Závist může zabít demokracii

„Tak a příště ať Tě již ani nenapadne do toho zastupitelstva kandidovat. Máš rodinu a dost své vlastní práce. A již vůbec nemáme jako rodina zapotřebí, abys někde povinně veřejně sděloval, kolik máme peněz na účtu nebo jestli naše auto stálo více než půl miliónu korun.“

Úvodní větu článku jsem si sice vymyslel, ale ani bych se nedivil, kdyby v poslední době ve více rodinách zejména našich neuvolněných starostů a radních zazněla.

Stává se totiž typické pro naše společenství, že v rámci tzv. boje proti korupci a za vyšší transparentnost se soustřeďujeme na věci méně podstatné nebo fungující, zatímco těch skutečně problematických si nevšímáme.

A tak se namísto boje proti využívání daňových rájů a různých daňových kliček zejména nadnárodních korporací a firem, které nás ročně připravují o desítky miliard korun daňových příjmů, soustřeďujeme na další plošné regulace a jiné pochybné zajištění transparentnosti a to například i na úrovni těch nejmenších městeček a obcí.

Ne, nechci nikoho bránit za každou cenu. Jenom si dovoluji upozornit, že na rozdíl od Parlamentu nebo vlády je současná důvěra v obecní zastupitelstva a starosty téměř trojnásobná. To asi nebude samo od sebe.

Přesto vláda a po ní Parlament zvýšili a zvyšují dle mého názoru naprosto neúměrně u této skupiny komunálních politiků požadavky na tzv. transparentnost na úkor bezpříkladného omezování jejich práva na soukromí a ochranu osobních údajů.

A tak jako společnost postupně podléháme hořkosladkému pocitu závisti a vzájemné nedůvěry. Odtud je již jenom kousek k obdivu a k potlesku někomu, kdo to za nás všechno vyřeší a konečně nastolí řád, pořádek a neustálou kontrolou. Že ztratíme svobodu? Nevadí, za ten ze shora nadiktovaný řád a pořádek to přece stojí. Že píšu nesmysly? Možná ano, možná ne. Jenom upozorňuji, že ti z nás – vás, co je jim 40 a méně si tu dobu před padesáti lety již v podstatě jako dospělí nepamatují.