Žádosti prezidenta – ústavní soudci

čas 14:43:55 – 14:56:56:

Vážený pane předsedající, zástupce navrhovatele nevidím, vážený pane zpravodaji, vážení kandidáti na pozici ústavních soudkyň či soudců, dámy a pánové. Na začátku řeknu něco obecnějšího. Možná je dobré si to uvědomit předtím, než budeme rozhodovat.

Dnes žijeme ve svobodném a bezpečném světě, asi všichni chceme, aby to tak bylo i v budoucnu. Dělat dnes nějaká rozhodnutí nebo hodnotit činnost lidí před listopadem 1989, za doby socialismu a komunismu, je pro nás mnohem jednodušší, než když ta rozhodnutí, příp. ta hodnocení té situace museli dělat lidé, kteří v té době žili, kteří byli nositeli toho, co se kolem nich dělo, museli se s tím vypořádat.

Chci tím říct, že každý z nás, těch, co zažili období před rokem 1989, si z té minulosti nese nějakou zátěž. Někdo větší, někdo menší, my dnes kromě jiného také řekneme, jak my se stavíme k tomu, jak s tou zátěží do budoucnosti máme naložit. Jestli si ji poneseme dál, jestli ji budeme ignorovat, nebo jestli ji při tom rozhodování, které budeme dělat, vezmeme v potaz. Je to tak, že ta zátěž, kterou si mnozí z nás nesou do té budoucnosti, i do té současnosti, nás nějakým způsobem jako společnost a také jako jedince omezuje. Prostě jsou věci, které někteří, před rokem 1989 hodně činní a hodně aktivní, po roce 1989 zkrátka dělat nemohou. Dokonce na to máme i jakási osvědčení, říká se jim lustrační osvědčení, že to prostě dělat nejde, některé věci dělat nemohou. Zároveň máme každý uvnitř sebe něco, to nás potom zase opravňuje či neopravňuje, podle toho, jak k tomu přistupujeme, že některé věci ještě dělat můžeme a některé ne. Zde něco dělat můžeme, mohou rozhodovat někdy voliči, rozhodnou tak, že svobodně hlasují, nebo to rozhoduje v některých případech Senát. My dnes stojíme před tím, abychom si řekli, zda ti kandidáti na ústavní soudce, zejména co se týká pana soudce Roberta Fremra, mají zátěž takovou, kterou si přinesli z té minulosti, že to už není na to, aby byli ústavními soudci, někým, kdo je neodvolatelný, kdo rozhoduje tak, že už nad ním nikdo není, nebo aby byli, nebo aby nebyli. Každý to bude nějak hodnotit.

Pak je tady ta stránka druhá, která je v případě pana soudce Roberta Fremra, o kterém budu mluvit nejvíce, jednoznačná, a to je stránka té odbornosti. Tam žádné pochyby nejsou. Tam si myslím, že naprostá většina z nás uznává, že je málo větších odborníků na právo, než je pan soudce Fremr, že zejména v oblasti mezinárodního práva by bylo velmi dobré, kdyby takový soudce byl členem ústavního soudu. Je vynikající odborník. Ale my se bavíme o té zátěži, o té morální integritě, o tom, co je nebo není možné z hlediska toho, co jsme si přinesli z té minulosti.

Nemyslím si, na rozdíl od Václava Lásky, že je to rozhodování o tom, komu věřím. Podle mého názoru je to rozhodování o tom, zda mám nebo nemám pochybnosti, zda ta zátěž už není příliš velká. Není to ani o kritice toho člověka, není to ani o odsuzování toho člověka, je to jenom o tom, kam se vydáme dál, co ještě je přijatelné z hlediska fungování Ústavního soudu, co už pro nás přijatelné není. O tom se dle mého názoru budeme rozhodovat.

Souhlasím s tím, že bychom neměli si hrát na soudce a posuzovat, jestli někdo dobře nebo špatně rozhodoval v procesu z roku 1988. Ale co můžeme posuzovat, co je současné, je, jak se k tomu dnes staví, co dnes o těch věcech říká, jakým způsobem se připravil na jednání s námi z hlediska právě toho případu, který se týká jeho minulosti. Musím tady říct, že nemám z těch jednání úplně dobrý pocit, protože jsem se dozvěděl, že Otokar Motejl obhajoval pana Alexandra Ereta, následně jsem se dnes dozvěděl, že to tak není, že obhajoval pana Havelku. Je velmi pravděpodobné, že neobhajoval ani pana Havelku, ale že obhajoval paní Eretovou.

Já nevím, jestli to je zásadní věc z hlediska toho, koho obhajoval, nebo neobhajoval. Jenom mě překvapuje, že dochází i teď při jednání na plénu pořád ještě k tomu, že není jasné, co je z hlediska toho, kdo koho obhajoval, nebo ne, pravdou. A co tady ještě nezaznělo a co je důležité, je, že právě obhajoba Alexandra Ereta Otakarem Motejlem byla zmiňována proto, že potom jeho respekt k Robertu Fremrovi byl jedním z dokladů toho, že vše bylo v pořádku. A teď se ukazuje, že to nebylo tak, že on by byl obhájcem Alexandra Ereta. A znovu nehodnotím, jestli byl, nebo nebyl vinen. To znamená ten argument, že tady osobnost pana Otakara Motejla vlastně překrývá a dokladuje, že to všechno bylo v pořádku, najednou není, protože byl obhájcem někoho jiného. A je jedno, jestli to byl Havelka nebo paní Eretová. Takže to je jedna věc, kterou jsem chtěl říci a která je ze současnosti. Je to reakce toho kandidáta. Není to o tom, jak to tenkrát bylo.

