Zprávy ze Senátu: Umíme dopočítávat do jedné?

Nevím jestli si na to někdo ze čtenářů tohoto článků ještě vzpomene. V roce 1995 napsal současný prezident Václav Klaus knihu s názvem „Dopočítávání do jedné“. Ne nechci psát o této knize ani o Václavu Klausovi.

Celý tento úvod píši kvůli tomu, že sousloví „dopočítávání do jedné“ se mi v poslední době již několikrát vybavilo při různých situacích, se kterými jsem se setkal a které se v různých úrovních týkají našeho života a naší budoucnosti.

V senátním výboru pro územní rozvoj nyní projednáváme představu Evropské komise o Energetickém plánu Evropské unie (EU) do roku 2050. Materiál, který má asi 20 stránek je velmi ambiciózní a předpokládá například, že do roku 2050 se emise skleníkových plynů v EU sníží oproti roku 1990 o 80 až 95 procent nebo že v roce 2050 budou obnovitelné zdroje energie zabezpečovat 55 procent spotřeby energie v EU. Dnes je to asi 10 procent. Proč o tom píši.

Kromě těchto velkých a na první pohled jistě chvályhodných a ambiciózních cílů se v materiálu nic nedočteme o tom, co snaha a realizaci těchto cílu v EU způsobí jinde ve světě – například v Číně, v Indii, v USA …, kde jsou a zřejmě ještě i dlouho budou emisní limity mnohem méně přísné než v EU. Nedočteme se nic o tom, zda náhodou tato snaha EU maximálně šetřit životní prostředí a primární zdroje energie nezpůsobí přesun části evropského kapitálu například do Číny nebo Indie a následně v těchto zemích díky těmto novým investicím nárůst emisí skleníkových plynů a spotřebu primárních zdrojů energie, který bude několikanásobně větší než to, co se ve stejné době v EU ušetří. Zkrátka si nejsem jistý, zda umíme nebo zda vůbec chceme dopočítávat do jedné. Žijeme společně v jednom světe, pokud chceme více pečovat o naši planetu musí se na tom podílet všichni. Jinak paradoxně se může stát, že nedosáhneme ničeho jiného než snížení evropské konkurenceschopnosti doprovázené navíc například celosvětovým navýšením emisí skleníkových plynů.

Druhý příklad nedopočítávání do jedné je ze současného života naší veřejné správy. Možná již někteří z Vás zaslechli, že Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci novelizace stavebního zákona připravuje omezení činnosti a možná do budoucna i rušení některých stavebních úřadů na menších městech a obcích. Hlavním argumentem plánovaných změn je omezená zastupitelnost, údajná vyšší chybovost a samozřejmě i ekonomické hledisko. Kdo z nás zná situaci na menších městech a obcích tak ví, že možnost samospráv nebo přímo občana se o svých stavebních a rozvojových záměrech a plánech poradit i s úředníky místně příslušného stavebního úřadu, kteří znají prostředí a historické vazby, je k nezaplacení. Ušetří se spoustu papírů, cest a často i zbytečných debat a sporů. Toto vše se samozřejmě neobjevuje v účetních a jiných kalkulacích Ministerstva pro místní rozvoj a z nich vycházejících záměrů na nové uspořádání stavebních úřadů. Dle mého názoru opět nedopočítáváme do jedné. Omezením činnosti malých stavebních úřadů stát možná ušetří a zároveň se i zbaví některých problémů, které mu vznikají v souvislosti s jejich existencí, ale samosprávy i samotný občan mnohem více prodělají. Jeden trochu ušetří, druhý dvakrát tolik ztratí.

Další, o čem bych mohl ve stejném duchu začít psát jsou změny na úřadech práce, ale to zase někdy příště.

Stručně řečeno dopočítávat do jedné znamená myslet a počítat v souvislostech, myslet nejen na sebe a uvědomit si, že každá koruna, kterou nepromyšleně ušetříme se nám může vrátit ve dvojnásobném výdaji někde úplně jinde.

Miloš Vystrčil, senátor