Kolona demonstrantů dorazila před Senát. Vystrčil jednal se zástupci Chcípl PES
9. 2. 2022
Zdeněk Geist starší
10. 2. 2022
Praha, 20. schůze Senátu
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 4/2022 Sb., a zákon č. 520/2021 Sb., o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19 (Tisk č. 198)
čas 16:51:43 – 17:14:54:
Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, já na úvod řeknu, že podle mě tady všichni víme, že budeme volit ze dvou špatných řešení. Jenom budeme hledat, které z těch dvou špatných řešení je lepší.
Na úvod zopakuji, protože si nejsem jistý, zda si to všichni, co nás poslouchají, uvědomují, zda třeba my to dostatečně vnímáme, to, v jaké se nacházíme situaci.
První věc, která je pravdou… Máme platný pandemický zákon, který skončí, jeho platnost a účinnost, 28. února. Žijeme v tzv. stavu pandemické pohotovosti, která byla vyhlášena někdy v březnu roku 2021 Poslaneckou sněmovnou, a to tím způsobem, že ten zákon schválila. Možnost zrušení nebo obnovení té pandemické pohotovosti je možné rovněž pouze opět usnesením Poslanecké sněmovny. Dále žijeme v době, která je epidemií, a to i podle definice, která se používá pro chřipkovou epidemii. Naposledy jsem se díval na grafy 7. února, bylo 2000 nakažených. Epidemie chřipková podle toho, co jsem si našel, nebudu si více hrát na lékaře, tomuto nerozumím, je 1400 až 1600 nakažených na 100 tisíc obyvatel. To jsem neřekl, na 100 tisíc obyvatel. To znamená, v současné době je u nás epidemie, protože tak to zkrátka je. My nevíme ještě, jak dlouho bude trvat. Jsou predikce, že to bude rychle klesat, jsou predikce, že tomu tak nemusí být.
Všichni chtějí, když se s námi baví, abychom měli více svobody, abychom měli méně omezení. Zároveň všichni chtějí, abychom měli více bezpečí a abychom více chránili své zdraví. Ono to úplně nejde dohromady, protože pokud chcete více ochrany zdraví a více bezpečí, potom máte zároveň méně svobody a více omezení. Jinak to nejde. My k tomu, abychom našli nějakou rovnováhu mezi tím bezpečím a svobodou, máme nástroje. V případě, že se jedná o zdravotní ohrožení, můžeme použít tři nástroje. První nástroj je zákon o bezpečnosti ČR a s ním související krizový zákon. Ten nám umožňuje vyhlásit nouzový stav, případně stav ohrožení nebo válečný stav. Je zajímavé, že přestože zákon o bezpečnosti ČR je dlouhodobě přijatý, tak se nikdo nebojíme, že někdo vyhlásí válečný stav. S tím pandemickým zákonem je to podobné. Přijatý pandemický zákon vůbec neznamená, že musí být vyhlášen stav pandemické pohotovosti. My ho vyhlášený máme z těch důvodů, že tady máme epidemii. Ten zákon se nazývá správně zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19. My ji tady máme, tu epidemii. Proto je pandemická pohotovost v tuto chvíli na místě. Nebyla na místě v době před půl rokem nebo před více měsíci, protože to jsme 2000 lidí nakažených denně neměli. Ale to není náš dnešní problém. Takže první nástroj, který máme, je zákon o bezpečnosti ČR a krizový zákon.
Druhý nástroj, který máme, je zákon o ochraně veřejného zdraví. Třetí nástroj, který máme, je pandemický zákon. Co je úkolem zákonodárce, zejména potom Senátu? Najít správnou míru toho, aby exekutiva mohla konat a zároveň aby neměla příliš velké pravomoci. To je náš úkol, tohle udělat.
