Zákon o ochraně veřejného zdraví

čas 12:02:19 – 12:15:23:

Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, vážení hosté. Já vystupuji pro to, abych možná z mého osobního pohledu trošku více zdůvodnil, proč jsem hlasoval na výboru pro územní rozvoj a veřejnou správu pro zamítnutí tohoto návrhu zákona. Kromě věcných chyb a nedostatků, které zákon obsahuje je tady ještě další problém, a to je způsob, jakým zákon projednáváme a způsob, jakým byl zpracován a předložen z hlediska, řekněme poctivosti odvedené práce.

Prvně začnu u nás, a to bychom si měli přiznat a možná bychom s tím měli něco udělat. A to jsou dvě věci. My jsme zákon dostali z Poslanecké sněmovny 2. června s tím, že dnes je 17. nebo 18. června a my ho už projednáváme. Tak jsme to udělali, bylo to naše rozhodnutí, byť jsme měli třicet dní, tak jsme využili, řekněme patnácti nebo šestnácti dní. Z nějakých důvodů, které vychází z nějakých zvyků, které tady dodržujeme. Na druhé straně je to tak. Určitě platí a to bych řekl, že by pro nás mělo být velkou výzvou, že všechno by se nám lépe řešilo, pokud bychom měli dní šedesát.

Druhá věc, která s tím souvisí a já jsem na ní několikrát upozorňoval a po každé jsem se zapřel a na plénu jsem to nikdy neříkal. Ale je úplně absurdní, jak jsem zjistil, že jednotlivá ministerstva a máme jich asi osmnáct, jednotliví senátoři nebo senátorské kluby, dále potom Senát jako takový, prostřednictvím organizačních výborů. A já předpokládám, že i Poslanecká sněmovna a možná i vláda si pro jednání Senátu dělají to samé. A to je, že si připravují text s vyznačením změn toho, jak změnila zákon, který je předkládán vláda a potom toho, jak se zákon změnil ve Sněmovně.

Je to úplně absurdní, že po patnácti letech fungování Senátu, my nemáme k dispozici pro jednání Senátu jeden oficiální text, kde by byly vyznačeny změny, které navrhovala vláda a šlo to tak do Poslanecké sněmovny. A jinou barvou, když jsme v digitálním věku potom nedostaneme doplněné změny, které provedla Sněmovna. Takže my všichni tady pořád dokola běháme, chodíme, prosíme, bavíme se s Ministerstvem zdravotnictví, životního prostředí, mezi s sebou atd., co vlastně jsou ty změny a kde byly provedeny, co navrhoval ministr zdravotnictví, co navrhoval výbor ve Sněmovně, jeden, druhý, třetí. Co vlastně prošlo a co neprošlo. Všechno by to bylo lacinější, všechno by to bylo jen méně byrokratické. My o tom tady všichni z tohoto pultíku mluvíme, jak je to strašně potřeba a ta věc, která se týká přímo nás, Senátu, Poslanecké sněmovny a ministerstev a vlády, nefunguje. Já jsem to několikrát psal panu kancléři, upozorňoval jsem na to pana předsedu Senátu a dále už dneska se omlouvám, už to říkám tady na veřejnosti, protože to, že s tím nikdo nedokáže nic udělat, protože nikdo ve své kolonce na to nemá peníze je absurdní situace a je obrazem této republiky.

Teď k věcem, které se týkají přímo zákona nebo dalších věcí. To, že Poslanecké sněmovně bylo předloženo 24 pozměňovacích návrhů jednotlivými poslanci a následně byly některé přijaté, následně byly některé podpořeny ministerstvem, podle mého názoru a nezlobte se na mě za to, pane ministře, je dokladem prostě špatné práce ministerstva. Čtyřicet tři, tedy dobře, ale já jsem našel 25 podání tak, jak byly mně vydány, takže pokud je jich ještě více.

