Zkouška

„Víš, já to vždy udělám tak, že když nějaká ukrajinská rodina k nám přijede a potřebuje nějaké věci, tak to napíši na Facebook a zeptám se okolo a rychle všechny věci seženeme. Lidi jsou nesmírně ochotní a sami telefonují, co kam by mohli přinést nebo dopravit nebo jak jinak by mohli pomoci apod.“

Takto zněla odpověď jednoho nejmenovaného starosty, když jsem se ho na začátku března ptal, jak se starají o ukrajinské matky s dětmi, které vyhnali Putinovi vojáci z jejich rodné Ukrajiny a oni přijedou do k němu do města.

Všichni víme, že potom začalo zejména uprchlých ukrajinských žen a dětí valem přibývat a zároveň vše začalo postupně dostávat nějaký řád a pravidla. Tady také musím všem obyvatelům našich měst a obcí, firmám, úřadům, institucím, neziskovkám a všem dalším moc poděkovat. Je to úžasné, jak pomáháte.

Stát i kraje dělají, co mohou. Přesto jsem přesvědčen, že bez organizovaného zapojení alespoň měst a koordinace s nimi bude další rozmisťování uprchlíků z Ukrajiny velmi obtížné.

Jsem přesvědčen, že města a obce a jejich starostky a starostové nejlépe vědí, jakými ubytovacími, vzdělávacími, zdravotnickými, pracovními a dalšími kapacitami disponuje jejich území.

Osobně bych se proto nebál právě přes města a jejich garance podpořit například ubytovatele příchozích Ukrajinců. A nemám nyní zdaleka jenom na mysli majitele penzionů nebo hoteliéry, nýbrž i normální majitele domů či bytů. Nikdo než místní obecní a městské úřady nedisponuje lepší místní znalostí.

To, co dnes zažíváme je totiž velká zkouška.

Zkouška, zda dokážeme být dlouhodobě solidární s matkami a dětmi ukrajinských vojáků, kteří brání svoji vlast a zároveň celou Evropu.

Zkouška, zda budeme ochotni pomáhat a spolupracovat i poté, co vyprchá prvotní nadšení a odhodlání.

Zkouška, zda konečně pochopíme, že naivní důvěra a hospodářská a jiná závislost na totalitních zemích skutečně ohrožuje náš způsob života, naši civilizaci, naši svobodu.

Zveřejněno v dubnových číslech obecních zpravodajů v senátním obvodu 52 – Jihlava.