Když vezmeme nouzový stav a vezmeme zákon o bezpečnosti ČR a vezmeme krizový zákon, pokud řekneme, že to považujeme za nejlepší řešení pro tu další dobu, protože něco budeme potřebovat, nevím, já nemám jinou možnost než věřit ministrovi zdravotnictví a odborníkům, že on neumí bez jednoho z těchto nástrojů, jeho využití, 14 dní v březnu fungovat, že prostě není schopen bezpečně zajistit provoz sociálních a zdravotnických zařízení. To jsou jeho slova. Já nejsem schopen bez jednoho z těch nástrojů, o kterém jsem mluvil, nebo bez jeho využití, schopen zajistit bezpečný provoz zdravotnických a sociálních zařízení. Dobře. Když se podíváme na zákon o bezpečnosti ČR a krizový zákon, budeme říkat, že ten nástroj, který má být použit, je nouzový stav, o kterém pan ministr říkal, že případně bude muset požádat, upozorňuji, že nouzový stav vyhlašuje vláda nebo premiér, následně mu to musí potvrdit vláda, může mu to zrušit Poslanecká sněmovna, s tím, že pokud tak neudělá, po 30 dnech dochází k prodloužení nebo ke zrušení. Upozorňuji, že tady je vláda na prvním místě. Co se může v nouzovém stavu stát? Neříkám, že to někdo udělá, ale kromě těch věcí, které jsou třeba potřeba po překonání pandemie, může být vyhlášen zákaz vycházení, může být uložena pracovní povinnost, může být zabaven majetek a použit k věcem, které jsou potřeba. To znamená, ten nouzový stav je dělo, něco obrovského, co se nemá používat v okamžiku, kdy je pandemie, protože umožňuje používat další a další nástroje. Je to příliš velký a mohutný a robustní nástroj, který umožňuje ještě jednu věc. S tou máme, někteří, své zkušenosti. To je, že se mohou dávat zakázky z ruky, bez výběrového řízení. Neříkám, že to někdo bude dělat, já jen říkám, že povinností zákonodárce je dávat takové nástroje exekutivě, aby nebyly nadbytečné, aby jí umožnily plnit svoji roli, zároveň aby ta možnost zneužití byla minimalizována.
Pak tady máme zákon o obraně, ochraně veřejného zdraví. To je zákon, který zase je takovou flintičkou, protože neumožňuje některé věci řešit, umožňuje dělat pouze lokální, podle nálezu Nejvyššího správního soudu, lokální opatření, umožňuje dělat některé věci, které jsou na hraně, jako například nařídit roušky a podobně, ale obecně spoustu věcí, které minulá vláda udělala, podle zákona o ochraně veřejného zdraví, následně správně Nejvyšší správní soud shodil.
Proto v nějaké době, před rokem zhruba, byl na základě diskuse mezi opozicí a koalicí připraven, nekvalitně připraven, pandemický zákon, aby tady bylo něco mezi dělem a flintičkou, něco, co je pro překonání té pandemie potřebné, ale zároveň to neumožňuje zakazovat vycházet z baráku, neumožňuje to dávat zakázky z ruky a podobně. Ten pandemický zákon byl přijat velmi narychlo, my s tím máme své zkušenosti. Má skončit jeho platnost a účinnost 28. února. My tady dnes jsme společně, jednáme o tom, zda ho máme novelizovat, přičemž v té novele je také kromě jiného napsáno, že jeho účinnost by byla posunuta až do 30. listopadu. Máme o tom tady velikou debatu, zda tak máme učinit nebo tak nemáme učinit.