Druhá věc, která je také ze současnosti, odpovědi na to, do jaké míry byla, nebo nebyla ta věc medializována. Do jaké míry se o tom vědělo, či nevědělo. A fakta říkají, že to je zkrátka tak, že byly v té době žádosti, existují v té době žádosti médií, aby mohla být přítomna procesů. A zase nehodnotím, jestli bylo rozhodnuto, bylo, nebylo dobře. Ale my jsme byli informováni, že to bylo standardní, že žádné takové speciální věci jako žádosti o účast médií a tak dále si kandidát nevybavuje. A když si to nevybavuje, tak je to možná pravda, ale pak já se ptám, když chci být ústavním soudcem, tak se na to slabé místo připravím, nebo nepřipravím? Připomenu si ty věci, nebo nepřipomenu? Nebo jak to je? Takže to je problém, který já v sobě cítím a s kterým se peru. A prostě nevím, co si o tom mám úplně myslet. A je to pro mě velmi komplikované.

A potom je tady ještě jedna věc, a my to děláme podle mě všichni, že když něco by mohlo být nepříjemné, tak to nechceme vědět. Odtlačujeme to od sebe a nechceme se tím zabývat. Mluvím o tom, jestli bylo, nebo nebylo možné, aby pan soudce Fremr přišel na to, že StB připravuje další a další důkazy, na základě kterých oni třeba i spravedlivě rozhodují, a připravuje je způsobem, který rozhodně není férový a je nepatřičný. A zdá se mi zase, a teď řeknu zase fakt, který existuje, že podklady k důkazním materiálům některé z nich měly razítko StB. To znamená, když někdo četl ty podklady, tak viděl to razítko StB. Což samozřejmě neznamená, že mám hned přemýšlet o tom, zda jsou podklady podvržené, jsou od StB a jsou vybojované, ale můžu o tom přemýšlet. A já chci, aby ústavní soudce přemýšlel o těchto věcech, nebo nepřemýšlel? Do budoucna. Aby se těmi věcmi zabýval, nebo nezabýval? To jsou otázky, které si kladu. To znamená, kladu si otázky, které se týkají současnosti, současných reakcí na to, co se stalo před 36 lety. Nesoudím to, co bylo před 36 lety. K tomu se necítím být oprávněn. Nesoudím, posuzuji reakce, které poslouchám dnes na ty věci. Dnes, jsou současné, jsou čerstvé. A z toho mi potom plyne nějaký obraz. A na základě toho obrazu se potom podle mého názoru budeme rozhodovat.

A ještě je důležité říci jednu věc, která také do toho obrazu patří. V roce 1985 pan soudce Robert Fremr rozhodl velmi férově a odvážně. A osvobodil člověka, který byl politicky nařčen a byly tendence. Udělal to v roce 1985. Pak přišel rok 1987 a 1989 a co se dál dělo, jsme slyšeli. Je to celé. Je to prostě komplikovaná věc. A to, jestli nám to nevadí, respektive jestli to vzbuzuje, nebo nevzbuzuje naši pochybnost, nebo jestli může, nebo nemůže takový člověk, který je spojen s těmito fakty, která jsem řekl, a s příběhem, který tu probíráme, být ústavním soudcem, nebo ne, to je to, o čem rozhodujeme. Není naším úkolem, abychom se zabývali něčím jiným. A je to o cestě, kterou si jako země dál zvolíme z hlediska stavby Ústavního soudu a toho, jak k němu budeme přistupovat. A bohužel je to tak, že zrovna dnes Robert Fremr je tou osobou, která k našemu rozhodování, co bude dál a jak se k tomu budeme stavět, přispívá tím, že je tou osobností, o které se dnes bavíme.

Takže tolik ode mě. Já za sebe znovu opakuji, že pochybnosti mám, že jsem přesvědčen, že by bylo dobré, kdybychom dostali jasné stanovisko a zhodnocení situace, která se týká soudního procesu z roku 1988 již v okamžiku, kdy jsme získávali podklady z prezidentské kanceláře. Velmi bych uvítal, kdyby kandidát na ústavního soudce Robert Fremr byl lépe připravený, když nám odpovídal, a nemusel měnit a opravovat svá vyjádření. A na závěr říkám, že mi to tedy vůbec neulehčil. A cítím Ústavní soud za tak důležitý, že jsem přesvědčen, že pokud pochybnosti nejsou rozptýleny a pokud se ukazuje, že skutečně některé věci byly jinak, než nám bylo řečeno, že je velmi obtížné potom takovému člověku dát důvěru v rámci jeho kandidatury na Ústavní soud. Ale je to na každém z vás. Prostě vážíme to a jak se kdo z vás rozhodne, je na vás.

A já děkuji, že jste mě vyslechli.