Zákon o veřejných zakázkách

čas 11:08:49 – 11:18:46:

Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové. Já si nakonec dovolím také pár slov k zákonu, který projednáváme.

Ta první věc, která tady ještě nezazněla úplně naplno je, že vlastně toto projednávání je důkazem toho, že předchozí zákon tzv. transparentní novela selhala. On to tady už trochu říkal pan kolega Čunek, ale já bych byl velmi rád, abychom si to uvědomili, že vlastně tím, jak jsme v nějakém okamžiku podlehli tomu, že je potřeba všechno, všude a o všem vědět, tak jsme se obklíčili hodnotícími komisemi a oponentními posudky a všemi dalšími věcmi. A výsledkem toho bylo, že jsme se, když ne zcela, tak minimálně z velké části jako hospodářství z hlediska zadávání veřejných zakázek znehybněli. A já bych byl rád, abychom si to vzali jako poučení pro jiné zákony, které tady budeme projednávat, jako je například zákon o registru smluv, nebo zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu apod., kdy také mám obavu, abychom v návalu boje za transparentnost také neznehybněli a neukázalo se vlastně, že to není žádný boj za transparentnost, ale že to je prostě vláda úředníků a vláda byrokratů a potom vláda různých šikulů, kteří si jediní v těchto problémech a v různých komplikacích, které přinášejí stále další, další zákony, orientují, a tím si z nás – teď mluvím jako komunální politik a řekněme i krajský politik – v podstatě dělají rukojmí.

Protože dneska zastupitel nebo starosta – díky složitosti právních předpisů – je už jenom rukojmím nějakých organizací a nějakých firem, které si musí najímat na to, aby vůbec zúřadoval například v tomto případě veřejnou zakázku. V jiném okamžiku to bude zveřejňování smluv, v jiném okamžiku to bude, já nevím, úřadování ohledně nějakých kontrolních auditů atd.

Takže to je ta první věc, kterou jsem chtěl říci. Vezměme tento zákon a jeho rozvolňování jako poučení pro ostatní zákony, které tady budeme probírat.

Druhá věc je, že to, že tady zákon probíráme je velký úspěch Senátu, neboť asi si většina z vás pamatuje, že my jsme v zákonných opatřeních buď odkládali anebo rušili věci, které dneska jsou v zákoně navrhovány, tzn., my jsme předešli svým zákonným opatřením to, co je rozumné, a myslím si, že je potřeba to tady nechat zaznít, že my jsme viděli dopředu, a já jsem rád, že dneska MMR se novelou hlásí k věcem, o kterých jsem mluvil. Ať jsou to oponentní posudky hodnotící komise a nevidím, že by tady byl nějaký problém i s navýšením limitů, které jsme rovněž prosadili. Takže si myslím, že to stojí za to tady zopakovat a říci, že to bylo vlastně naše zákonné opatření, které mnohé, co tady dneska máme schvalovat, již prosadilo, byť třeba s odkladným účinkem.

A teď třetí věc, kvůli které jsem se přihlásil z největších důvodů, nebo jsem to považoval za nejdůležitější, a to je debata o vícepracích a méněpracích a o tom, kdo bude nebo nebude měnit předmět zakázky atd.

První věc, abychom si uvědomili, o čem se bavíme. My se bavíme o tom, že když probíhá zakázka, tak v nějakém okamžiku, pokud je potřeba udělat něco, co v podmínkách nebo v zadání zakázky nebylo, aby to bylo možné udělat ihned, a aby to, pokud možno, bylo možné tak, aby zadavatel to mohl zadat tzv. z ruky.

Paní ministryně tady říkala, že pokud připustíme sčítání víceprací a méněprací, tak hrozí změna předmětu zakázky. Nevím, jestli ti, co paní ministryni toto říkali, si přečetli zákon, protože v zákoně je napsáno, teď budu mluvit o věcech, o kterých se my bavíme. Dodatečné stavební práce nebo dodatečné služby, které nebyly obsaženy v původních zadávacích podmínkách a jejich potřeba vznikla v důsledku okolností, které zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl předvídat a tyto dodatečné stavební práce jsou nezbytné pro provedení původních – paní ministryně – původních stavebních prací, nebo pro poskytnutí původních služeb, a to za předpokladu, že – a tak dále a tak dále. Přečtu ještě jednu větu. Jinými slovy, pokud vy zadáváte nějaké dodatečné stavební práce, nebo dodatečné služby, tak to musí ze zákona takové, které jsou nezbytné pro provedení původních stavebních prací nebo původních služeb. Nedovedu si představit, že by v tom okamžiku někdo měnil – a nevím jak – předmět zakázky.

