Úplně stačí, když nebudete věřit ničemu a nikomu

Na začátku dubna jsem se měl možnost se v rámci pravidelného setkání Kolegia Paměti národa zúčastnit zajímavé diskuse, které se zúčastnili klíčoví aktéři mediální scény: Sabina Slonková, Daniela Drtinová, Lenka Zlámalová a Michal Kubal.

Bylo pro mě velmi zajímavé poslouchat, jak vnímají známí redaktoři a komentátoři vývoj na naší mediální scéně. Spíše mezi řádky nebo přesněji řečeno mezi slovy se dalo vyčíst, že uvnitř naší mediální scény to v dnešní době docela vře. Pochopil jsem, že na naší mediální scéně jsou zase někteří nuceni bojovat se svým svědomím, profesní ctí a touhou po kariéře nebo úplně obyčejně se svými závazky a povinnostmi například finančně zajistit svoji rodinu nebo třeba sobě samému pracovní místo.

Nechci nikoho soudit ani odsuzovat. Celý článek píši především proto, že dnes možná více z nás přemýšlí o tom, čemu z toho, co slyšíme nebo čteme, můžeme nebo naopak nemáme věřit.

Michal Kubal při jedné odpovědi řekl, že jedním ze zásad dezinformační zpravodajské práce je zásada obrazně vyjádřená větou: „Nemusíte věřit Kremlu, úplně stačí, když nebudete věřit ničemu a nikomu.“

A tak začínám mít trochu pocit, jestli právě tomuto pocitu nezačínáme v Česku stále více propadat. Zda opravdu nemáme čím dál více tendenci nevěřit ničemu a nikomu. Jinými slovy, zda se příliš nezačínáme s důvěrou upínat k těm, kteří svoji kariéru zakládají na obecné nedůvěře v člověka a permanentní kontrole všeho a všech.

Osobně jsem přesvědčen, že to není dobrá cesta. I kdybych mohl, nikdy bych nechtěl své děti vychovávat způsobem, kdy bych sledoval každý jejich pohyb, každý jejich krok, každou jejich myšlenku.

Většina vztahů v našem životě je totiž založena na důvěře v toho druhého. Nikdy nebude možné všechny neustále sledovat, prověřovat a kontrolovat. Pokud se o to dnes někdo snaží, vydal se nesprávnou cestou a to přesto, že může hlavně zpočátku kolem sebe slyšet i docela silný potlesk.