Já si myslím, že to prostě není možné, aby jsme se vrátili k tomu, co kdysi řekl pan bývalý poslanec Bárta, že jakoby vláda je jenom podvozek, která doveze zákon do Poslanecké sněmovny a my ho tady doděláme. A jestli takto chce vláda pracovat, že vlastně pracovat nebude a nechá to na poslancích, tak to potom vypadá takhle. A my tady přijdeme a teď to máme opravit. My většinou máme tendenci v Senátu věci opravovat a chovat se nějak smířlivě, ale zrovna tento zákon je příkladem, kdy já jsem došel k názoru a byla nás z těch přítomných na výboru většina, že už to prostě nejde. A že ta hladina už přetekla. Prostě není možné pořád, aby takto nepoctivě, takto neprofesionálně odvedená práce se děla na úrovni ministerstva, Poslanecké sněmovny a pak nám to někdo hodil do Senátu. My to trochu opravíme, ne úplně a pak jsme tedy těmi viníky. Nakonec, protože to prošlo i tím Senátem.

Takže já nevím, jestli dneska neuděláme něco jiného. Možná to nezamítneme, ale kdyby aspoň tam zůstal nějaký výchovný efekt. Mimochodem teď mluvím asi na hladině, hlasitost moje je teď asi šedesát decibelů, jo, možná pětašedesát decibelů. Jinak ta vrtačka, o které mluvil Jarda Kubera z blízkosti asi sto decibelů.

Takže prostě si myslím, že by se tohle mělo změnit a měly by věci v Senátu být postupovány v jiné podobě a v tomto směru já musím říci, že tato vláda zatím překonává všechno, co jsem zažil.

To tedy musím říci opravdu. To, jak se sem chodí teď a co tady všechno my musíme spolknout, aby vůbec republika mohla fungovat, jak jsme vždycky ubezpečováni o tom, že když to neschválíme, že všechno přestane fungovat. Je skutečně za mých pět let v Senátu zatím nejhlubší zážitek. Takže to jsou věci, které zdánlivě s tím zákonem přímo nesouvisí, ale já jsem toho využil a řekl jsem je teď a řekl bych, že platí hodně obecně. Že to není právě o Ministerstvu zdravotnictví a jenom o projednávání tohoto zákona.

Druhá věc, která teď je jsou problémy, které my tady řešíme. My tady řešíme dva problémy. Jeden se týká hluku a druhý očkování. Řeknu na ně obecný názor. V případě očkování, jako mnozí z nás jsem absolvoval desítky setkání a z naprosté většiny jsem měl pocit, že kdyby se s matkami, zejména to byly matky, někdo bavil a pokoušel se s nimi rozumně domluvit na tom třeba když bude nějaký negativní účinek očkování, že bude možné se nějak dál bavit, jak se bude postupovat. Zastaví se to, počká se, že je možné, se domluvit. Že normálně by nějaká možnost, jak by to celé mohlo být upraveno, kdyby v podstatě naprostá většina byla spokojená je nalezitelná. Bylo by to možné. Nestalo se tak a my tady v Senátu máme návrh paní místopředsedkyně Horské, který není ideální, ale vzhledem k tomu, jak to bylo předtím odpracováno, mnohým z nás nezbývá, než pro něj hlasovat.

Protože to, co předložilo ministerstvo zdravotnictví, nám připadá tak arogantní a tak málo vykomunikované, že jiné možnosti nemáme, byť obecně jsme pro, aby se očkovalo a jsme pro to, aby proočkovanost neklesla pod 95 %.

Můj pocit je takový, že díky přístupu a práci, kterou odvedl předkladatel, prostě nakonec je to tak, že v uvozovkách, omlouvám se – prostřednictvím pana předsedajícího – paní místopředsedkyni, že nakonec musíme to, co odvedl amatér, paní místopředsedkyně Horská, schvalovat nebo hlasovat pro to aspoň někteří, protože se nám zdá, že je to pořád lepší, než to, co nám bylo předloženo.

Co se týká oblasti hluku. Musím říct, že paní kolegyně Seitlová, dle mého názoru, odvedla velmi poctivou práci. S tím, že ji zabarvila do té podoby, která je jí nejbližší, což je logické. Dělá to každý z nás.