Já to nechápu a pokud by to udělal, tak podle mého názoru musí porušit zákon. Další věta, která je v tom zákoně – služby zcela nezbytné pro dokončení předmětů původní veřejné zakázky, jako neuvěřitelné, jak vznikla tato myšlenková konstrukce, která je nám tady předkládána, že je to maximální a veliká hrozba, protože zákon, v jiných částech na to, aby se toto nedělo, myslí, a té argumentaci, která tady zazněla, v tomto smyslu vůbec nerozumím.

Teď sčítání a odčítání. Pokud máte nějaké méněpráce, tak to funguje tak, že se nebudou realizovat některé věci, které jsou v zadávacích podmínkách. Pokud se tak děje, tak se musí uzavřít dodatek ke smlouvě a v dodatku ke smlouvě je napsáno, které práce, které byly v zadávacích podmínkách, se nebudou realizovat, v jaké jsou ceně, a to je ta cena méněprací. A je tam daná v dodatku ke smlouvě. Potom vznikají vícepráce. Vícepráce vznikají tak, že je normální výběrové řízení, byť je v zadávacím řízení bez uveřejnění. Výběrové řízení samozřejmě je podloženo normální smlouvou s dodavatelem, byť je to smlouva na dodatečné práce – a v té smlouvě je zase napsána cena, kolik budou tvořit dodatečné stavební práce nebo služby. To znamená, máte dodatky, kde je cena méněprací a máte nové, upozorňuji – nové smlouvy o ceně víceprací. Kde je problém sečtení a zjištění, jestli to je více než dvacet procent nebo méně než dvacet procent.

To je moje reakce na to, na co upozorňoval pan kolega Martínek, s kterým velmi spolupracuji a spolupracuji velmi rád, ale nechápu – neboť závěr toho dokumentu, který nám poslal je, že toto je problém to sečíst. Já nechápu, kde je problém. Vy budete mít dodatky ke smlouvě o tom, kolik je méněpráce a budete mít další dodatečné smluvní vztahy s dodavatelem, který říká, kolik budou vícepráce. Není problém to sečíst a nechápu, kde je problém méněpráce – vícepráce, součet a posoudit zda je to více nebo méně než dvacet procent.

Opravdu odmítám, odmítám tuto argumentaci přijmout a velmi stojím za návrhem výboru pro hospodářství a kolegy Petra Bratského, protože mi připadá daleko logičtější než nějaké navyšování na 30, 40 a 50 procent, protože tam skutečně potom hrozí, že věci třeba budou nějak nafukovány, aby se vyčerpal limit atd. Čili to je věc, kterou jsem zde potřeboval říci.

Pak je tady ještě jedna věc, to jsem říkal na výboru – velmi se za to omlouvám, ale zase to říkal kolega Čunek, byť možná ne takto otevřeně. Já odmítám přistupovat na to, že u zadavatelů veřejných zakázek budeme dopředu předpokládat, že se chystají jednat nějak podvodně. Prostě každá důvěra v něco a v někoho je vždycky spojena s nějakým nebezpečím. Není možné jít dopředu a dosáhnout nějakého rozvoje bez nějakého rizika. A jestli my v tomto státě se budeme chtít chovat tak zvaně bez rizikově, tak potom se naprosto obklíčíme všemi možnými předpisy a zákony, které stejně zase musí napsat lidé. To znamená, že buď to napíší dobře nebo špatně, není to bez rizika. Celý tento systém je v tomto směru úplně nesmyslný. Já si myslím, že pokud dneska tady máme zastupitelskou demokracii, tak bychom neměli dopředu předpokládat, že někdo zadává veřejnou zakázku pro to, aby následně mohl podvodně jednat, aby následně mohl měnit předmět zadání atd.

A úplně na konci ještě jedno – vždycky se Senátu připomíná, že jako když to neprojednáme a když to vrátíme, že to je nějaká hrozba atd. Neříkám, že to je vyloženě vyhrožování, ale je to věc, která se tady opakovaně objevuje. Já tomu rozumím. Na druhé straně kdyby k tomu vždycky byla přidána věta: My uděláme všechno proto, aby se to víckrát nestalo, tak by to bylo velmi dobré a hlavně je potřeba si to uvědomovat i v případě, kdy zákony se například projednávají v Poslanecké sněmovně nebo se chystají na vládě, aby byly předloženy do Poslanecké sněmovny. Děkuji za pozornost.