Jaké vlastnosti má ten pandemický zákon? Jakou kontrolu umožňuje nebo ne? Komu je vláda odpovědná? Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. V okamžiku, kdy jde o bezpečí, v okamžiku, kdy jde o zdraví, v okamžiku, kdy jde o svobodu, by nad tím Poslanecká sněmovna měla mít maximální kontrolu, maximální možnou kontrolu, protože jí je vláda odpovědná, Poslanecké sněmovně. Zároveň pokud bude činěno nějaké rozhodnutí, které omezuje svobodu, nebo naopak je uděláno tak, aby zabezpečilo naše zdraví, tak by, pokud je to jen trochu možné, to neměl dělat jednotlivec. Ten pandemický zákon není dobrý, někteří říkali, že tam je spousta chyb. Ale tyto dvě věci on zabezpečuje. Není možné, aby pandemická pohotovost, která je jenom nástrojem, byla vyhlášena jinak než usnesením sněmovny. Není to možné. To první také bylo usnesení sněmovny. Tím, že schválila zákon. To je také usnesení sněmovny, schválení zákona. To znamená, není to možné. Zrovna tak jediná možnost přerušení je opět usnesení sněmovní. Vláda si to nemůže dělat sama, nemůže vyhlásit pandemickou pohotovost. Tady ta vláda říká, doufám, že to pan ministr ještě na konci zopakuje, že počítá s tím, že pandemickou pohotovost, pokud se nestane něco výjimečného, budou tomu odpovídat data, navrhne Poslanecké sněmovně zrušit v polovině března, zhruba tak asi. To je to, když se tak stane, tak jediný, kdo může pandemickou pohotovost potom vyhlásit, je Poslanecká sněmovna. A teď pozor. To mně nejvíc vadí. To je největší problém, který vzbudil tu obrovskou nevoli veřejnosti. My tady, a někteří z nás to tady teď dělali, počítáme s tím, že když je vyhlášena pandemická pohotovost, že vstupují v platnost všechna mimořádná opatření. To není pravda. Při vyhlášení pandemické pohotovosti usnesením sněmovny nevstupuje v platnost ani jedno mimořádné opatření. Ani jedno! Ještě jednou pro veřejnost, ani jedno! To, jestli se tak stane, rozhodne buď ministerstvo, nebo hygiena.
A teď ta druhá věc, jestli to může udělat individuálně nebo nemůže… Vážení přátelé, na rozdíl od zákona o ochraně zdraví a na rozdíl od nouzového stavu to v tomto případě ministr bez předchozího souhlasu vlády a hygiena bez předchozího souhlasu ministerstva zdravotnictví a souhlasu vlády udělat nemůže. Nemůže! Jinými slovy, obě dvě kontroly, které jsou důležité pro to, aby tady bylo co možná nejvíc svobody, co možná nejlepší jistota toho, že to nikdo nebude zneužívat, jsou v pandemickém zákoně při těch ostatních chybách, já o tom ještě budu mluvit, a to je, že se nedá pandemická pohotovost vyhlásit jinak než usnesením Poslanecké sněmovny, že není možné to rozhodnutí o nějakém mimořádném opatření udělat jinak než se souhlasem celé vlády. Nejde to prostě jinak! To se musí změnit a musí říct… Musíme to všude říkat. Prosím média, aby to všude psala, že to nejde jinak. Vyhlášení pandemické pohotovosti neznamená, že jsou přijata všechna mimořádná opatření. Znamená to jedinou věc, že je možné ji vyhlásit. To jsou prostě zásadní věci, které tady byly zkresleny, protože my jsme mlčeli, že vláda mlčela. Té to tedy velmi kladu za vinu. Komunikaci naprosto nezvládla. Dostala nás do neuvěřitelně šílené situace! V šílené situaci už byli poslanci. Už poslanci! A my jsme ve velmi podobné.
To je situace, ve které se nacházíme. Teď je otázka, co s tím.
Jedna možnost je, že řekneme, jo, je to špatně, tak to zamítneme. Určitě to bude tak, že potom ministerstvo a všichni budou dělat všechno pro to, aby ke katastrofě nedošlo, aby prostě nemocnice fungovaly, sociální zařízení fungovala, ona určitě nějak fungovat budou. Pan ministr požádá o nouzový stav a mezitím to budeme všichni nějak, jak to umíme v Česku, prostě bastlit, aby to fungovalo, ti lidé budou porušovat předpisy, budou chodit do práce, ty sestřičky, ti zdravotníci, budou ti sociální pracovníci pracovat. Nenechají ty lidi na holičkách. Bude to prostě fungovat. Ne že nebude. Ale nebude to proto, že to bez toho mohlo fungovat, ale proto, že to prostě jinak nejde. Tak to bude.