V tomto případě bych zmínil dvě věci, které mně tam velmi vadí, a pokud bychom se dostali do podrobné rozpravy, tak ač jsem ideově trošku jinak zaměřen, tak bych se velmi přimlouval za to, abychom je akceptovali.

Ještě udělám jednu odbočku. Upozorňuji na to, že jak je manipulováno s pojmy zvuk a hluk v tomhle zákoně, tak se absolutně učí od toho, jak se děti učí ve škole. Protože zvuk se dělí na tóny čili hudbu, a potom hluk – tady se to všechno dělí a řeší jinak. Kdyby to četl nějaký školák, vůbec by tomu nerozuměl, jak se dneska s těmi pojmy zachází. Ale to v zákonech někdy tak bývá…

Teď nazpátek. První problém je to, že je tady jakýsi zájem, který je logický. Aby ve venkovním prostoru hudební produkce nebyla považována za hluk. To je bezvadné. Akorát tam vznikají některé problémy. První problém je ten, že když to potom nebude hluk, tak pro to neplatí žádné limity. Když pro to neplatí žádné limity, tak co se týče doby – mimo dobu nočního klidu – tak to potom znamená, že by hudební produkce venkovní mohla jít teoreticky celý den – mimo nočního klidu – jakkoliv hlasitě. A nebyl by na to žádný limit. Samozřejmě by se to dalo asi nějak řešit pomocí nějakého občanskoprávního sporu, policie by mohla přijet, ale měla by obrovský problém. Co by se dělo v případě nočního klidu, je hrozně těžké, protože vyhláška říká, že můžeme udělat určité úpravy vůči produkci pouze v případě, když jde o hluk. Tohle by nebyl hluk. To znamená, zase by se to muselo znovu řešit, a noční klid by nebyl úplně jednoduše řešitelný. I tam by byl velký problém, co s tím udělat Jak to ve vyhlášce popsat atd. Každá obec by vlastně musela přijmout fyzika anebo někoho, kdo tomu rozumí, aby to ve vyhlášce nějak upravil. Nebo by tady vznikla nějaká firma, která by to pro všechny obce dělala.

Myslím si, na druhé straně, já to řeknu, to vzniklo proto, že v okamžiku, kdy máme třeba pouť na náměstí, tak je samozřejmé, že i v nočních hodinách je tam větší hlasitost než 70 – 80 decibelů, což je samozřejmě nepřípustné. A potom jeden člověk v obci může zastavit. pouť. Trošku nebo nějakým způsobem to řeší návrh paní senátorky Seitlové. S tím, že upozorňuji, že paní Seitlová velmi věří potom tomu, kdo bude pořizovat podzákonný právní předpis, protože ten nevím, jak bude popisovat co je a co není jednorázovou akcí přiměřené délky, nebo jak to je tam napsáno. Jdeme do nějakého rizika. Do toho rizika jdeme zase. protože na to někdo, když připravoval zákon, nemyslel. Někdo, kdo je za to placený a kdo to měl vymyslet tak, aby problém odstranil a nemusela to vymýšlet, omlouvám se za to „nějaká senátorka s někým dalším“… Kteří si to zase samozřejmě politicky zabarví.

Druhý problém je prolomení soukromí a nedotknutelnosti soukromí. Tam to pan senátorka včetně citace řekla. Tam si myslím, že není možné, aby kvůli pátrání po tom, zda byl nebo nebyl učiněn přestupek a v nějaké podobě, někdo vnikal do našeho bytu a hledal tam kladivo, kterým jsme tloukli do stěny, abychom mohli pověsit obraz. Myslím, že to není možné. Samozřejmě, budeme stokrát přesvědčováni, že toto nehrozí, že se toto nemůže stát. Ale v podstatě při striktním výkladu toho, co je napsáno v zákona, to možné je. Tolik ode mě k věcem. Omlouvám se, že jsem debatu protáhl. Jenom bych chtěl upozornit, že pokud bychom svou práci považovali za duševně hodně náročnou, tak jsem zřejmě zákon porušil, protože jsem mluvil hlasitěji, než je 50 decibelů. Pokud by naše práce byla jenom rutinní prací, duševní, tak stačí potom hranice 60 decibelů. Děkuji za pozornost.