Zdeněk Geist starší
Ve druhé polovině ledna nás opustil Zdeněk Geist starší, člověk, se kterým jsem se znal, se kterým jsem často spolupracoval, kterého jsem si vážil a vážím.
Člověk, o kterém jsem přesvědčen, že vykonal mnoho dobrého. Dovolím si tedy alespoň krátkou vzpomínku.
V době vzniku Kraje Vysočina v roce 2000 bylo Zdeňku Gestovi staršímu 70 let, a přesto díky své aktivitě patřil k prvním osobnostem, které mě jako tehdejšího náměstka hejtmana kontaktovaly a oslovily.
Měl jsem tak možnost se velmi rychle seznámit s osudem Zdeňka Geista, který v důsledku uvěznění svého otce Bohumila Geista v únoru 1948, po vykonstruovaném politickém procesu, nesměl jako politicky nespolehlivý dále studovat. Zdeňku Geistovi nebylo umožněno v roce 1949 složit maturitní zkoušku. V roce 1951 byl Zdeněk Geist povolán do základní vojenské služby a z důvodu své politické nespolehlivosti narukoval na převýchovu k PTP (Pomocné technické prapory). Narukoval k 60. Pomocnému technickému praporu do Svaté Dobrotivé, poté byl převelen k 55. Pomocnému technickému praporu jako havíř. Po propuštění ze služby v PTP v roce 1953 následně nuceně vykonával kopáčské práce, resp. dělnické práce. Maturitu si mohl dodělat až v roce 1969.
Zdeněk Geist se po vzniku Kraje Vysočina velmi aktivně zapojil do společenského života Vysočiny a to zejména v oblasti vysvětlování významu a důležitosti základních demokratických zásad, hodnot, principů a zachování historické paměti. Postupně jsem si zvykl, že pokud jsem na jakémkoliv setkání se Zdeňkem Geistem, musím počítat s tím, že ho bude v dobrém slova smyslu všude plno.
Neuvěřitelně aktivní, vytrvalý a přitom srdečný přístup Zdeňka Geista spojený s jeho organizačními schopnostmi a snahou pomoci se postarat o kolegy a část z nich aktivizovat za účelem pomoci se zachováním historické paměti se projevil i při založení jihlavské územní organizace PTP a při organizaci její činnosti.
Na nedávném posledním rozloučení se Zdeňkem Geistem starším na Ústředním hřbitově v Jihlavě řekl jeho syn také Zdeněk o svém tatínkovi, že na konci života zůstal jeho otec sice sám, ale nikoliv osamělý a že největším bohatstvím muže je jeho jméno.
Souhlasím a dodávám, že nejvíce jsem si na Zdeňkovi Geistovi starším kromě jeho péče o zachování naší historické paměti cenil jeho lidskosti, dobrosrdečnosti a shovívavosti. Čest jeho památce.
