Sebevědomí a pokora

„Češi s námi soucítí a pomáhají snad jako žádný jiný národ,“ to jsou slova mého kamaráda hejtmana Zakarpatské oblasti Ukrajiny Volodi Čubirka, která mi říkal v pátek do telefonu, aby mi následně poslal fotografie z rozbombardovaného Charkova. 

Ta slova, kterými nás Čechy a Česko Voloďa ocenil, nespadla z nebe, je za nimi nejen naše člověčenství, nýbrž také naše zkušenost a naše historie. Například z roku 1968 a roků po něm následujících. 

Na rozdíl od nás se Ukrajinci ruské agresi hrdinně brání. Ano já vím, Ukrajinci jsou v jiné situaci, než jsme byli my v srpnu1968. Ale ten kořistnický a děsivý scénář totalitní velmoci mi připadá stejný. Nechat se pozvat do cizí země, rychle obsadit, instalovat loutkovou vládu a dlouhodobě okupovat.

Ukrajina se však k překvapení Putina hrdinně brání a my cítíme a víme, že ji v tom nemůžeme nechat. Děkuji všem, kteří pomáháte. Ta spontánní podpora ukrajinského národa je obrovskou vzpruhou, posilou a nadějí pro Ukrajince i pro nás,pro naši budoucnost.

Když nyní přemýšlím o časech, které nás čekají, opět si vybavuji a dohledávám slova svatého Augustina, který před asi šestnácti sty léty okomentoval skutečnost, že lidé si často stěžují na zlou a obtížnou dobu následovně. Svatý Augustin pravil, že pokud budeme žít dobře, pak bude i naše doba dobrá a současně zdůraznil, že my jsme ta doba, a tedy jací jsme my, taková je doba.

Vzhledem k době, která je před námi a která nás čeká, bych rád poprosil, abychom tato slova vzali jako výzvu k posílení našeho sebevědomí.

Záleží totiž na našem sebevědomí a na našem přístupu, zda dokážeme i nadále udržet solidaritu a vzájemnou soudržnost, anebo zda začneme postupně podléhat těm, kteří již dnes zatím spíše slabě a nenápadně zasévají mezi nás první pochybnosti, zrnka nedůvěry, sobectví, závisti a třeba i nesnášenlivosti.

Jsem přesvědčen, že je před námi velká zkouška našeho sebevědomí a duchovní pokory. 

V naprosté většině v sobě máme totiž podvědomě zakódovánu prvotní péči o svoji rodinu a své nejbližší. I proto se často snažíme zejména v tomto směru napínat své síly, svoji podporu, péči a dobrodiní. Teprve potom zpravidla přichází na řadu ti ostatní. Nejsme vychováni tak, abychom jednoduše a bez problémů byli schopni přijímat nepohodu nebo nepohodlí. Zvláště ne v případech, kdy by se mohl zdát, že to celé způsobuje nebo způsobil někdo jiný a nikoliv my sami.

Tyto své vzorce chování a jednání dokážeme změnit v okamžiku, kdy je situace kritická, kdy někdo třeba i neznámý opravdu potřebuje naši pomoc, kdy jde o životy nebo o existenci. V těchto okamžicích aktuálního neštěstí si zpravidla vedeme velmi dobře. Platí to i dnes, kdy se ve velké většině k sobě navzájem i k ukrajinským uprchlým matkám a jejich dětem chováme báječně. Pomáháme a to někdy i na úkor sebe, svých nejbližších a svých osobních zájmů a preferencí.

Pro naši budoucnost je velmi důležité, aby nám naše ochota pomáhat a snášet nepohodlí vydržela alespoň částečně i pro dny všední. Abychom dokázali, že na to máme dostatek sebevědomí a pokory.

Zveřejněno 8. 3. 2022 v Jihlavských listech.