sedí na nějaké pojišťovně, jsem už mluvil. Mj. je tam i ten důvod, že zatímco pojišťovny mají důvod si chránit své klienty a pečovat o své klienty, tak jeden registr pro všechny občany ČR ten důvod mít nebude. Bude to skupina úředníků, která o ta data bude nějakým způsobem pečovat. Ta motivace dle mého názoru nemůže být taková, jako je to v případě těch zdravotních pojišťoven.

O tom, že něco jiného je mít oddělená data na více místech, v tomto případě na 7 pojišťovnách, a na jednom místě, v Národním zdravotnickém informačním systému, jsem již mluvil.

Takže tolik mé výhrady.

Já úplně na závěr si dovolím říct ještě jednu věc, která je nad rámec toho, co tady probíráme. Ale možná, že s tím souvisí. A to je, že v době budování reálného socialismu, což tady většina z nás pořád ještě pamatuje, jsme měli k dispozici úplně všechna data a úplně o všech. Dokonce se potom ta data používala k tomu, že se počítalo, kde a kolik je potřeba vybudovat benzinových pump. Používala se také pro to, kde je potřeba a kolik vybudovat pekáren, aby ty pekárny pekly jenom tolik rohlíků, kolik se skutečně v té dané době spotřebuje. A přestože tyto údaje byly k dispozici a přestože ti analytici a statistici, kteří žili v době socialismu, nebyli o nic horší z hlediska svých matematických a analytických schopností, než jsou ti dnešní, tak přesto ten socialismus jaksi tomu kapitalismu pořád nestačil. Hospodářsky zaostával. Takže zvažme, jestli skutečně to, že budeme mít dneska všechna data, dokonce navázána na konkrétní jednotlivce, je to, co skutečně povede k ráji na zemi a k tomu, že naše zdravotnictví se zásadním způsobem zlepší. Já o tom rozhodně přesvědčen nejsem. Naopak jsem přesvědčen o tom, že bychom bohatě vystačili s agregovanými daty, jenom kdybychom se více snažili a kdybychom více přemýšleli o tom, co již máme, místo toho, abychom budovali nové, robustní informační systémy.

Děkuji za pozornost.

čas 17:49:29 - 17:55:26:

Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, kolegové. Já chci jednak poděkovat, prostřednictvím pana předsedajícího, panu kolegovi Žaloudíkovi za to vysvětlení, za to přiznání, že se taky s těmi otázkami, se kterými se někteří potýkáme poprvé, on už potýkat nemusí, protože už poprvé má za sebou. S tím, že na druhé straně trošku mě mrzí, že zároveň říká, že vlastně ti, co nechtějí ten zákon, tak chtějí tmu. A ti, co chtějí zákon, tak chtějí světlo.

Tak bych to tedy osobně neviděl, ale myslím si, že je to minimálně vůči některým lékařům, ke kterým jsem teď zjistil, že patří paní kolegyně Dernerová, není fér. Protože moje vystoupení bylo motivováno skutečně tím, že mě navštívili hned minimálně dva lékaři, kteří mluvili velmi podobně jako paní kolegyně Dernerová. Mají problémy s tím, k čemu se zavázali, poté, co vystudovali nějakou lékařskou fakultu. Já to tady nechci zdržovat, ale mám to připravené a možná je dobré si to připomenout.

Je to Hippokratova přísaha, která v té úplně nejstarší podobě říká, že "cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti". To je v Hippokratově přísaze. A té nové, která je dneska uznávaná Světovou zdravotnickou organizací, je zase řečeno – "V okamžiku, kdy nastupuji profesionální lékařskou dráhu, zavazuji se slavnostně, že svůj život zasvětím službě lidstvu. Své učitele budu zachovávat v patřičné úctě a vděčnosti, své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně, zdraví mých pacientů bude mým nejpřednějším zájmem. Budu zachovávat v tajnosti vše, co mi důvěrně svěří. Všemi prostředky, které mi budou dostupné, budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského povolání", atd.

To znamená, já pořád vnímám to, že není úplně samozřejmé, že když lékař něco zjistí o svém pacientovi, že to předává a sděluje dál. Na druhé straně – a to opakuji – chápu, že pro pokrok lékařské vědy a pro pokrok organizace zdravotnictví a vůbec lepší efektivity léčby je potřeba mít k dispozici údaje, které lékaři zjistí v nějaké konsolidované integrované podobě, aby se potom z toho mohly dělat nějaké závěry, které pomůžou rozvoji toho oboru.

Tak je to všude. Ale přes všechno, co jsem tady slyšel, a vzhledem ke zkušenostem, které mám, nejsem přesvědčen o tom, že to vždy musí být provázeno u dané sekvence nebo řetězce konkrétních údajů i tou identifikací, tím spojením s konkrétním rodným číslem. Nevím, a nejsem tady od toho, abych řešil, jakým způsobem se má ta věc anonymizovat. Ale ta argumentace, že anonymizace není možná, nebo že by to byl zase dobrý byznys pro nějaké kodéry a dekodéry mi připadá hodně plochá, skoro bych řekl nedůstojná. Protože když umíme anonymizovat např. maturitní práce studentů, které posuzují učitelé, aniž by věděli, od koho ta práce je, tak neumět anonymizovat lékařské údaje o pacientech je zvláštní a řekl bych celkem docela pozoruhodné, pokud tímto máme argumentovat.

To znamená, já nepopírám to, že ten zákon má smysl. Samozřejmě že to je logické, že stát chce mít k dispozici údaje, aby mohl zlepšovat zdravotní péči a případně ji šetřit. Ale jít do toho tím způsobem, že na jedno místo pod konkrétním rodným číslem dám všechny údaje o člověku v České republice, které se týkají jeho zdravotního stavu a případně i ochoty někde dávat, nebo nedávat své orgány, případně kostní dřeň atd., bych řekl, že je minimálně naivní a nezodpovědné vůči tomu jedinci.

A ještě poslední věc na závěr. Já nevím, jak to je s dárci kostní dřeně apod. Ale očekával bych, že všichni tito lidé v jednotlivých registrech, před tím, než se stanou těmi evidovanými v tom registru, samozřejmě dávají nějaký souhlas s tím, že tomu tak je. V našem případě, v případě dat, která o nás jsou – a upozorňuji na to, že si uvědomuji, že tady ve zdravotních pojišťovnách – a nyní to bude i Národním zdravotním informačním systému, my žádný takový souhlas nedáváme. Já o tom aspoň nevím. A nikdo mi neřekl, že budu podepisovat to, že moje údaje mohou být v Národním zdravotnickém informačním systému. To znamená, ptám se, jestli se mě na to někdy někdo zeptá, jestli tam ty údaje mohou být, nebo nemohou být?

A poslední věc. To srovnávání údajů s veřejně činnými osobami, s politiky, bych řekl, že je hodně zavádějící. Každý, kdo vstupuje do politiky, tak ať chce, nebo nechce, tak musí počítat s tím, že se do určité míry stane veřejným majetkem a že o něm bude komunikováno jiným způsobem, než je zvyklý. Ale lidé, kteří do politiky nevstupují, nejsou veřejnými činiteli, by měli mít právo na to, aby se s jejich soukromými údaji postupovalo maximálně obezřetně a opatrně. A aby ochrana jejich osobních údajů nebyla porovnávána s ochranou osobních údajů veřejných činitelů.

To není fér, není to správné, naopak, řekl bych, že to je vůči těmto lidem velmi hrubý a nekorektní postup. Děkuji za pozornost.

Přílohy