To znamená, jedna možnost je, že to odhodíme, že se tím nebudeme zabývat, druhá možnost je, že zavřeme oči, nebo já o tom ještě potom budu mluvit, řekneme, vážená vládo, tohle je poslední varování, pane ministře a milá vládo, pane premiére, to je poslední varování, kdy my ještě naposledy říkáme, že přestože se chováte způsobem, který je naprosto nepřijatelný pro jakýkoliv rozumný legislativní proces, tak my vzhledem k té situaci, ve které se nacházíme, to jsme ještě jednou, naposledy, schopni, někteří, třeba překousnout. Vím, že nebudou všichni, já rozhodně chápu všechny, kteří to neudělají, chápu to, protože já sám toho mám taky plné zuby. Plné zuby! Pane ministře, plné zuby! Tohle prostě není možné, takhle se chovat v Poslanecké sněmovně a takhle se chovat k Senátu. To prostě není slušné chování. To není věc, kterou si zasloužíme. To, že k tomu takto přistupujeme, ještě je, řekl bych, velmi solidní. Nedivím se některým mým kolegům, že toho mají nad hlavu a že říkají věci, které jsou normálně z jejich úst málokdy slyšet.
To je k tomu. Takže vlastně když to celé shrnu, ta debata je jenom dneska, nebo zejména, o naší důvěře ve stát. Ti lidé, co demonstrují venku, jak jsem s nimi mohl mluvit, tak v podstatě, a to je velký problém, tu důvěru ve stát ztratili. Oni už ji prostě nemají. Oni tomu, že nebudou použita všechna mimořádná opatření, nevěří. Oni absolutně počítají s tím, že všechno bude použito. Je možná v podstatě jednodušší, a nedivím se tomu, neříkám to vůbec pejorativně, že někteří z nás mají tendenci se k tomu taky připojit. My taky nevěříme. Jsme na stejné lodi, tak je to bezvadné. Na nás se nezlobte. Nebo řekneme: My vám přece jen ještě jednou uvěříme, že tentokrát už to bude vypadat jinak, a potom ale se dostaneme do protivky, která nebude pro někoho příjemná, ale já mám pocit, že když to někdo z nás tady udělá, tak si nejsem jistý, že ta vláda, pane premiére, to dostatečně vnímá, že to prostě vůbec není jednoduché, postavit se do situace, kdy obhajujeme věci, které nebyly řádně diskutované a které obsahují chyby. Ty chyby tam jsou. Byl jsem upozorněn na ty věci, které tady už několikrát zazněly, že oni by rádi věděli, já se tomu nedivím, kdy tedy bude vyhlašována ta pandemická pohotovost… Proč tam není nějaký pandemický práh, nebo epidemický práh, kdy by se poznalo, kdy to udělám a kdy ne? My prostě jsme v naprosté nejistotě. Nevíme, kdy to udělat a kdy ne. My se bojíme vaší svévole. Proč to tam není? Ptají se na to přednostní projednávání soudního přezkumu. Říkají: Dobře, tak se vyhlásí mimořádné opatření, my se obrátíme k soudnímu přezkumu, to mimořádné opatření bude zrušeno, i když bude nahrazeno nějakým jiným, tak to potom, to přednostní, pokračuje, již nebude nahrazeno, tak to vypadá. Ale já jsem přišel o finanční prostředky. Já jsem přišel o majetek. Najednou se dostávám do nepřednostního projednávání. A než to dopadne, zkrachuji. To ti lidé říkají. Nemůžu říct, že nemají pravdu. Nemůžu říct, že nemají pravdu!
Ale je to něco za něco. Proto je to obojí špatně. Takže ten problém tady je. A ti lidé, co to říkají, mají pravdu. A je potřeba to tak brát. A je jenom otázkou, jestli přes to všechno, že tam tyhle ty chyby jsou, neřekneme – dobrý, tak my vám věříme. Pandemická pohotovost, pokud bude, bude zrušená k polovině března. A pokud nějaké mimořádné opatření budete zavádět, tak opravdu jenom minimálně. A já si zase myslím, že je to logické, že by tato vláda měla chtít zavádět co nejméně těch mimořádných opatření. Je to logické. A to už tady říkal tuším Zdeněk Nytra. Jako přemýšlet o opaku je celý nesmysl. Protože kdyby to mělo být opačně, tak pro vládu by bylo nejlepší mít nouzový stav. Tam má největší náboje, co by mohla udělat, kdyby chtěla někoho trestat, získat nějaké vlastnosti atd. To znamená, je to v této podobě, a já bych prosil, abychom třeba taky o tom takhle dokázali přemýšlet. Pak tady to, co říkal pan senátor Žaloudík, že vlastně on má pocit, že lidé se dneska bojí více státu než toho viru. A to je přesně výsledek toho, jak to tady v minulosti vypadalo. Tady ještě mám pro pana senátora, jsem mu to dal podrobněji, pro vás ostatní, a zejména pro veřejnost, protože on taky tady o tom veřejně mluvil, skutečně to není tak, že by Senát říkal, jak má být hlídán a kdo ho má střežit a kolik tam má být policistů. To není naše věc. To je věc policie. A podle mých informací k tomu přistupuje velmi zodpovědně. To, co je v našich možnostech, a to si každý řekněte, co jste udělali, nebo neudělali, nebo chtěli, nebo nechtěli udělat, je, že my, ani jeden ze senátorů, nemá žádný problém a má právo si do Senátu kohokoliv pozvat, s kým chce jednat o tom, jak to on cítí, co si myslí, jestli schválit, nebo neschválit. Někdo to dělá, někdo to nedělá. Ale je to možnost každého z nás. Aby se s tím člověkem, s těmi lidmi, se kterými se chce vidět, v Senátu setkal. Stačí, když to zjednoduším, když se za ně zaručí. Nic k tomu dalšího říkat nechci. Pak tady ještě jedna poznámka, která tady zaznělo úplně v tom úvodním projevu. Prosím pěkně, já si fakt myslím, že my nemůžeme dělat nebo nemůže být hlavním kritériem, jestli je ta naše práce správná a jestli naše práce je kvalitní, jestli jsme, nebo nejsme slavní. Fakt to nemůže být kritérium. Jestli ten politik je, nebo není slavný, jak tady pan ministr mohl být slavný. Jako to tak není dobře. Prostě jestli to děláme, nebo neděláme správně. To je to kritérium. A ne to, jestli jsme, nebo nejsme slavní. To si myslím, že je taky potřeba říci. No a úplně na závěr vlastně to rozhodování je velmi jednoduché. Je o tom, jestli jsme ochotní ještě uvěřit této vládě, že to, co říká pan ministr, myslí vážně, že skutečně ty věci, které tady přednesl, jsou tak akutní, jak on říká, a jestli ještě jednou my tím pádem pro ten zákon zvedneme ruku, abychom té vládě s možností dělat potřebná opatření, a zároveň s možností maximální kontroly Poslaneckou sněmovnou a minimálním počtem nadbytečným kompetencí, tu důvěru dali, nebo nikoliv. S tím, že pokud tomu tak nebude, tak ti, co budou hlasovat pro, tak samozřejmě na to doplatí. A budou z toho nějakým způsobem poučeni. Jestli jim to k něčemu bude, nebo ne, to je jejich věc. Ti, co budou hlasovat proti, tak na to nedoplatí. V tomto smyslu opravdu si myslím, že je v pořádku, když pan ministr říká – ale já nemůžu jinak, než vám říci, co bude, když budete pro, a co bude, když nebudete pro. To není žádné vydírání, to se na mě nezlobte. Každý z nás přece přemýšlí tak, že říká – když něco udělám, tak se stane tohle, a když něco neudělám, tak se stane tohle. To bych se pana ministra chtěl zastat. A já za sebe říkám, že já v tuto chvíli jsem se rozhodl, po těch dlouhých diskusích s panem ministrem, že ode mě tentokrát vláda, a tím pádem ten zákon, ještě důvěru dostane. S tím, že samozřejmě pokud by se ukázalo, že jsem udělal chybu, tak to bude pro mě poučení. A jsou tady nějaké další možnosti, které ale si uvědomuji, že nejsou příliš velké. Děkuji za pozornost.
